DMD č. 11. pro 11. 4. 2020. Téma: Na Adama

Často před spaním myslel na Adama.
Na jeho silné ruce a široká ramena.
Na jeho ústa, na jeho prsty.
Na jeho smutné modré oči a vlasy okudlané ve vojenské škole.
Na jeho úpěnlivé věty beze slov.
Občas jeho mysl zabloudila do doby předtím.
Myslel na Adama tyčícího se nad ním.
Na Adama pokřikujícího hloupé přezdívky.
Na Adama, který ho strká do skříňky – jen tak, protože může.
Všude tam viděl i ředitele Groffa, jemuž se Adam, ten druhý a trochu i ten první, tolik podobá.

Často myslí na Adama a v břiše cítí motýly, protože ví, že Adam myslí na něj.

Probudil se s úpornou bolestí hlavy, bolelo i ostré světlo odpoledního slunce. Viděl nad sebou starostlivou tvář Tag-ču-bariho.
"Co se stalo?" zeptal se, ale bylo mu to vlastně jasné.
"No, další parta se snaží ukrást Jablko mládí, seržante, šli na to přes převléknutí za strážné. Zase."
"To je tento měsíc podruhé!"
"Ano, pane."
Seržant se posadil a potřásl hlavou, pak si něco při pohledu na Tag-ču-bariho uvědomil, a rychle se podíval sám na sebe.
"Ti parchanti nám vzali i spodní prádlo?"
"Ehm, ano."
"Zatracení hrdinové, tohle už přehánějí!"
Při představě cesty na strážnici přes přeplněné náměstí se mu udělalo nevolno.

Lizzie Turnerová, Alexandra Hornová a Mia Williamsová. Tři mudlovské ženy, na které by Draco Malfoy právě teď velice rád myslel, ale vůbec se mu to nedařilo.
Právě kvůli jejich případu zůstal v práci až do pozdních nočních hodin a býval by se mu poctivě věnoval, kdyby ovšem jeho šéf neměl ten samý nápad.
A kdyby nevycházel ze sprchy zrovna ve chvíli, kdy se Draco rozhodl také navštívit koupelnu.
Kdo vůbec vymyslel, že musí být na oddělení bystrozorů sprchy?!

A jak se teď sakra může Draco soustředit na tři mrtvé ženské, když má na sítnici vypálený obraz ÚPLNĚ NAHÉHO Harryho Pottera?!

Norsko je země plná vody.

Vodopády, nad nimiž se tají dech. Jezera, ve kterých se odráží plující nebe. Fjordy sevřené mezi skalními stěnami, s křičícími racky a vůní soli. Bleděmodré ledovce.

A řeky. Tyrkysové řeky plné pstruhů, přesně ty řeky, o kterých se toužebně zpívá u táboráku. Řeky, které vytékají z těch modromodrých ledovců. Řeky s vodou opravdu, ale opravdu krahovou.

Řeky, které přesto v letním žáru mámivě lákají k vykoupání.

Vlezu do proudu po kolena. Voda bolí. Tisíce jehliček mi ostřeluje kůži. Po pár vteřinách prchám na břeh.

Děti ne.

Žbluňk.

"Uáá, mě upadnou vlasy!"

"Uáá, mě upadne pindík!"

Bernard vyrazil na procházku mezi stromy. Bylo krásné jarní odpoledne, ptáčci zpívali a sluníčko svítilo.

Prošel se skrze mýtinu k jezírku. Po ozkoušení vody palcem se postupně ponořil až po bradu a šel plavat. Užíval si možnost plavat volně v přírodě, bez obav a bez omezení.

Bernard byl od malička jiný než ostatní děti. Oblečení mu odjakživa dělalo problém. Prakticky na všechny druhy látek měl alergii. I přes tyto těžké začátky v život měl ale Bernard velké štěstí - byl opravdu schopný a povedlo se mu získat velký obnos peněz.

A tak může být celé dny na svém pozemku v pohodlí.

