DMD č. 20. pro 20. 4. 2020. Téma: Magické proužky

Tinfang ležel na kopečku pod mladými buky za domem Vairë. Bylo časné ráno a na oblohu poprvé vyplouvala Arien se svou loďkou.
Záře plodu Laurelinu tvořila nad jeho hlavou pruhy jemně žluté barvy, jak pronikala skrze kmeny. Ve světle tančil pyl a prach.
Slunce jej příjemně hřálo na tváři a na prstech. Sáhl do brašny a vytáhl píšťalu. Nová píseň byla plná šelestění zlatého prachu, ptačích trylek a čiré radosti.
Zvířata vylézala ze svých úkrytů, elfové vycházeli z domů a společně naslouchali písni. Ta je léčila. Dala jim zapomenout na nedávné útrapy a na nelehký úděl jejich bližních ve Středozemi.

Nedalo se říci, že by to odpoledne byl na Pemberley právě nebeský klid. Z různých koutů parku, z nádvoří i z terasy se ozývalo dusání mladých nožek, výskání a volání.
Dospělá společnost ovšem seděla v letním salonu a užívala si příjemné posezení u čaje. Jemné závěsy doširoka otevřených francouzských oken se jen lehce vlnily v jarním vánku. Žádný malý raubíř se tu nezjevoval co dvě minutky, aby cos sdělil matince či čímsi pokoušel tatínka.
Na lavičce ve svahu nad domem seděl v stínu stromu pár návštěvníků.
"Drobotina je pěkně zaměstnaná. Cos jim to přinesla?"
"Inu, vyřazené páskové teploměry z akvaristiky."

Machu, víš, co by mne zajímalo, co by sis přál k narozeninám, ptá se Šebestová. Člověče, Šebestová, já bych si přál nějaký speciální dárek, něco lepšího než autíčko na dálkové ovládání, já bych chtěl, aby se mi stalo něco magického, abych třeba rozuměl řeči zvířat nebo abych uměl vidět přes zeď.
Tak víš co, Machu, já zkusím sluchátko. Haló, sluchátko, mohl by tady Mach mít něco magického, aby jej spolužáci obdivovali a tak?
Ale beze všeho, ozve se ze sluchátka, a najednou má Mach na sobě trenýrky Adidas a ze sluchátka se ozve, Šebestová, to jsou ale magické proužky, že?

Rozbitá kolena, matčin vlídný úsměv, první dětské lásky, přítmí chrámu. A zrcadlová hladina.
Laba.
Rozbitý svět, zákopy, hlad, strach. A špinavá narudlá hladina.
San.
Rozbitý on, práce v nemocnici, chlast, beznaděj. A nepřirozeně klidná hladina.
Laba.
Rozbitá země, studium, soljanka. A srpem a kladivem rozbouřená hladina.
Don.
Rozbitý ideál, mizerná naděje, záplava zrzavých vlasů, smích. A v soumraku krásná hladina.
Vltava.
Rozbitá Emílie, skandály, lásky, ordinace, politika. A černočerná hladina.
Stará Morava.
Do budoucnosti nikdo nevidí. Ani Pavel Timofjejevič. Možná by chtěl, alespoň na malý okamžik. Je dobře, že nemůže. Zbývají mu poslední čtyři řeky života.
Svratka.
Spréva.
Seina.
Styx.

Jindřich nepředpokládal, že se tohle stane zrovna jemu. Koneckonců, vždycky se počítal k mužům když už ne vysloveně racionálním, pak alespoň praktickým. Každopádně se to ale dělo a on nestačil žasnout
Seděl na koberci, když z koupelny vyšel ten jednorožec. Frkal a z pusy mu vycházela pěna. Voněla po meruňkách a Jindřich se přistihl, že také sliní. Pak se vyplazil had. Fialový. S magickými proužky v odstínu o chlup světlejším. Chlupy měl mimochodem taky. Jak Jindřichovi přelézal přes holé chodidlo, šimralo to.
Jindřicha to bavilo a děsilo zároveň.
Těch hub, co má Sára na projekt z etnobotaniky, už se nedotkne.

