DMD č. 20. pro 20. 4. 2020. Téma: Magické proužky

"A není třeba něco, čeho se bojí?" Ukuk se díval dolů na dno příkopu plné škropiónů velikých jako on sám.
"Nevím o ničem, co by stálo za řeč," opětně si povzdechl rytíř.
Blubka se nenechala svést všeobecným smutněním. Sletěla níž, těsně nad jedovatá žihadla, a vyčarovala bludiččí světlo. Nejprve se nedělo nic, ale za chvíli se štíři jeden pod druhém začali obracet a světýlko následovali. Blubka neváhala a čarovala další světýlka, dokud na dně příkopu nebyly pruhy volného prostoru.
"Co koukáte, pojďte, rychle, dlouho světýlka nevydrží. Jsou přeci jenom bludičková." Zněla skromně, ale v duchu na sebe byla náležitě pyšná.

SHIELD, HYDRA nebo sedmdesát let strávených pod ledem se postaraly o to, že minulost většiny Avengers byla veřejnosti skrytá.
Většiny.
"Na moji obranu," pokusil se Tony překřičet hysterický smích týmu: "byl jsem na mol."
"Na mol u kadeřníka?" ukázal Steve na fotku. Tony na ní hrdě předváděl okouzlující exemplář devadesátkového melíru.
"Na mol skoro pořád."
"Jestli ti to pomůže," zvedla Shuri oči od čtečky: "pořád to mohlo být horší."
"Horší?" zeptal se Clint nevěřícně: "Horší než sjetá zebra Stark?"
Ušklíbla se. "Světová móda se k nám dostává se zpožděním."
Nalistovala fotku v telefonu.
"A můj bratr měl vždycky svérázný vkus."

"Andulky, máme návštěvu. Hele, už přijela. Ahoj, Kubo."
"Čau. Jé, co to je za ptáčky? To jsou andulky vlnkované?"
"Ano."
"Mají magické proužky."
"Díky. To jsou ale vlnky."
"Jasně, ale ty proužky na stolečku s lavorem."
"To je koupací stolek."
"A ta osuška je na andulky? Má magické proužky."
"Ano, andulky milují proužky. Já taky. A taky milují koupel."
"Četl jsem, že to mají rády."
"A taky kradou."
"Co?"
"Třeba včera mi ukradly proužkovanou utěrku, zrovna když jsem lezl ze sprchy, a
taky mi sundali závěs ze sprchy, který měl taky proužky."
"Jak říkám, proužky jsou prostě magické," dodal Kuba.

„Geralte? Vidíš ty proužky?“

„Myslíš ty, na tvojí kůži? Ano, ty vidím. Co s nimi?“

„Ony jsou magické. Když chci, dokážu je rozžhavit a pak s nimi můžu někoho spálit.“

„A proč mi to říkáš?“

„Inu, protože tohle byl můj plán, jak ho zabít. Myslíš, že to stojí za to?“

„Popravdě, nevím. To vyzkoušíš. A pokud se to nepovede, tak je nějak zdržím.“

Hermína si hověla v jeskyni a Geralt před ní seděl. Už bylo poledne a zaklínač dostal hlad. Rozloučil se s ní a vydal se zpátky do města. Cestou mu vrtalo hlavou, kdo je ten, co ji zaklel.

"Tak už vím, proč je tank poručíka Zelenského zabalený v plachtě.
Byla temná noc. Vydal jsem se se svítilnou na průzkum."
Jak jsi svítil, už moc temná nebyla.
"Došel jsem až k zahalenému tanku. Strhl jsem plátno a nějakým magickým způsobem byly na tanku růžovoučké pruhy. Nevěřil jsem vlastním očím. To je teď nové maskování?"
Tím se zamaskují leda před slepými. A ještě navíc s rýmou, protože ta barva strašně smrdí.
"Zpoza rohu se vynořil Zelenský a měli jsme si o čem povídat."
"A zjistil jsi, proč tam ty pruhy byly?"
"Ano. Zastavili s tankem pod prostříleným kýblem s barvou."

