DMD č. 12. pro 12. 4. 2020. Téma: Malí a (ne)škodní

Muž se převalil, zavrčel a zlostně si přetáhl deku přes hlavu. Vedro bylo ale za chvíli nesnesitelné. Opět se odkryl. Hukot deště neustával.
---
Byl nevyspalý a mrzutý. Ani si nechtěl představovat, kolik ho čeká práce. Sešel po skřípajících schůdcích do spižírny k sudům a nejbližší otevřel. Nahlédl dovnitř, zaklel a víko opět přibouchl. Rozhořčeně vzhlédl k nebesům.
„Jsem ti sice vděčen, Hospodine, žes stvořil i nějaké menší potvory než takové slony, ale můžeš mi říct, k čemu by ti tihleti komáři mohli někdy být?!“
Noe netušil, že několik stovek metrů pod ním se skrývá země, která bude jednou nazvána Egypt.

Otočil se tak rychle, že i rychlost světla by byla oproti němu úplný lajdák.

A pak ji uviděl. Tu, která mu tenkrát zničila život. Ta, která je přeci dávno mrtvá.
Codruţa!
Kdysi od přítele slyšel, že kurvě můžete svěřit všechna svá tajemství, když už ji svěřujete tělo.
Ona se chichotala jako kdysi. Stála před ním celá z masa a kostí.
Přitom její tělo poctivě uklidil do kafilérky v Tulcee.

Chodila okolo něj a oči nemohla spustit z té drobotiny, co jí rozesmála naposledy.

Codruţa:
"Víš, že těch malých jsem měla kvantum. Ale ti byli neškodní. Ten tvůj mě stál život."

Na naší chalupě se vyskytuje mnoho obyvatel, chtěných i nechtěných. Myši se dají očekávat, měli jsme i kunu, psi od sousedů se občas usídlí na našem gauči.

Ale jednou jsme na houbách dostali vyděšený telefonát.
"Had! Had v obýváku!" Mamka byla strachem bez sebe.
"Mami, to bude asi užovka..."
"Je to celé černé! To není užovka!"
Když jsme dorazili, zpoza stolu na nás opravdu zíral had.
Pomocí pohrabáče se nám podařilo syčícího tvorečka chytit a přesunout do krabice. Sousedovic hajný nás informoval: "To je černá zmije. Tak jí někde v lese vypusťte!"
A jestli neumřela, tak v lese syčí dodnes.

TROLÍKY na horách bere každý smrtelně vážně. Málokdo neobětuje půlminutu, aby drobnému kamennému bůžku věnoval kamínek navíc. Zkušenější horal pro jistotu přidá po kamínku za každého člena výpravy, kdyby si některý trolíka nevšiml. Podle situace věří, že trolík zažene blížící se černotu, zajistí viditelnost značek, promění tu zatracenou suť v normální chodník a podobně.
Horal ví, co dělá. Jsou zaznamenány případy, kdy záhadně přeskupení trolíci svedli provinilce do propasti, do náruče medvědů a podobně. Zkušený horal také ví, jak nádherně osvěžující je moci svést mizející značky, neexistující chodník, bouřku a krupobití na výpravu zahraničních ignorantů, která se na trolíky vybodla.

"Proč jste se svlékl?" vyjela Alaemma, pohledem sklouzla na komínek oblečení.
"Chci prozkoumat jezírko," oznámil nevzrušeně.
"Objevila jsem neobvyklé magické pole, mohl byste se na to podívat?"
Vůbec se neotočil, naopak popošel k okraji vyvýšeniny, pohlédl na hladinu a lakonicky pronesl: "My neprozkoumali vódu."
"Ta voda je nechutně zamořená gamma elementem, je to tak padesátkát horší než tady, když počkáme, to nejhorší odteče."
"Ja vyderžim."
"Chviličku!" protočila oči vzhůru, napočítala do osmi, pak cosi zadeklamovala.
Z její hole se vyřinul proud vody a po chvíli zaujmul podobu modrostříbrného úhoře.
"Ten nygyllax vám pomůže, je malý, ale stáhne většinu toho svinstva."