Způsobů spoutání zná magie spoustu. Veronika je má prostudované skoro všechny, ne kvůli práci, ale kvůli tomu, co se jí kdysi stalo. Kouzel na fyzické spoutání je o trochu méně, a ta zná kvůli práci všechna. Taky se téměř všech dokáže zbavit, je na to cvičená. Magipouta jsou brnkačka, magický řetěz taky. Obojek už je o něco horší, ale stále ho umí sundat. Neovlivňují magii. Na rozdíl od takových magických proužků, které ovlivňují magii, ale ne celou, ne, kdepak. Jen částečně, nevypočitatelně. Ale i těch se dokáže zbavit, když musí.
Jenže tohle je obyčejnej nemagickej provaz utaženej nadoraz. Necítí ruce.

Už slunce sklání se a klesá ku západu
a mysl teskní a tápe po nápadu.

Snad střípky příběhů, po kterých tolik touží
tu někde bloudí a kolem hlavy krouží…

jenže se přitom nikdy neukáže
to pouto magické, co chytí je a sváže

a zlomky nápadů se v celek nespojí.

A večer pokročil, už tma se na svět snáší
a další hodina nic s sebou nepřináší,

jen hlava klesá a oči už se klíží
a před hasnoucím zrakem ve tmě cosi víří,

tajemné tečky, co slévají se v pruhy,
tančící prstence a vlnící se stuhy…

jen zlomky nápadů se nikdy nespojí.

"Ty jsi rozkošné koťátko!" rozněžnil se Superman, když před prahem našel opuštěné kotě se zvláštně pruhovanou srstí. Když se na něj Clark zadíval, měl pocit, že jeho pruhy mění barvu. Ale to nebylo možné... nebo ano?

Po zkušenostech z Ligy by se Clark už ničemu nedivil.

Nejdřív váhal, ale když kotě začalo vrnět, nechal se zviklat, vzal ho dovnitř, nakrmil a nechal spát na polštáři.

Ráno se probral s Batmanem v posteli.

"Bruci! Tak ta kočka jsi byl ty?"

"Už o tom nikdy nemluv."

"Počkej, začaroval tě někdo? Takže ty pruhy vážně byly magické!"

"Zmlkni."

"Tak mě umlč."

Udělal to.

„No a když načůráš do kelímku a nasypeš tam sodu, tak zjistíš, jestli čekáš kluka nebo holku,“ radila první.
„A podle čeho to poznám?“ ptala se zvědavě druhá.
„Když to začne šumět, tak je to kluk. A když se nebude nic dít, je to jasná holka.“
Třetí je pozorovala.
„Takže to záleží na tom, jestli mám moč kyselou nebo zásaditou?“ zeptala se s pozdviženým obočím.
První i druhá na ni zíraly. „No… asi jo.“
Třetí se na oko zamyslela. „No a nebylo by lepší použít lakmusový proužek? Červená, když je to holka, modrá, když je to kluk? Hotová magie, co?“

Ačkoli na sebe občas žárlili a občas se špičkovali, bratři Weasleyovi vždycky drželi při sobě. Společně se smáli, společně plakali.
Bitva, která se na konci války rozpoutala uvnitř Bradavic, pro ně představovala prakticky první příležitost projevit otevřený odpor.
Nebáli se. V očích jim plál oheň, těla zaplavoval adrenalin.
Až do chvíle, kdy je k zemi srazil Alastor Moody.
Jejich vzdor rozmetal na cáry.
Doslova.
Když boje utichly a přeživší počítali své mrtvé, nikdo nedokázal určit, který pruh kůže a který úlomek kosti patří Fredovi a jaký Georgeovi.
Krvavou kaši pod pevnými ostatky nechali na místě.
Blížící se déšť ji odplaví.