DMD č. 17. pro 17. 4. 2020. Téma: Splynutí uší

“Tak co, jak bylo u dědečka?”
Z vlaku vystoupil asi desetiletý klučina a padl mamince do náruče.
“Super! Děda má spoustu historek!”
“No doufám že tě moc nebalamutil, mamuty v mládí opravdu nelovil…”
“Ne mami. A taky mi ukázal dílnu, má tam strašnou hromadu zajímavých věcí.”
“Nešahal jsi na nic nebezpečného, že ne?” zhrozila se maminka.
“Ne…” chlapec na okamžik zaváhal. “Ale děda mi pomohl s problémem.”
Maminku náhle zachvátilo temné tušení: “No pokračuj.”
“Víš jak se mi ostatní ve škole smáli, že mi odstávají uši?”
Chlapec si z hlavy stáhl kulicha. Ze přicvočkovaných uší mu vytékal cirůček zaschlé krve.

Múza a její mladý spisovatel leželi na posteli a hleděli na sebe.

“Takhle to skoro vypadá, jako bys mě mohl vidět,” zašeptala.

Mladík se unaveně usmál.

“Napálen byl jsem, Múzo moje, srdcem - tím zrádným lidským svalem.
Teď pro tebe tluče a pokud odešla bys, puklo by mi žalem,” řekl měkce a zavřel oči.

Po chvíli však pokračoval.

“Já tvé srdce slyším tlouci, i když jsou jiní k němu hluší,
rytmus srdce jsou noty písně…

Široce zívl.

...jež vede ke splynutí... uší,” zamumlal a s dalším nádechem usnul.

Múza se smutně usmála a pohladila jej po vlasech.

“Ty seš můj romantik.”

Někdo si zpíval. Tady v táboře. Absurdní. Nebezpečné.
Lákavé. Stan věděl, že moc zpívat neumí, rozhodně ne takhle dobře, ale stejně měl chuť se přidat. Pro ten požitek. Pro chvíli svobody.
„Neslyšící řvete bravo!“ zařval spolu se zpěvákem další verš.
Překvapené ticho. Přes proklatě nízkou přepážku mezi latrínami vykoukl dlouhovlasý mladík. Nemohlo mu být víc než Stanovi. Změřil si Stana pohledem a zase zmizel.
*
Večer si na Stana počkal.
„Odkud to znáš?“
„No z koncíku. Vsadím se, že tu makáme se spoustou vašich fanoušků, Gideone.“
„A budeš zticha?“
„Si piš. Mě jen tak zpívat nepřinutí. Však jsi mě slyšel, ne?“

V duchu hesla „Pod svícnem je největší tma“ ukryl spisovatelův přítel Josef Pšenička rukopis Cimrmanovy satirické hry Rytíř Slavoj do archivu tajné policie. Bohužel však do oddílu určeného ke skartaci. Přestože tužka, kterou mistr zapomněl v deskách, zabránila nejhoršímu, dochovaly se z díla jen útržky. Ty pak náš rakouský kolega cimrmanolog, profesor Fiedler, zcela dezinterpretoval. Nejsa si vědom známého faktu, že Cimrmanův psací stroj měl poškozené kladívko pro písmeno D, nechal ve své rekonstrukci hrdinu bojovat se „strašlivým rakem“ a nezarazily ho ani výrazy jako „splynutí uší“. Raději pak ani nezmiňovat jeho zkomolení věty: „Slavoj na vraníku dojel princeznina koně“.

Midas jako každý den polehával na stráni a poslouchal písně svého nového přítele Pana.
"Hraješ dobře, ty starý kozle, žádný hudebník z mého paláce se ti nemůže rovnat."
Pan potěšeně pokračoval ve hře.
"Co lidský hudebník, ani samotný Appolon se ti nevyrovná!"
"Myslíš?" Pan byl sice na svoje umění hrdý, ale porovnávat se s Appolonem?
"Samozřejmě! Co kdybys poprosil Tmola, ať si vás poslechne? Určitě mi dá za pravdu!"

***

"Appolon je lepší?! S jeho kýčovitým brnkáním na lyru? Zbláznil ses?! Vyměnil sis snad uši s tímhle oslem?"
"Jak se opovažuješ znevažovat boží rozhodnutí?! Za tvou drzost narostou oslí uši tobě!"

