Šumava tajemná

Září. Myslím, že úterý?

Markéta už odešla. Její přítomnost už mi nevadila tolik - jak když si zvykneš na vykotlaný zub.
Půjčila jsem jí dnes mantichoří zub, silný akorát pro učednici. Moc si musíš vydobýt, říkala jsem tolikrát.
Teď jsem jí ho prostě podala. Nemůžu jí mnoho předvést, ale učí se rychle - připravit léčivý lektvar, zapálit oheň.
Její magie je lehká a rychlá. Když ji cítím, zapomínám - na samotu, na dřevo prorůstající kůží, na svoje prohry.
Jen kdyby se tolik nebála - nevím, kdo ji naučil strachu z chyb.
Ale tuším to. A mám vztek - i na sebe.

Tentokrát budu lepší učitelka.

V dětství pro mě byla středem vesmíru, žhavě planoucím sluncem.
Teď se rozhlížím po světnici – podobné její komnatě a přece tak jiné. Lesklé karafy nahradila hrubá kamenina.
Ona mlčí a její ticho mě svírá, nutí jej plnit slovy...

“... chci být jako ty, jsi přece nejmocnější, a co je tohle, Marianno, čarodějný lektvar?”

"Ne," říká hrubým hlasem. "Čaj. Nalij mi."

Spěchám. Ruce předbíhají rozum, pohár padá a tříští se. Instinktivně se přikrčím, čekám výčitky, matčino vždycky všechno pokazíš.
"Promiň, Marianno, prosím."

Ona se pomalu ohlédne.
"Byl to jen hrnek, vlaštovko," říká tiše. "Z toho se nestřílí. Smeť to a pojď sem."

"Chci být tvoje učednice!" vyřkne zajíkavě.
Její slova visí mezi námi. Nic neříkám - nevím co.

V napjatém tichu vstávám. Přejdu dvůr ke studánce. Na hladině mě pozorují Martinovy černé oči a já znovu odplouvám...

"Marianno," vytrhne mne její hlas a přelud mizí. Ona nezmizela, skutečná, plná rozpaků a zápalu.

Stojí jako hrana - mezi iluzí a skutečností, bolestí a zapomněním. Samotou a zranitelností.

"Nauč mě, jak být čarodějkou," prosí.

Už nemůžu. Nedokážu znovu začínat.
Zatvrdím tvář. "Proč?"

"Protože nic jiného být nemůžu," zašeptá a stud v jejím hlase je jak čára v písku.

Skláním hlavu a čáru překročím. "Umíš podojit kozu?"

Procházím mlhou a vzpomínkami.
Praskající oheň v její komnatě. Tiché „spi, vlaštovko,“ zahánějící noční děsy. Postrádám ji.
Vůně šípku a plamene, když mě učila. Její moudrost. Její pochopení. Obdivuji ji.
Její silueta proti stromu, inferno v jejích rukou, kouř v plicích a děs. Bojím se jí.

Vykračuji na mýtinu. Přede mnou omšelá chajda, kozy, usychající šípek. Pod ním leží ona, jehličí v prošedlých vlasech. Hladí vzduch a mluví ke komusi, kdo tu není.

Náhle reznoucí listy rozpučí jasné růžovými květy. Vyjeknu.

Marianna zmateně vzhlédne - ale pak zaostří a její oči jsou jak výheň.

Nervózně polknu. "Já... chci být tvoje učednice!"

V lese se člověk snadno ztratí.
Když zavřu oči, bloudím mezi stromy a promlouvá ke mně dávno mrtvý lesní bůžek.
Když je otevřu, bloudím ve vzpomínkách na starou lásku.

Měla bych se bát, bránit - ale proč? Jsem sama.

Ležím pod šípkovým keřem. Martinovy přízračné ruce mě laskají ve vlasech - nebo v listí? Jak dlouho už tu ležím?

Když zavřu oči, polykají mě kořeny, míza proudí výhonky...

Náhle cítím závan větru, třepot křídel, záchvěv cizí magie. Otevírám oči.

První mě překvapují růžové kvítky kolem mě.
Druhá mě překvapuje vysoká dívka přicházející mlhou. Z copu jí trčí kudrny, lesklé v čarodějném světle.

