Něžná realita

Na soutoku Wehry a Fuldy vzniklo město Hannoversch Münden. Něco jako Hannoverské Ústí.
Jako tolik jiných německých měst vyrostlo celé z hrázděných domů. Tady je bohatí měšťané dovedli k dokonalosti. Různobarevné trámy, všelijak zdobené řezbami a ornamenty, často vidíme zlacené nápisy, modlitby nebo upomínky na dávné majitele. Všemu samozřejmě vévodí honosná radnice, ta ovšem kamenná.
A na samém kraji města se řeky slévají. Přes vodu vedou dva stylové kryté dřevěné mosty. Na ostrohu mezi řekami se pne kaštan, ohromný jako tři jiné. Celý obsypaný bělostnými květy. Jenom se tak zastavit a pod záštitou zelenozlaté koruny pokojně sledovat, jak vody plynou…

Kristián, z nás největší posera, seděl schovaný za popelnicí. V igelitce z Tesca měl vodní balónky, ve kterých bylo ale místo vody něco šťavnatějšího. Neptal jsem se.

David, válečný štváč, ale zároveň poděsný teoretik, měl připravenou těžce dehonestující řeč, ve které se chystal pourážet celou šikanátorovu rodinu až do třetího kolene.

Černá práce zůstala klasicky na mně. Měl jsem chrániče na kolo a lyžařskou helmu. Nemohlo se nic podělat.

Milan, o 4 roky starší kluk, se držel za holeň, do které jsem ho prudce nakopl.

"Ještě jednou se mi pokusíš ukrást pomeranč, oslí xichte, tak ti ho narvem do prdele."

"Ty, babi, já ti nevim. Fakt nechceš radši tu černou? Poiej," napodobila Karolína ironicky Jardu Sapíka, "vypadá mile a normálně mňouká. Tahleta se tváří pěkně nasraně a štěká jak nějakej hafan," dodala Karolína tváříc se pochybovačně.

"Prosimtě, Kájinko. Určitě se tak tváří jen proto, že se jí tady nelíbí. Hájek je věčně nadranej jak kos, kdoví, jak je vůbec krmí," zahartusila babi rozhlížejíc se, jestli pan Hájek, majitel útulku, zrovna nejde.

Od té doby kolují na Zeměšsku legendy o nasraných, tlustých, divokých kočičkách.

"To je ten vocásek, co se cpe do každý televize a vykládá, jak umí pěkně česky, ten Špínakufr? Hehehe."

"Jo, to je von, a bacha vole, už jde. Drž se."

"Vítejte u dnešního přenosu zápasu mezi Českou republikou a Belgií. Vítám zde také hosta, Jense Spinnehoffera. Jensi, jaké máš vzpomínky na působení v Gentu?"

"Ztrafím fšechny čcheskché difáky. No, fíte, co se fußba... tedy fotbalu týčche, nejlepšchí rchoky méhcho žifota to nebyly. Przy cholení nochou jsem chnedka na začchátku sezóóny chytl nějakchou nechutnou fyrážku a pak mě dokonce ze sestavy na chfíli fyšťouhchl Jelle von Bezouwe, tchakovej pitomej felkej Flám.

“Dávat pozor, aby nepřijely benga!”

Je mi sedmnáct a zažívám svojí první razii v hospodě. Benga jdou po hulení, osazenstvo opouští prostor oknem na záchodě. Jak je důležité dávat pozor!

“Odejdeš tam kde žiješ!”

Stěhuju se do Prahy. A zas do lesů. A do Prahy. Všude se snažím nějak žít.

“Vy už jste z toho psychický! Ajéje!”

Občas to tak je. Ajéje.

“Hodně budeš někde!”

Celý život, paní Jolando. Celý život.

“Elektřina jde nahoru, všechno jde, plyn… Pro mě je málo tisíc korun..!”

Jolando, vy jste snad vědma!

“Ze sraček můžete vytáhnout se.”

A na to se napiju. Na Jolandu!

Jabloně na svahu se obalily narůžovělými květy, hrušně bílými. U cestičky krásně voněly světlé i tmavé šeříky. Výš na kopci se rozsvítily první kaštany.
Dole se rozkládalo překrásné město a skoro na dosah se tyčil staletý hrad, kde se vystřídalo tolik panovníků.
Před lety se tam bohužel usídlil záštiplný netvor rozsévající jed. A zlo se rozmohlo i dole ve městě.
Pohádky naštěstí končí dobře. A spanilá města nemohou zůstat dlouho sídlem zla.
Lid se vzchopil a přemohl netvora a jeho přisluhovače neporazitelnými zbraněmi: odvahou, obětavostí, poctivostí, laskavým srdcem a samozřejmě důvtipem. A dnes už se o tom jen vypráví dětem.

