DMD č. 12. pro 12. 4. 2020. Téma: Malí a (ne)škodní

„Faraoni jedny zatracený,“ lamentovala domácí.
Faraóni? Tady?? Teď???
„Mravenci,“ vysvětlila bytná, když viděla můj nechápavý pohled. „Ty potvory vlezou všude.“

Přeměnit brouka na knoflík je v Bradavicích učivo třetího ročníku. Na schopnostech kouzelníka ovšem závisí, jak dlouho brouk knoflíkem zůstane.

„Jé, to jsou krásné korálky,“ jásala Lucka, když zase jednou přišla na návštěvu. „Takové zlatavé. Odkud je máš? Můžu si je vzít? Našila bych je na šaty tvé známé Elen.“
Elen byla mimořádně protivná manželka pražského lektvaristy. Kývla jsem.

To, že se zlaté korálky proměnily ve stovky mravenců právě uprostřed plesu, nebyl nedostatek mých schopností. Naopak. Finito incantem zvládám skvěle.

(...) Nový druh lze bez pochyb řadit do živočišné říše, přesnější klasifikace zatím není známa. Jeho velikost dosahuje jen několika milimetrů.
Jedná se o parazita napadajícího lidskou nervovou soustavu. Pozorován byl pouze na území České republiky a to u specifické skupiny osob spojené akcí Duben Měsíc Drabble. Ovlivňuje mozkovou činnost hostitele a dokáže mu nepozorovaně podsouvat své
nápady. Jako pracovní označení nového druhu bylo vybráno tématice (po vzoru tasemnice).
(...)
Ač vypadá relativně neškodně, její parazitická činnost se s každým rokem zhoršuje. Pokud bude nákaza dále postupovat, příští rok pravděpodobně čeká účastníky bonusové zadání „Dada šifra skrytá v nákresu nahé punkové katedrály“.

Gondolin se tvářil v mnoha ohledech jako dokonalé město. Bylo postavené v nádherném údolí Tumladen, kde byla hojnost zvěře, úrodná pole, vzrostlé sady a louky pro pastvu zvířat. Pod zemí se nacházely bohaté zásoby nerostů a kovových rud. Samotné město bylo krásné jako Tirion ve Valinoru. Čas v něm plynul v radosti a míru, jakoby se jich okolní svět netýkal.
Ulmo skryl kouzly vchod a Thorondor se svými orly střežil nebe, aby se přes hory nedostal žádný špeh nepřítele.
Město se zdálo být nedobytné, ale nakonec bylo zrazeno zevnitř krtky, kteří byli zaslepeni tmou a neuvědomovali si jaké štěstí mají.

Hobiti žijí v Kraji, mají rádi mír a pokoj a jsou ještě menší než trpaslíci. Proto je většina národů považují je za neškodné.

Gandalf věděl, že opak je pravdou. Bilbo Pytlík to dokázal na výpravě se skupinou trpaslíků. Nepotřebujete ale výpravu, abyste zjistili, že někteří hobiti mohou být i nebezpeční.

Nad Hobitínem se prohnal zářící drak a změnil se v nádherný ohňostroj. Za sebou ale nechal chaos.

Za touhle téměř pohromou stáli dva ušpinění hobiti a smáli se, dokud se za nimi neobjevil vysoký čaroděj. Stačilo strávil den se Smíškem a Pipinem, abyste věděli, že slovo neškodní všechny hobity nevystihuje.

Znovu se rozdělili, ještě než se na obzoru zamihotala rozpitá linka pobřeží. Královna bude chránit svou menší družku před nebezpečím z otevřeného moře. Skřivánka čekala nebezpečná mravenčí práce na dohled pobřeží. Příboj se tříštil o skaliska. Stala záhubou nejedné lodi. Frances znala jejich záludnost. Krutost. I skryté zátočiny za zuby skal. Byly kotvišti pašeráků. Pod rouškou noci malé kutry přiváželi náklad podloudného zboží. Jejich kapitáni byli mazaní. Odvážní. Neváhali hlídkujícím lodím proklouznout za bouřlivé noci. Za mlhy. Velikostí se nemohli fregatě rovnat. Obratností ji hravě předčili. Mají-li být rovnocennými soupeři, bude muset sebrat všechnu svou lstivost. A cit pro spravedlnost.