Stojím před zrcadlem a počítám. Kolik kůže ještě zbývá. Kolik dřeva přibylo.
Učím se. Když cítím, jak se kořeny ve mně rozrůstají dál, dokážu je nasměrovat, omezit. Už vím, že když čerpám moc ze své hole, ze svých artefaktů, postupují pomaleji.

Ale přesto přibývají. Dlouhá čára na stehně. Rozlézající se skvrna na pravém dvorci, sotva rozpoznatelná zabarvením. Dřevo je teplé na omak, ale ztrácí cit.

Měla bych přestat.

"Jsi krásná, ale nechceš radši jít sem?" ptá se měkce. Stojí ve dveřích, můj blíženec, výplod mojí mysli.

Obleču se, stisknu talisman a jdu si lehnout do jeho klína v podzimním slunci.

Nevím, jak dlouho už jdu. Kolem panuje bílá tma, vlněnými šaty prolíná vlhkost. Jsem ztracená.
Nervózně žmoulám náramek s šípkově rudým korálkem, její dar.
“Tomuhle říkáš háčkování?” směje se matka krutě. “Bez pečlivosti nikam nedojdeš, děvenko.”
Jako kdysi jej svírám a myslím na světlo. Marně.
“Já ti z té zbrklosti vyléčím!” Výšivka letí do krbu.
Zkouším to znovu. Nic.
“Magie je velká, Markéto. Není to účetnictví, nejde o drobnosti,” deklamuje Marianna ve světle krbu. “Je to příslib – zde stojím. Vím, co mi patří. A ty, světe, se podvolíš.”
Nadechnu se. Rozkročím se. Sevřu zkamenělý šípek.
Světélko vylétá hledat cestu mlhou.

Sychravský smírčí kámen proniká soumrakem jak zub šelmy.
Matka ty příběhy zakázala, ale ke mně dolehly. O cestě lesem plným mlhy. O čarodějnici s šípky ve vlasech. O oběti – a splněných přáních.
Jenže jejich přání byla jednoduchá.
Co když mě odmítne?
Poblíž září rudé slzičky šípků. Moje hnízdo v nitru keře dávno zarostlo.
Za kamenem z mlhy vystupují kmeny. Znám tenhle les jak vlastní dlaň, ale teď je jiný. Děsivý.
Co když nenajdu cestu?

‘Čarodějky se nebojí, vlaštovko,’ řekla přísně. Pak mrkla. ‘Aspoň to nedávají najevo.’
Ostří nachází mou dlaň, krev skrápí obelisk. Vstupuji mezi stromy a mlha mě polyká.

Už sedm let si dovoluji zavřít oči jen s odvarem z divizny pro bezesný spánek. Bráním se tomu, abych ho viděla. Cítila jeho bolest, věděla, kde je.
Už sedm let každou noc unikám poutu, jež nás svazuje.
Ale teď je den a Martin je tady.
“Jsi přelud,” říkám roztřeseně.
Usmívá se, trochu pokřiveně jako vždycky. “Jsem,” odpovídá zvonivě. “Ale jsem tvůj přelud.”
Iluze podpořená mou mocí je dokonalá. Je cítit ocelí a rdesnem, jeho dlaň na mojí tváři hřeje.
Není to skutečné. Tvoje mysl tě obelhává, šeptá můj rozum.
Ať si. Sny mě dohnaly a já už dál utíkat nechci.

Pokládám pohár na dubovou desku stolu.
„Proč se tak hrbíš? Narovnej se! Lokty pod stůl!“ práskne matčin hlas. Zvedám ramena, ale rukáv se mi zasekává v díře po červotoči a převrhávám pohár. Kamenina zazvoní o kamennou podlahu a kus hrdla se uštípne.
„Proboha Markéto, co to děláš?“ vykřikne matka. Sklápím hlavu v očekávání proudu výčitek.
„Vůbec nechápu, proč jsi tak nešikovná. Ne, ne nešikovná – sobecká! Prostě nedáváš pozor, vůbec ti nezáleží na věcech kolem,“ stékají slova kolem mě a tíží jak průtrž mračen.
„To jsem zvědavá, kdo si tě vezme,“ končí matka na triumfální notu.
Choulím se zpátky do sebe.