DMD č. 21. pro 21. 4. 2020. Téma: Koncert zkázy

25. 4. odpoledne
Doprovodné hlasy hrají v pianu předehru, sólisté se připravují. Tu nařízení shora diskrétně pošeptané dirigentovi přikazuje odložit hlavní téma. Vyčerpané doprovodné hlasy předávají nástroje nové směně, ta nejistě pokračuje.

26. 4. půlnoc
Předehra přechází v mezzoforte. Objevují se rytmické chyby, dynamika kolísá. Dirigent je neústupný a žene orchestr do hlavního tématu.

26. 4. 0:30
Sólisté hrající forte se rozcházejí s třeštícím dirigentem. Disharmonií přibývá.

26. 4. 1:23
Kritická část skladby hrozí katastrofou. Dirigent se s hrůzou pokouší orchestr zastavit – příliš pozdě. Strašné forte fortissimo burácí daleko za zdi sálu a ohlušuje ty, kdo vůbec neposlouchali.

Stála na úpatí hory, tichá a prázdná, když se moře i země rozbouřily hněvem Západu, který zoufalství z jejího chotě proměnil ve strach. Bála se. Na vrcholku by ale snad mohla být v bezpečí.

Hluk rozbouřených vod, které pohřbily všechny děti, dívky a ženy jejího národa, se blížil a sílil, a s ním sílil i její strach. Teď ne! Teď snad nemůže být potrestána smrtí, když se proti Pánům Západu nijak neprovinila. Už je tak blízko vrcholu, tak nesmírně blízko...

Přes úbočí se převalila poslední zpěněná vlna a voda pohltila vše, až na oltář na samotném vrcholku. Tichý a prázdný.

Totální útok na smysly.

Sloupy ohně šlehající přes 5 metrů do vzduchu.

Petr s Markétou byli na koncertu jejich oblíbené metalové kapely. Spolu s dalšími tísícovkami lidí si užívali chvíle plné euforie na vlnách hudby, zpěvu a spáleného benzínu. Nevěděli ale, že tento koncert je jejich poslední.

Několik set kilometrů od nich se totiž přibližoval k Zemi nenápadný asteroid. Něměl ani jméno. Astronomové ho spatřili několik minut zpět. Na jakákoli varování již bylo pozdě.

Petr s Markétou netušili, jaký chaos se blíží. Ale brzy to oni i všichni ostatní poznají.

Svět již nebude jako dřív. Ale čas, čas půjde dál.

Screw Wagner and the Valkyries. This is the real music. The concert starts with the wail of oncoming jet engines. The Thunderchiefs drop their load. As they pass, the strident roar of their engine exhausts merges with the deep roar of burning napalm.
Whistling artillery shells open the second movement. Percussion section gets the spotlights as explosions punctuate the shell whistles.
Rotor blades announce the third act, as the helicopters arrive. The Hydra rockets join the percussion and bring in a different beat.
The final act culminates with machine gun staccato, as the choppers fly by.
The concert of destruction.

Havraní vzdušní volejbalisté utrpěli v zápase s hrdličkami drtivou porážku. Favority údajně rozptýlila nová týmová píseň hrdliček, kterou si dodávaly odvahu při utkání s náročným soupeřem.

„Bylo to příšerné, cukrovaly jako na Valentýna,“ uvedl jeden z havranů. „Vůbec jsme se nedovedli soustředit na hru.“

Samotné hrdličky účinek veselého popěvku zaskočil. „Vždyť je to taková ptákovina…“ divily se.

Spekuluje se, že havranům píseň vadila proto, že sami dovedou jenom krákat. Ti to však důrazně popírají.

„Zítra už si o té ostudě budou štěbetat i vrabci na střeše,“ smutní. „A nechci ani domýšlet, co se stane, až to budou sdílet na Twitteru.“

Není to vlastně skoro ani slyšet.
Tichoučké, hluboké dunění. Rozechvívá špičky uší, trne v zubech, brní v útrobách. Do polámaných těl zatíná tisíce dotěrných drápků.
Není to vůbec slyšet. Ne přes naše pokňourávání, steny a kletby.
Není to slyšet, ale všichni to cítíme.
Pak se na nás zřítí střecha.

Gûllové snášejí tyče na hromadu a skládají plachty. Než se země uklidní, zůstaneme pod širým nebem. Temným a rudým.
„Co to vůbec je?" ptám se. „Některá sopka?"
„Ne některá," vrčí Grištar. „Přímo samotná Urdamara. Z východního svahu je moc zajímavý pohled."

Na nás spadl jen stan.
Obyvatelé Lugbúrzu tolik štěstí neměli.

Na lampě je nalepený plakát zvoucí na koncert. Je nalepený nakřivo a, ačkoli se datum ztrácí v grafickém balastu, koncert se koná dnes.
Pódium v rohu hospody je téměř zaplněno mohutným kytaristou. Jeho ryšavé vlasy v přítmí září. Rozhlédne se po publiku. Štamgasti na baru, milenci na schůzce, partička mládeže. Odkašle si. Hrábne do strun.
Zpívá. Sám napsal text i melodii, která odráží hloubku lidské duše. Zmlkne. Tóny se rozprchnou.
Potlesk nepřijde. Štamgasti pijí, milenci zaměstnaní sami sebou, mládež se zlomyslně chechtá. Neúspěch.
Zkáza smutně sklopí hlavu. Pak pokrčí rameny. Tentokrát to nevyšlo, příště to zkusí jinak. Třeba se saxofonem.

The whir and whistle of missiles formed a weirdly unsettling melody on the bass of detonative percussions. It was an ear splitting racket, but, if you were close enough, you could hear something else. A cheerful clatter of metal on metal, as skilled hands engraved letters and words on shell casings. And a voice intoning an incantation, too solemn and serene to belong into the warlike setting.
And yet, it was the most quiet sound of them all, the soft patter of liquid, that was crucial to the success of this operation.
"The wall is breeched," someone yelled.
Everybody cheered.

„Dávej dobrý pozor, nebudu to víckrát opakovat,“ řekla Michelle, nenápadně se vynořivší ze zadní místnosti Reného podniku.
„Cože?“ René si vyndal z ucha kus vaty, která byla pro poslech koncertů jeho manželky nezbytností.
„Říkala jsem, abys dával pozor, protože to nebudu opakovat.“
„Co se zase děje?“ zeptal se otráveně, když s partyzánkou odešel dozadu.
„Když jsme podminovávali železniční most, vyrušili nás Skopčáci a teď ho hlídají. Potřebujeme, aby někdo, koho nepodezírají, nenápadně připojil rozbušku.“
Než jí René stačil říct, že se asi zbláznila, Edith vedle v lokále vyloudila poslední a nejhlasitější tón své písně, načež se někde venku ozval výbuch.

Je jí zima. Ráno se pohádala se sestrou. Pak se pohádaly její kamarádky. Pak se s ní začala hádat spolužačka a ona se trpělivě snažila, se s ní nehádat. Na monitoru počítače celý den svítí rozpracovaný projekt. Spolužačka je vytrvalá, má plno nápadů. ,,Jako ale nerada bych to dělala celý sama," upozorní ji závěrem. Je unavená a je jí to úplně u prdele. Ujistí ji, že to samozřejmě ne, že se na tom bude podílet, když to je skupinová práce.

Před půlnocí ve sluchátkách Eminema a z projektu ani čárku navíc.

,,Ta mě asi zabije," pomyslí si.
A zvýší hlasitost.