Magická realita

Generální ředitel si zhluboka povzdechl. Tohle bude noční můra. Ale jednou se vsadil, tak si to taky vyžere.

Nahodil úsměv a vyšel na pódium. Pohledem přelítl obecenstvo. Stařešina ze skauta, pár vousáčů ve flanelkách. Týpek, co měl na triku nápis "Budeš moje báječná ženská?" a obrázek srdíčka s buřtem.

"Milí hosté. Nový model má v rámci zachování autenticity střechu z hrubého plátna - středně nepromokavou, zatahovací. V zadní části je nad plechovým ohništěm závěs na kotlík. Místo manuálu jsou přibaleny zpěvníky a fixně nastavena frekvence Country rádia. Navigaci jsme nahradili vestavěnou buzolou. Představuji vám revoluční, svým způsobem dokonce předrevoluční, Škodu Hrneq."

"Vypustiť," přikázal Andy. "A něbrzditě ho. Nech vyjedú, te múmie. Nech si ho podají, pak to roztočíme."

"Snad to bude stačit," odvětil Micinka.

"Bude museť. Nic horšího tu dluho nebylo."

***

Svatý Václav právě hřebelcoval svého věrného oře.

"Kníže," pokynul mu Vok uctivě.

"Můj milý pane z Rožmberka," usmál se Václav, aniž by se otočil. "Celé minulé století jsme čekali. Osmatřicátý, devětatřicátý, osmačtyřicátý, osmašedesátý... Nezapomeň, můžeme vyjet jen jednou. Nenechme se vyprovokovat."

"To jsem si myslel. Ale vzpomeň, kníže, na poslední vojnu s Turkem. Bylo namále. I když ta samozřejmě, ehm, musela bejt," zapitvořil se Vok. "Ale tenhle je ještě horší."

Že u vás bydlí šotek, poznáte ledasjak. Ne, že byste ho uviděli, tahle malá chlupatá stvoření na přímá setkání nejsou.

Kolem našeho stavení se jednu dobu začaly objevovat prazvláštní věci. Opálené koště, ztupená sekerka, děravé vědro nebo podrážděný pes. 

Šotka si musíte rychle udobřit. Stačí nechat na schodě před světnicí buchtu, kostku másla nebo půl jitrnice. Šotci umí ocenit, když si jim předbíháte, změnu poznáte okamžitě. Pes se ztíší, sekerka je najednou naostřená...

Místo mrtvých slepic a skořápek stačí posbírat cucky kuní srsti. Tehdy se vyplatí kromě jídla nechat na schodě i mističku s hojivou mastí a kus čisté látky.

Stará paní Valterová se s plným košem praváků vracela ke svojí stodváce. Les znala jako svoje boty, proto ji udivila hromada roští schovaná mezi metrovými náleťáky. Když uschlé větve odhrnula, našla truhlu. Na víku vyrytá hvězda, černou petlicí protažená kůstka. Uvnitř svíčky, další kůstky a krátké klacíky. Paní Valtrová měla přírodu ráda, protivilo se jí, aby se po lese válel podobný brajgl. Strčila si truhlu pod paž a šla dál.

V pravou půnoc se u náleťáků sešla skupina nadmíru pochybných individuí. Jenže bez svíček si neposvítili, bez kostí nesložili obrazec. Na provedení temného rituálu budou muset počkat dalších tisíc let.

Představený stanul na stupínku a blahosklonně přehlédl svoje ovečky. Všechny stolky obsazené, kodexy a štětce nachystané. Usmál se.

Poskoci rozdali mnichům hliněné nádoby s barvou a ti si vzájemně provedli nátěry.

Otec tleskl a vlhkou rukou si pohladil zelené oko napatlané na tonzuře. Obrátil oči v sloup a začal zaříkávat.
Mniši zvedli kodexy do výše temen svých hlav. Hlavy sklonili a začali listovat.

Hlasitost zaříkávání se stupňovala. Mniši hořečnatě listovali. 

Scéna gradovala. 

Představený nakonec zakřičel. Zelené oči na temenech se rozpily. Knihy vzplály.

"Aristoteles ušel," pokýval hlavou uznale jeden z mnichů.

"Zkus Boccaccia," zafuněl druhý. "Musim si jít něco vyřídit..."

Přijela šalina a já nastoupil. V uších Lordi, na přebalu Seržant od Žambocha. Taková ta klasika na dlouhou nudnou jízdu. Šalina vyrazila.

