DMD č. 11. pro 11. 4. 2020. Téma: Na Adama

Když vás uprostřed noci vzbudí postavy oděné v černém oblečení, které právě teď vtrhly do vašeho pokoje, nemáte moc času na otázky. Logan ani nebyl zvyklý na zadávání otázek. Hned vytasil drápy a výhružně zařval.
Tento čin měl zřejmě lepší efekt, než očekával. Všichni útočníci najednou vzali do zaječích. Vzhledem k tomu, že se do jeho okna dostali zřejmě ze střechy, z něj nemohli vyskočit. Vyběhli z pokoje a utíkali po schodišti přes celou budovu. Logan letěl za nimi, než konečně doběhli ven.
„Srabi! To vás vyděsily adamantiové drápy!?“
„Ne. To je tím, že jsi na Adama,“ zafuněl dobíhající Scott.

Černý vůz zastavil a John odevzdaně nastoupil.
„Buckinghamský palác,“ utrousila Anthea. Pohledem mu prozradila, že žádné další detaily prozrazeny nebudou.
Nervózně se zasmál při vzpomínce na poslední návštěvu oné budovy. No, tentokrát se to alespoň obejde bez prostěradel a krádeží popelníků. Zarazil se.
Mohli z toho mít pořád problémy?
Zavrtěl hlavou. Věci se změnily. Sherlock nenechával uřezané hlavy v lednici. Lestrade neměl důvod pro protidrogové zásahy. Mycroft zdvořile čekal, až John odvede Rosie do školky a až potom ho unesl.
Zestárli.

Auto zastavilo.

John vešel do místnosti. Zaúpěl.
V jednom měl pravdu – jeho přítel na sobě skutečně žádné prostěradlo neměl.

„Co je to tady dnes za nepořádek,“ rozčilil se Bůh poté, když vkročil do velké nebeské síně. „Brána bez dveřníka, zahradu taky nikdo nestřeží. A tady se zpívají hospodské odrhovačky místo velebného Hosana. Může mi to někdo vysvětlit? Třeba ty,“ obrátil se k nejbližší postavě, která jen velmi vzdáleně připomínala cherubína.

„Ten nic neřekne, je ožralej jak carskej důstojník,“ ozvalo se Nejvyššímu za zády. „Za to všechno můžu já, tuhle oslavu jde za mnou“.
„Ale řekni mi proč, Gabrieli,“ zeptal se Hospodin. „Vždyť to tady vypadá jak v putyce šesté cenové.“
„To je přece jasné. Slavíme stvoření člověka. Na Adama!“

Děti vesele křičí mezi domy. Jejich hlasy uklidňují. Dnes je teplo, máme co jíst. Musíme si takové chvíle střádat do nelehkých časů.
Do časů, které nás obnaží na dřeň. Sedřou z nás všechny lži a líbivé představy. Ukážou nás nahé.
Miloval jsem všechny své děti. Trpěl každým jejich strachem i bolestí. A bál se, že zopakuju chyby svého otce. Proto jsem neupřednostňoval žádného ze svých synů. Právě to mi můj prvorozený vyčetl, než odešel za vlastním osudem.
Často na to myslím. Myslím na vlastní odchod z domova, na bratra, kterého jsem zabil. Myslím na otce, na bolest v jeho očích.

He dreamed about the cherry tree, the hole in the fence he climed into the garden through, the taste of the summer fruit. It was a shame nobody took care of the garden anymore, the empty house nearby falling into pieces. Two windows were looking at him in the same way as sockets in a skull may look at you - they were not.

He woke up late, still on the couch. His neck stiff, one foot freezing as it stuck out from beneath the blanket, his phone still in his hand. And, the most pressing reminder of yesterday, still naked.

She was running towards him, hair and certain other bits flapping in the pleasant breeze of the garden. Ah, Crawley thought, here we go...

"Serpent!" Eve clasped her arms around herself, gasping for breath. "I am naked!"

"Yesss," words formed awkardly from snake lips. "Sssso?"

"What do I do about it!" She looked around in panic. "Adam, too; he told me, after we ate the apple."

"Jussssst put something on!"

"How? What?"

"Clothes." He looked around, eyes falling on Aziraphale, by the gates. "Like the angel there."

"Oh," she said, "but underneath, he is still naked!"

Crawley blinked in terror.

Marigold vrazil do pokoje a pohledem okamžitě narazil na Geraltovy nahé půlky nad sličnou děvou.
„Omlouvám se,“ vybreptl básník a couval ze dveří. „Nenechte se rušit, mládeži!“

***

Tentokrát klepal a pak teprve vstoupil. Naskytl se mu pohled, po kterém i Marigoldova tvář chytila ruměnec.
„Jen jsem si zapomněl… pero,“ vyhrkl rychle plácnuv první věc, co mu přišla na oči, a zmizel.

***

Potřetí zaklepal a pro jistotu ještě chvíli poslouchal, jestli je bezpečné vejít. Pomaličku vstoupil.
Před očima se mu mihl Geraltův rozkrok spěšně zakrývaný ovčí kožešinou.
Marigoldovi došla trpělivost.
„U všech vousatých panen, Geralte, nemohl by ses pro jednou obléct?“

Neuměl si představit, že to dokáže. Zkoušel se do té situace vžít a projít si každý jednotlivý krok, který po cestě udělá. Každý pohled, který po něm sjede a každé ušklíbnutí, které bude následovat. Věděl, že nejtěžší budou ty první tři, po nichž už prostě poběží a bude se snažit neklopýtnout, ale i ty tři stačily.

Stojí mu to vůbec za to? Vážně se tady neobejde bez bratrstva? Dva a půl roku byla dlouhá doba. Rozhodně dost dlouhá na osamělou existenci.

Snad zase o tolik nešlo. Slyšel o některých ročnících, které musely obětovat mnohem více než sto nahých yardů.

Poběží.

Nebylo to poprvé, co se Bastian Veli plížil. Ale poprvé se plížil v královském hradu, kde se za několik minut chystal zabít svého krále. Tichý hlásek v jeho hlavě neustále opakoval, že dělá chybu. Ignorovat ho mu nedalo zdaleka tolik práce, kolik by mělo.
Bastian se přitiskl ke zdi a zatajil dech. Na konci chodby se ozvaly kroky.
Ve službě by měl být jenom Adam – Bastian nejospalejšímu vojákovi v celé armádě noční směnu osobně přidělil.
Ale tohle na Adama nevypadalo. Kroky byly příliš lehké. Ať to byl kdokoli, Bastian mu do tváře neviděl.
Zavřel oči, a přál si být neviditelný.

Když procitl z těžkého, neklidného spánku poznamenaného dvěma lahvemi nepříliš kvalitního alkoholu, byl nahý.
Na kůži cítil chladný vánek z pootevřeného okna.
A taky něčí ruku. Příjemně teplou v kontrastu se studeným vzduchem, který k němu pronikal.
Na tváři ho šimral pramen dlouhých vlasů, mezi lopatkami ho tlačil nos s kovovou náušnicí. Na hladce oholené noze, kterou mu přehodila přes bok, zářily nehty růžovým lakem a přes lýtko se rozbíhala vytetovaná pavučina.
Usmál se a vdechl vůni rybízu a hořké čokolády.
25. prosince roku 1998 se Remus Lupin probudil vedle Nymfadory Tonksové.
Od té chvíle už bylo všechno v pořádku.