"Buďte zdrávi, bratři!" Pozdravil je rozjařeně Volt, když si všimnul
modrých špendlíků na jejich svrškách, zatímco se zvedal ze země.

"Čus!" Odpověděl rozevlátě přiběhnuvší Strike.

"No nazdar". Dodali unisono Patrik s Markem s úšklebkem.

"Já jsem..." vykoktal.

"No jó, my víme, Honza Novák, génius fyziky! Ušklíbl se Marek.
A totálně nahej, jak ho velký třesk stvořil!"

Zbytek hochů se rozřehtal, zatímco si šokovaný Jan uvědomil, že výbuch spálil veškeré jeho oblečení. Viselo z něj pár cárů látky,
které toho stejně moc nezakryly.

Rošťácký, vytáhlý nerd s tmavou čupřinou,
nakřivo posazenými brýlemi a pár nesmělými pihami
se na ně rozpačitě usmíval.

„Tak mi to řekněte pěkně od začátku.“

„Ale vždyť já nic nevím… Kolikrát vám to mám povídat!“

„Jak to bylo? Nedělejte ze mě vola!“

„Jak jsem už řekl – stěhovali jsme po škole kabinet. Bude se tam malovat. Kostlivce jsme už odvezli do učebny a vrátili se pro Adama, to je naše anatomická pomůcka. Právě jsme ho nesli po chodbě a žertoval jsem, že se Adam nemá za své nahé tělo stydět, i když ho jdeme vyvětrat a není ani oháknutý…“

„Neodbočujte nesmysly! Dál.“

„…když v tom vidíme muže v kukle a v tmavě zelený bundě, jak utíká ven z ředitelny…“

Když tolik prší, občas se naskytne sesuv půdy. Naštěstí jela kolona osvědčenou rychlostí pět mil v hodině.
Na podobné překážky byli tak zvyklí, že ani moc nenadávali. Je otázkou, jak dlouho tahle silnice ještě vydrží...
Pár let určitě.
Vytáhli lopaty, které s sebou měli právě pro podobný případ, a dali se do práce.
Dokonce ani Bledule moc nelamentoval.
Po práci, solidně zasvinění, nemohli vlézt do krásných, čistých kabin.
Naštěstí tu tekl hluboký potok. S kamenitým dnem.
Nechali si jen kanady.
Někdy je fajn nemít v partě ženskou.
Potok byl studený.
Žerty puberťácké.
Jo, někdy je fajn nemít v partě ženskou.

Samotný sborový zpěv jim propuštění z cely nezajistil, nicméně Edvin u mříží jisté pozitivum zaznamenal.
„Jak zdá se, zmizla od nás všechna stráž, tak na útěk je možná vhodný čas?“
Slečna, jež se jim v pauze konečně představila, v očekávání napětí zbystřila, Rick nikoliv.
„Tseh, těmhle fremenskejm jelitům uteču i vožralej,“ odfrkl si, leč než ho na nepříjemnou skutečnost, že placatky jim jelita zabavila, upozornil bůh básnictví, pivovarnictví a antikoncepce, přišel na to sám. „Nebo nahej, ať to má koule, co vy na to?“
Na potvrzení výzvy nicméně nečekal a Edvin se vůbec nedivil, že nebohá Catherine Morlandová hrůzou omdlela.

Po tom srpnovém večeru, kdy své bývalé spolužačce předložila celou pravdu, spolu nemluvily víc než rok. Ne že by to očekávala, koneckonců co jí ještě mohla dát jiného?
Ukázalo se, že prahla po doteku – právě ona!
„Svleč se,“ řekla jí a nebyl to úplně rozkaz. Poslechla.
Setkávaly se nepravidelně, často jen na pár minut, pár slov. Byla pro ni jediný kontakt se světem venku. Potřebovala ji. Potřebovala někoho, kdo by se lehce dotýkal jejích jizev – měla je, protože on chtěl, aby si pamatovala. A aby všichni viděli, komu patří.
Šílenství bylo zvladatelné, když měla někoho, s kým mohla být nahá.