„Ellie je dračice v pravém slova smyslu,“ usmál se Amias. „Ale jinak jsou tihle malí draci docela neškodní.“
Henry i Ellie nasadili tentýž nesouhlasný výraz, nicméně nikdo neprotestoval.
„A já jsem Amias.“
„Amias,“ zopakoval Henry se zájmem. „Jenom mě tak napadlo. Asi je to blbá otázka,“ uhnul pohledem a rozhlédl se po celé mýtině, jako by kontroloval, jestli jsou vážně sami.
Amias tušil, co za otázku bude následovat, a tušil-li správně, skutečně to byla poněkud nevhodná otázka. A už se rozhodl, co odpoví.
„Nemusíš mi to říkat, samozřejmě,“ pokračoval Henry, a konečně se nadechl k otázce. „Co tvoje jméno znamená?“

Dean se na Sama mračil skrz kruhovou díru v trenýrkách.
"Takový jsou všechny," vrčel. "A v posteli jsem měl zatracený připínáčky!"
"Deane..."
"Tohle musí přestat! Ty sis je dotáhl, ty si je pochytáš! Ty... ty Hagride!"
Oba se zadívali na terárium na stole v hale. Bylo pootevřené, uvnitř nějaké hadříky.
"Kdybys to neotvíral..." ozval se konečně Sam. "Chtěl jsem je zkoumat. Ty Pandoro!"
"Seženu nějaký pastičky na myši," rozhodl Dean a zahodil děravý trenky směrem, odkud se ozýval smích.
"Na to ti neskočí, jsou moc chytrý."
"No tak je koukej pochytat!"
Odněkud ze stínů v koutech se ozvalo šotčí chichotání.

„Třeba já,“ přihlásil se Fred. „Došlo někomu, jakého máme super informátora? Malého, nenápadného, neškodného... Ne? Ale mělo by. Chutná vám Tiřin meruňkový koláč? Aha?“
Lenka se na Freda zářivě usmála, Hermiona vážně přikývla. Ron a George ztělesnili větu: No jasně!
„Takže: Ne že by Tira byla nějak přehnaně ochotná povídat, ale stejně je zajímavější to, co povědět nemohla. V Americe začal být Rolf tajnůstkářský. Nechtěl, aby s ním a jeho tátou Tira jezdila na prázdninové výpravy. Zakázal jí uklízet jeho pokoj. A když Scamander senior záhadně onemocněl, místo aby jej ošetřovala, poslal Rolf skřítku do Londýna, hlídat jejich zničený dům.“

Železnice obemkla celou Zeměplochu, posouvala hranice, přesouvala lidi i náklady a často ukázala i něco nového. Skřeti byli s dráhou a signálními věžemi spjati natolik, že si jich nikdo nevšímal. Zvlášť, když byla sezóna rýmy a ucpaných nosů.
Nově se velikým písmem mezi rasy Zeměplochy zapsali šotci. Národ malý, ale šikovný! Původně drobní řemeslníčci v sobě objevili i technické sklony. Pleskutamil, Stiskočka a Drásín přišli za Mandlomilem původně jako poslíčci, ale zanedlouho byl objeven jejich konstruktérský talent. Lokomotivy a později i parníky, které se objevovaly na kouscích papíru byly tak krásné a úžasné, že překreslovač do lidské velikosti nebyl zbytečný.

Blíží se půlnoc, na střechu bubnuje déšť. Mínka v kaluži světla naposledy kontroluje oddělení.

Průstřel chrápe s hubou dokořán, až se chvějí okenní tabulky. Hezký Karel ze spaní tichounce naříká.

Mína se zastaví u lůžka Bohatýra. Ten člověk ji znepokojuje. Je na něm cosi... neupřímného. Nic konkrétního, jen neškodné, zdánlivě nevýznamné maličkosti. Aura tajemna, kterou si zřejmě úmyslně pěstuje.

Rus křečovitě zatíná prsty do prostěradla, tiše, nesrozumitelně něco drmolí v horečce. Mína odloží petrolejku a zlehka mu položí dlaň na čelo.
Vystřelí ruka, sevře Míně zápěstí: bolí to.
Rus třeští oči do tmy.

"Maminko, to jsi ty?"

Mína polekaně ucukne.