Zimomřivá

Nevím, jak dlouho už jdu. Kolem panuje bílá tma, vlněnými šaty prolíná vlhkost. Jsem ztracená.
Nervózně žmoulám náramek s šípkově rudým korálkem, její dar.
“Tomuhle říkáš háčkování?” směje se matka krutě. “Bez pečlivosti nikam nedojdeš, děvenko.”
Jako kdysi jej svírám a myslím na světlo. Marně.
“Já ti z té zbrklosti vyléčím!” Výšivka letí do krbu.
Zkouším to znovu. Nic.
“Magie je velká, Markéto. Není to účetnictví, nejde o drobnosti,” deklamuje Marianna ve světle krbu. “Je to příslib – zde stojím. Vím, co mi patří. A ty, světe, se podvolíš.”
Nadechnu se. Rozkročím se. Sevřu zkamenělý šípek.
Světélko vylétá hledat cestu mlhou.