Nad Havají svítalo, bylo šest hodin, jen to ticho, všichni ptáci jako kdyby měli v zobáku uvízlou mega žížalu, a proto nemohli něžně řvát. No bodejť by ne, báli se, od té doby co se na Havaji přemnožili upíři, se žádný pták neopovažoval ani špičku zobáku vystrčit. Sluneční zář pořád sílila a po chvíli byli všichni upíři už zalezlí na půdách lidských obydlí. Havajané ještě chvíli počkali, pak se jako každý den vydali na cestu do práce. Všechna dítka spěchala do školy a upíři na půdách hráli mariáš, děti se bály, upíří pandemie sílila a poslední magické proužky česneku došly...

Stěna mého pokoje je plná magických barevných proužků.
Jsou tlustší, tlusté, tenké i úplně nejtenčí.
Jsou vysoké, středně vysoké i malé.
Hrají všemi barvami, když je jen tak přejedu očima, zahlédnu žlutou, oranžovou, fialovou, zelenou, modrou, červenou, bílou, černou…
Nehýbají se. Tiše, bezhlesně čekají na chvíli, kdy se k nim někdo přiblíží a vezme je do ruky.
Mám ráda jejich vůni, ráda se probírám jejich obsahem, pokud se do nich ponořím, nevidím, neslyším, čas dosáhne naprosto jiné dimenze – utíká mnohem rychleji, než jindy.
Jsou to mé brány do světů fantazie, do světů budoucnosti, do světů historie.
Jsou to mé knihy.

„Seru na to!“ Načatý dopis skončí v cárech na zemi. Zase. Adam složí hlavu do dlaní.
„Dyť to byla jen sranda.“ Postěžuje si do prázdna.
„Blbá.“
Adam naskočí. Kdy sem to mrně vlezlo?
„Houby víš,“ utře ségru.
„Lída říkala.“
Jasně, Lída, ségřina učitelka klavíru. Paní chytrá.
„Láska je magické pouto. Přežije požár, ale jediné slovo ho přetrhne jak proužek papíru,“ odrecituje prcek zjevně naučený proslov.
Ále zmlkni. Ani spolu ofiko nechodíme.
„Tak sorry. Můžu si vzít?“ píchne prstem k hromádce.
„Nač?“
„Morčeťákovi na pelech.“
„Klidně. Hlavně vypadni.“
Vypadne. Bohužel brouka nasadila a ten teď hlodá. Adam sáhne po dalším papíru.

Proč já blbá začala si něco s hloupým hercem,
zakoupil nám Renaulta - to auto s kosočtvercem.

V znaku chybí jedna čárka, vážně mě to ničí,
všichni se mi posmívají, že mám auto s pi...

a s pi... a s pitomým motorem, měla jsem žít s doktorem.

Když v testu vyšly mi dva proužky magický,
byla to stvrzenka na osud tragický.

Mám muže, co nechce nosit triko s pruhy, burák,
"tři proužky jsou pro teploušky, nejsem žádný ču..."

a ču... a čupr fanda kapely co zpívá písně veselý.

Aspoň mi Tři sestry netrhaj uši,
kéž pruhy na zebře spasí mou duši.

„Jasně, že jdeme,“ ozval se Ron. „Ale kudy?“
„Musím do Ameriky, najít strýčka Reginalda,“ vedla si Lenka stále svou.
„Do kouzelné země pruhů a hvězd, naše cesta musí vést,“ zadeklamoval Fred vzletně, ale pak otráveně zakončil: „Nicméně se mnou jaksi nepočítejte.“
„Asi bych taky neměl nikam jezdit,“ vrtěl hlavou Ron, „někdo tady musí mít Scamandera pod dohledem.“
„Já bych možná mohla,“ usoudila Hermiona. Pohlédla ale na Rona a nejistě dodala: „jenže zase zameškat školu…“
„Amerika. Nějaké Scamanderovo slabé místo můžeme najít jedině tam. Možná je to právě ta divná nemoc jeho táty.“ George se zadíval na Lenku. „Pojedu s tebou.“