Tlumené světlo zakolísalo. Zářivka praskla a já se ocitl v šeru. Vyhlédl jsem z okna a uviděl prales. Na střechu šaliny skočila gorila.

Překvapeně jsem zamrkal.

Do očí mě uděřilo prudké světlo. Projížděli jsme Gízou. Mraveniště otroků nebralo konce.

Hodil jsem volume up doufajíc, že mě Lordi vytrhnou ze ztraceniště času a prostoru.
ROCK&ROLL ANGELS BRING THAT HARD...

Jenže krajina venku se proměnila ve zmrzlou karélskou tajgu. Někde vzadu o šalinu zabubnovaly kulky. Zoufalý křik.

"Perkele, venäläinen tankki!"

Po devíti hodinách v kuse máte před sebou poslední část - cestu domů.

Park.
Fanda z osmičky dává vapo.

"Taky zdravím. Dneska mangový, čuchám. Běž radši na pizzu," podávám mu letáček s reklamou na začínající pizzérku. Ale stejně nepůjde.

Náměstí.
Honzik ze sedmičky si právě plácá s obecním bláznem.

"Aby byl dobrej," odpovídám s unaveným úsměvem a mávnutím.

Zahýbám směr domov.
Vojta a Ondra, oba z pětky, se právě noří do kontejnéru na papír. Přemítám, ale asi bych si taky vybral modrý.

Vojta zakřičí pozdrav a rychle zavírá poklop.

"Vyvážej v pátek, do tý doby radši vylezte."

Ozve se dunivé "jóóóó!"

Přijela šalina a já nastoupil. V uších Lordi, na přebalu Seržant od Žambocha. Taková ta klasika na dlouhou nudnou jízdu. Šalina vyrazila.

Tlumené světlo zakolísalo. Zářivka praskla a já se ocitl v šeru. Vyhlédl jsem z okna a uviděl prales. Na střechu šaliny skočila gorila.

Překvapeně jsem zamrkal.

Do očí mě uděřilo prudké světlo. Projížděli jsme Gízou. Mraveniště otroků nebralo konce.

Hodil jsem volume up doufajíc, že mě Lordi vytrhnou ze ztraceniště času a prostoru.
ROCK&ROLL ANGELS BRING THAT HARD...

Jenže krajina venku se proměnila ve zmrzlou karélskou tajgu. Někde vzadu o šalinu zabubnovaly kulky. Zoufalý křik.

"Perkele, venäläinen tankki!"

Les se rozhodl, že zatáhne hnědozelenou oponu. Koruny a větve se propletly, aby vytvořily neprostupnou zeď. Hrobové ticho občas narušilo zlověstné šustnutí.

Šššš, křuch, a nic víc.

Kájoška zaklela. Neviděla si na špičku nosu a právě vrazila do dubu. Přísahala by, že se v kůře rozžhnula dvě zlomyslná očka.

Cupitala dál, ruce natažené před sebe.

Ohyzdný, nepřátelský hlas ji dokonale překvapil.

"Užíváš si přítmí?"

"Uaaaaa!"

Horečnatě přemýšlela.

Potřebuju světlo!

Vyšátrala zapalovač a škrtla. Odpověděl jí škodolibý smích.

"Slunce je jen jedno." Hlas rezonoval prostorem, vycházel z každé větve, z každého listu.

Ve světle zapalovače uviděla zajíčka.

Vycenil tesáky a skočil.

Noc
Tma je hebká, sametová a voní podzimem; tajné dostaveníčko, konečně, konečně sami.
Tam dole je tma cítit po hnilobě.
-----
Pohyb
Dva páry nohou si razí cestu noční rosou. Dva stíny přeběhnou po starobylých křížích a náhrobcích. Uvadlé květiny ve vázách z mramoru, a z kapličky stoupá vůně kadidla. Tohle místo je bezpečné.
Ten dole je sám, opuštěný a nehybný. Tohle místo je navždy.
-----
Hlasy
"Já nevím. Nechci, neměla bych."
"Prosím tě..."
"Tak tedy... snad? Ale buď opatrný."
Ten dole křičí.
-----
Konec
Zadýchaný smích. "Tak příště zase tady?"
Ten dole má prsty do krve sedřené o víko rakve.

Odcházejí.
Zůstává.