„Copa to bylo tuhle před svátkama za povyk, pani, nevíte?“
„Ále, vobyčejná poprava. Dycky se seběhne lidu, co přijdou dýl se tlačí dopředu, hotovej mumraj.“
„Kohopa popravili?“
„Ňákýho buřiče, depa se jich tolik bere! Starý pořádky jim nevoní, pořád by chtěli nějaký novoty.“
„Máte recht. To nebejvalo, dyž jsme byli mladý. Každej se staral vo svý a byl pokoj, né. A copa tuten, měl ňáký kumpány?“
„Japa ne, pár jich bylo. Ale žádnej velkej pán, vobyčejný mužský a ňáký rajdy.“
„Tak se to buřičský učení neuchytí, né.“
„Depa. Z toho nic nebude.“
„A japa se ten popravenej menoval?“
„Ňákej Ježíš.“

Voda na čaj se vařila v konvici a byl vlahý letní večer. Dnes byl čtvrtek, a to byl pravidelný čas návštěv.

A právě v tuto dobu, zval starý, potulný rytíř kamaráda čaroděje na kus řeči, aby jim ten pohádkový důchod rychle ubíhal.

„Slyšels? Už ani hobiti to nemají dnes lehký. Nějací výrostci odstřihli Zlatovlásce kadeře, protože neměli na nájem. Hned je zabásli a šoupli do Drákulova zámku. Čekal je krátký proces. Soudu předsedal inkvizitor medvídek Pú…“

„Kdo by to do něho řek…,“ zněla strohá odpověď doplněná usrknutím horkého nápoje.

„Teď z nich údajně bude krevní banka pro ty upíry tam…“

„Jak tohle začalo? Společnost rytířů obvykle nevyhledáváš.“ Karel Ignác doleje zjizvenou rukou.
„V jistém věku tíhneš k těm, kdo taky pamatují staré přátele.“ Malý doušek neuškodí, na oslavu.
„Přestálas výzvu, blahopřeji. Co Jasmína?“ Je přímý jako meč, žádná lest.

Krev zalepila modré oči, Hana klopýtá ven, zvrací.
„Vyprovodila jsem ji. Víc lepší nevědět,“ napiju se víc. Nejsem jako ona. Nelžu.
„Přeju ti to. Ale starých přátel tu je víc.“
Mlčím.
"Metod zestárl, Marianno. Hrozně. Proč?"
Nelžu. "Kvůli mně."
„Nepřišel čas to napravit? Vyhrálas – čemu uškodí malý dobrý skutek?“

Nenutí mě. Usmívá se. Věří mi.
V nitru přesívám moc a piju.

Mladý spisovatel se skláněl nad nepopsanou stránkou a na čele se mu rýsovala vráska.

“Psát o vílách nemá moc smysl,” vysvětlovala Múza. “Jsou krásné, ale také jsou celkem odtržené od reality. Osobně si myslím, že za to může to luční kvítí. Skřítci bývají vděčné téma. Užiteční, malí a neškodní, akorát když na ně člověk šlápne, snadno si vyvrkne kotník.

“Taky múzy jsou zajímavé téma,” nadhodila.

Mladík do sešitu zapsal O múzách, pak se ovšem zamračil a název škrtnul.

Múza zaraženě zamrkala, po chvíli se však její zmatený výraz změnil na radostný úsměv, když si přečetla nový název.

O mojí Múze.

„Aúú, aúúú“, skučí kluk. „To bolííí.“
„Tak se nevzpouzej a nebude to bolet.“
„Ne, mami, prosím. Já tam nepůjdu! Já nechci,“ vede si svou nezvedenec.
„Nechceš, ale musíš!“ nedá se matka. „Pojď, nebo chceš ještě pohlavek?“

Vzdor dítěte se přehoupl do breku.
„Co si vůbec myslíš,“ pokračuje rozzlobená matka, „že když utečeš ze školy, že to nezjistím?“ popadne ho a vleče za ruku. Tabulka na psaní a kniha z podpaží rázem padá na zem.
„Pojď, čekáme. Víme, jak na takové jako ty, malé a neškodné,“ vítá ho muž s rákoskou.
„Nenávidím školu!“ reptá v duchu nezbedník a brzdí patami ostošest.