DMD č. 20. pro 20. 4. 2020. Téma: Magické proužky

Všichni se probudili nad hypotetickým ránem. Svět se točil a kvalitní mešní víno včerejšího večera proměnilo po probuzení všechny přímky v klikaté zatáčky. Svět se točil, nebo se možná jenom točila Tardis.
Ctihodná matka představená Tasha Lem a Doctor odlepili svá nahá těla od podlahy.
"Kéž by Ticho nyní opravdu padlo," zaskušela Tasha.
"Máte mizernou výdrž." Úsměv kapitána Harknesse jim způsobil migrénu spolu s chutí ho zabít. V tom se Tasha rozesmála: "Lepší než být cenzurovaný."
A vskutku, před choulostivými partiemi visel kapitánovi černý pruh. Když uskočil, pruh se posunoval s ním.
"Hodná holka," zašeptal Doctor a pohladil řídící panel.

Dobrý den, vážení studenti. Rád vás znovu vidím ve svých sbírkách. Doufám, že nejste alergičtí na zvířecí srst. Mám pro vás totiž práci v oddělení velkých savců.
Ano, ve školním depozitáři se nachází malé oddělení velkých savců. Vzhledem k rozměrům sálu v něm naleznete pouze krávu, koně, dvě zebry, laň s mládětem a vypelichaného srnce.
Víte, že jsou zebří pruhy pro vědce velkou záhadou? Badatelé předpokládali, že vznikly kvůli ochraně před predátory, že ve spolupráci s horkým vzduchem zkreslují tvar zebřího těla. Existuje však studie, že je tomu tak kvůli ochraně před bodavým hmyzem. U komárů prý nejsou pruhy módní.

Proč jsme to tehdy udělali? Proč od té doby nade mnou slunce nesvítilo? Proč i v pravé poledne jsem měla pocit, že kolem je noc?
Tys v té tmě byl jediné světlo naděje, jiskřička v temnotách. Pak přišla strašná věc, tvůj pád ze střechy a smrt. Nemohla jsem se k tobě znát, přestože se mi srdce svíralo, když jsem od tvého mrtvého těla odcházela. Přišli by na náš dávný zločin.
Mé jediné světlo pohaslo. Den se změní v magicky přitažlivé blikající pruhy neonových světel barů nočních ulic. Slunce už mi nikdy nezasvítí a já padnu do černého světla věčné půlnoci.

„Tak ven s tím. Kdo jste a jak jste se sem dostaly?“ začal muž s výslechem. Dostalo se mu čtveřice vzdorných pohledů a jednoho zafňukání. V duchu si povzdechl. Zalitoval, že nemůže vyslechnout děti jednotlivě. Rozhodl se to zkusit z jiného konce. Něco o těch dětech přecejen věděl.
„Vy jste ministranti od Svatého archanděla Michaela, že? Pan farář se asi diví, kde dneska jste,“ řekl vlídně.
„Asi!“ zavrčel blonďáček.
„Když mi povíte, jak jste se sem dostaly, může mít pan farář zítra své ministranty zpátky,“ sliboval muž.
Děti si vyměnily nedůvěřivé pohledy.
„Byly tam takový proužky. Magický. Zářivý...“ ucedila dívka.

Mocný mág minul minotaura, míře mezi mocnější monstra. Měl málo magenergie. Malér! Místo měkké matrace má mumifikovat místní masožravé mutanty? Masakr! Moment. Měl myslet mozkem! Musí mrsknout magické proužky…
*
Pytel padal překvapivě pomalu. Pirát pohodlně překročil prkno, pytel plavně proletěl palubou.
„Pevniňáku podělanej!“ prskal postižený pirát psychopaticky, prstem prudce probodávaje povětří.
Přepad – propadák, přiznávám.
„Prosím, považte…“
„Prašivče!“
Pokus piráta překecat padá. Předat proužky magie…

„Mizerná písmena! Marná práce!“
Nahlédla mu přes rameno a matně se zasmála.
„Víš, aby to fungovalo, musela by obě slova začínat na stejné písmeno,“ zacvrlikala s něžnou škodolibostí.
Mrskl po megeře propiskou.
„Múzo pitomá,“ mručel přešle.