Chlad zatuchlého sklepního prostoru, mihotavé světlo svící a slabý zápach hub.
"Odvrhněte všednodennost, ustrňte v povznesení ducha a naslouchejte moudrosti posvátných svitků."
Visí na ní dychtivýma očima, ani nedýchají.
"Össenská moudrost praví: nech oči své, aby splynuly s tmou, jen tak znovu nalezneš světlo. Nech uši své, aby splynuly s tichem, jen tak zaslechneš píseň Akkütlixovu v mnohosti Vesmíru. Nech duši svou, aby splynula s prázdnotou, jen tak pocítíš vesmírný kruh dokonalého bytí!"
Trochu se zděsí. Co to plácá, takovou hovadinu jí přece nemůžou věřit!
Dychtivě se naklánějí, chlap v rohu vypadá, že dosahuje extáze.
Ëltaühl si povzdechne.
Zřejmě můžou.

„Gé,“ sdělila Cosette lakonicky, ani nezvedla hlavu od rozečtené knihy.
„Jak gé?“ zaškaredila se Toninka.
„Mělas hrát Gé, ne Á.“
„Hrála jsem Gé.“
„Nehrála,“ pousmála se starší sestra. Vstala a přešla ke klavíru. „Správně je: Cé, É, Gé, É, Gé. Poslouchej.“
Zamračila se. „To jsem přesně hrála.“ Cvičit na klavír ji ukrutně nebavilo, zvlášť v přítomnosti starší sestry a jejích až příliš citlivých oušek.
„Ale kdepak. Hrála jsi: Cé, É, Á, É, Gé. Slyšíš ten rozdíl?“
„Nemám na hudbu vlohy. Prostě mi to splývá. A vůbec, tohle,“ ukázala na klavír, „mi v životě vůbec k ničemu nebude.“
Samozřejmě se spletla.

„Nerad to říkám, ale myslím, že to nefunguje,“ podrbal se ve vlasech.
„To není možný. Ladil jsem to skoro do tří do rána, musí to fungovat!“
„Možná chyba navigace.“
„Mají lepší orientační smysl než já!“
„Ne že by to něco znamenalo,“ podotkl.
„Strašně to šumí,“ zkusmo foukl do trubičky.
„Tak se na ně podíváme,“ povzdechl si.
„Nejde to. Zpětný chod nefunguje,“ zasykl.
„Jo, nějak se to cuká.“
„Třeba... to někdo z nich očaroval. Silné protikouzlo,“ zvedl obočí.
„Jenže to budeme muset projít celé zabezpečovací zaklínadlo!“ zaúpěl.

Ultradlouhé uši svázané na úhlednou mašličku sebou schlíple cukly.
Molly Weasleyová se spokojeně usmála.

Splynutí uší
i našich duší
víš, že ti to dnes moc sluší?
můj duháčku
sny se neplní
většina z nich
ale některé přece ano
probudíš se ráno
a myslíš, že tě nic dobrého nepotká
úplně zapomeneš, že máš po boku člověka
dobrého kamaráda
parťáka ve zločinu
někoho, kdo miluje, co ty
předáváte si štafety
ve zpěvu
jeden vyje hůř než druhý
nikdy ani špetka nudy
Avril, Green Day, Nirvana na plný pecky
vzpomínám na chvíle všecky
krásné, plné rajské hudby
klávesy, kytary, bubny
pořád sním a na dary nedbám
kvůli svým hradbám
život svůj milý pomlouvám
za to se omlouvám

Sýkorova skupina jsou řidiči. Přijíždí s malým autem, odjíždí s cisternami, náklaďáky...
Občas ale najdou i něco menšího.
Přeměnění si nic nepamatují. Jejich mozky ne. Jejich těla... to je jiné.
Raubíř seděl na obrubníku a divně se kýval. V ruce pevně svíral malou krabičku a široce se usmíval.
„Jsi v pořádku, člověče?“ zeptal se ho opatrně Myšák. S Raubířem nikdy nevíte.
„Cože? Jasně... sedej,“ ukázal mu Raubíř.
„Proč?“
„Sedni. Hele!“
Zmáčkl tlačítko na krabičce.
Cvak!
„Na!“
Vytáhl si z jednoho ucha pecku a podal ji Myšákovi.
Ruce si pamatovaly, jak se nasazuje.
„Tuhle mám nejradši.“
Cvak!
Hey, Jude...
Pamatují si.