Procházel se po nábřeží. Naslouchal rackům. Obdivoval zadumané rybáře, jak zručně nahazují udici. Dlouhé kilometry pobřežního korza nabízely bezpočet pohlednicových výhledů na řeku vlévající se do oceánu. Chtěl poslouchat jen vítr, ochutnávat slanou tříšť, která se mu usazovala na rtech.
Prošel pod mohutnou konstrukcí zavěšeného mostu, který se klenul nad řekou. Z druhého břehu mu kynula socha Krista s laskavýma očima.
Hleděl do míst, kde se řeka mísila s oceánem. Odlesky slunce na vodní hladině vytvářely neopakovatelnou hru odstínů. Kouzelné pruhy barev, které lákaly k dalekým cestám. Zažíval zvláštně sladký smutek. Věděl, že jednoho dne bude muset Bílé město opustit.

„Zuzanka, priniesol som ti darček.“
Malý Pavlík vytiahol nesmelo z vrecka dve čierne stužky.
Zuzanka si ich zvedavo obzerala a štebotala, aké sú krásne lesklé.

„To nie je všetko,“ hrdil sa Pavlík, „oni sú to totiž magické prúžky, ajhľa!“
Z druhého vrecka vytiahol zopár malých klinčekov. Nasypal ich na stužky.
Klinčeky sa ako zázrakom prilepili k stužkám.

Zuzanka otvárala oči dokorán. Niečo také jakživ nevidela!
Mohla stužkami mávať, koľko chcela, klinčeky držali, sťaby prilepené.

„Ako je to možné?“ hútala Zuzka.
Pavlík jej pošepkal, že má tie prúžky od ocina.
„Volajú sa magnety!“
Zuzku to namôjveru fascinovalo.
Bola magnetmi priam unesená.

„HS613B."
Vyskočím na nohy. „Poslušně čekám na rozkazy!"
Ale přede mnou stojí jen dva skřeti.
„Říkal jsem ti, ať to neděláš,“ mračí se menší z nich – skoro ještě dítě.
„Probudila se,“ hájí se ten starší, zjevně zkušený válečník. „Žádné rozkazy,“ obrátí se ke mně. „Jsi raněná?"
Zaváhám. „Myslím, že ne. Jak jsi mohl znát moje číslo?"
„To tuhle T4L11M. Dokáže nějakým kouzlem rozeznat číslo každého skřeta."
Chlapec vzdychne. „Už jsem ti to vysvětloval – vidím to na tvém čele." Zvedne ruku a obtahuje prstem. „F – K – J – 5 – 6.“

Takže tohle jsou ty čáry?
Proto je nemluvňata ještě nemají.
Tyhle jizvy.

"Velkoadmirál dorazil," oznámil praporčík.
Velitel sotva stačil vstát z křesla, když se otevřely dveře a na můstek vkročil vysoký, robustní muž. Pánovitě se rozhlédl po místnosti a zamířil rovnou k velícímu.
"Velkoadmirále, vítejte na palubě."
Velkoadmirál na něj shlédl přes svůj nepochybně orlí nos a vydal ze sebe jakési zavrčení.
Velící toto neohroženě ignoroval a podal ruku druhé příchozí.
"Mistře Jedi, vítejte."
Jedi vyměnila potutelný úsměv za upřímný.
"Děkuji."
"Vaše kajuty jsou připravené, poručík vás do nich zavede."

***

"Šlo to dobře, ne?"
"Nikdy bych nevěřila, co dokážou takový malý plastikretový pásky. Je to jako magie."
Mimas zamyšleně pohladil svoje frčky.

Amy vylezla ze zkušební kabinky. Penny s Bernadette se na sebe rozpačitě podívaly. Po chvilce němého dohadování Penny začala.
„Ehm, Amy, jsou na tom vodorovné proužky…“
Amy nechápavě zírala.
„Ale ty máš taky pruhované věci!“
Slova se ujala Bernadette.
„Víš, Amy, proužky jsou magické. Vodorovné pruhy tě dělají tlustší a menší.“
Penny přikývla.
„Ale svislé proužky, to je něco jiného, v těch i Bernadette vypadá vyšší.“
Bernadette se zamračila a naštvaně dodala:
„A Penny štíhlejší!“
Amy zmateně zírala na své kamarádky, vraždící se navzájem očima.
„Ale vždyť to jsou pořád stejné proužky! Víte co, radši se vrátím k pitvání mozků.“