Ležela v posteli. Společnost jí dělali stařičké rádio a černý kocour.

Rádiová hra za moc nestála. Signál se trhal, slova odplývala do větru.

"-ch ano, Fr-nku, v-zmu si -ě! J-ž zít-a dojd- k úpl-né-u a d-kon-a-é-mu spl-nutí -uší!"

Polohlasně se zasmála a třesoucí se rukou rádio vypnula.

Otisk tlapky na okně tiše zazářil.

Jen počkej, já ti vycinkám, až ti uši splynou v jedno, za to, jak dlouho jsi mě tu nechal, pomyslela si, spokojeně se uvelebila a zemřela.

Už se bojím, ženská, pomyslel si kocour.

Prsk.

Ve vzduchu po něm zůstalo chlupaté ucho.

A ona padala králičí norou vzhůru.

Proč lidé touží po souladu duší
Když stále k písním a nářkům jsou hluší?
Kéž radši dojde ke splynutí uší
Ať slyší, pochopí, co zatím jen tuší
Ve víru příběhu myšlenky ruší
Vzrušené srdce ještě prudce buší
Jen o vlásek uniklo střelbě kuší
Kéž je pryč trápení, které ho kruší
Hříchy se lámou jako křídla muší
Doufej, že dobrá věc tu špatnou zruší
Špatně se pláčem slzy smutku suší
Pokora člověku přece tak sluší
Odpověď „Jak žít?“ jen tak někdo netuší
Jak nebýt ve světě cizinci bezduší?
Radostná zpráva ty ostatní přehluší
Žít s láskou, pro potřebné a bez retuší

Dobře se bavila.
„Tolik eskapád a nakonec se to stane i slavnému Jamesi Bondovi. Stárneš? Nebo ses zamiloval? Doktorka? Ne, počkej, přijdu na to! Moneypenny? Ale to bys nevypadal tak smutně, tohle bude neopětovaná láska. Možná ten roztomilý hoch, co ti šeptá příkazy do ouška.“
Namířil na ni zbraň.
„Co o něm víš?“
Zasmála se: „Že má mnohem větší cenu než všichni 00 agenti. A že by si měl dávat pozor, když jezdí do práce na kole, bývá to nebezpečné.“

Vystřelil.

Chvilku bylo ticho, ale pak se mu v uchu ozval povědomý hlas.

„007? Víš, že máš pořád zapnutý komunikátor?“

Červený trpaslík se otřásl v základech.

Rimmera zachránilo pouze to, že byl mrtvý, i když se na chvíli rozmazal, když vlna zasáhla Holly. Ta byla natolik ochromena, že se její hlava chvíli točila na obrazovce.

Kocour pravděpodobně ztratil jeden ze svých devíti životů.

Kryton takové štěstí neměl. Dráty v jeho hlavě zajiskřily.

Lister odložil kytaru. "Myslím, že tyhle nové repráky hudbě vážně dodávají šťávu!"

Kryton si poklepal na uši, a když ruku stáhl, zjistil, že mu v ní zůstaly ležet rozpadlé na kousky. "Pane, sice jsem právě nic neslyšel, ale i tak musím říct, že s vámi bohužel nemohu souhlasit."

Lidské pokolení před nějakou dobou vymyslelo úžasný vynález – miniaturní sluchátka do uší, tak zvané „dráty“.

Jak pozoruhodná je cesta tónů oblíbených písniček, kterou musí urazit z miniaturní či podlouhlé krabičky přes už různě zohýbané křižovatky malých kabelů, než se impulz dostane až do ušního bubínku, kde se následně rozezní vytoužená melodie, zcela závislá na volbě daného jedince. Vše trvá pouhých pár vteřin.

Největší slastí majitele sluchátek je nepochybně jejich sdílení. Není nic krásnějšího, než propůjčit levý či pravý port blízkému člověku, sednout si až těsně k sobě, zmáčknout kouzelné tlačítko a nechat se unášet tou podivnou euforií. Nepopsatelné splynutí uší…