„Počkéééj, tam si rozbiješ držku!“
Zuzana vypadá, že nevnímá. V očích má maniakální výraz, tvář roztaženou v extatickém úsměvu, vlasy jí divoce vlají, pohled sice upřený na cestu před sebe, ale tvář instinktivně natočenou ke slunci, které k nemalé radosti všech přítomných dneska hřeje, ale nepálí.
„To neva, za tu svobodu to stojí!“ křičí svou odpověď do větru. „Přece nepojedu po silnici, když stačí šlápnout do pedálů a vzít to lesní cyklostezkou, která je sice delší, ale o to méně pohodlná!“
„Jenom aby ti zase nespadl řetěz,“ mumlá Slávek a po pár šlápnutích i on má na tváři blažený úsměv.

Manžel sedí u počítače:

"... já mám v Praze tři domy, až je koupim, budou mý, já jsem z Kutné Hory..."

"... money, money, money, must be funny, jó funny, in the rich man's world..."

"... halíře sou talíře, tak se toho držte, ke koruně korunu v zašmelený držce..."

"... počítej, lásko má, s tím, k nohám ti dám zlaté pruty..."

"... peníze byly, jsou a budou, bez peněz lidi umřou nudou..."

"... je to pravda odvěká, že prachy dělaj člověka..."

"... nemít prachy, nevadí!"

Kamarádka na návštěvě:

"Hele, co si to tam ten tvůj pořád pobrukuje?"

Já, zvyklá na humor svého muže:

"Áále, vyplňuje daňový přiznání!"

Pan Veverčák byl zasmušilý. Paní Veverčáková totiž čekala další potomky. Ne, že by si nemohl dovolit živit další krky, děkuji pěkně, pana Veverčáka trápilo něco dočista jiného. Byl totiž študovaný inženýr, a právě teď se zaobíral praktickou matematikou.

Paní Veverčáková je náročná žena, a jestli to tak půjde dál a k jejich 8 potomkům teď přibudou další tři, a pak třeba ještě dvakrát tolik, budoucnost se nejevila nijak růžově.

Možná by přece jen měl zajít za starým dědou havranem a požádat ho, aby mu půjčil dudlíček. Veveřicům to pomohlo a pan Veveřica se svěřil, že je paní Veveřicová mnohem spokojenější.

Byli kamarádi od malička, co jejich paměť sahala.
Hráli si spolu, dováděli, zlobili a usínali spolu stuleni k sobě.
A pak začala Bella trénovat.
Pokaždé tak strašně plakal, když ji odváželi autem, že ho začali brát s sebou. Pepa byl neskonale šťastný.
Časem se směl zapojit a zkoušet všechno to, co Bella. Líbilo se mu, že se všichni kolem smáli, byl veselá povaha. Postupně zvládl kladinu, tunel, proskok kruhem i slalom. Přihlížející se přestávali smát a začali mu hodně tleskat.
A dokonce se začal učit i disciplínu, kterou Bella odmítla.
„Dámy a pánové, tanec se psem předvede vepřík Pepa a…“

Rozděl se a panuj
Bližního svého koláčema láduj
Jeho lásku v srdci skladuj
A vyráběj z ní freshe
Neboj, nic ti neuteče
Bacha na tý střeše
Už to má sto slov?
Asi ne
Ze střechy skoč a leť
Na výlet
Kolem světa
Uvidíš kolik krásy tu je na každou ohavnost
Smůla následuje pochybnost
Směj se smutkem a breč radostí
Je to lepší bez těch starostí
To jsem ti zas řekla moudro, co
Nikdy jsi tu nechtěla být
Hlavu vzhůru
I s tím se dá žít
Je to jako kouzlo, ten duben
Ještě rok a zase tam budem
Tak pa, drablátoři

Jestlipak uhodnete, jakyho pejska mam doma. :D

Slunce barví nebe zlatem, purpurem a okrem a odráží se od vln moře, které šumí na pláži a vítr přináší jeho vůni.

Se sprškou oceánu ve tváři, sluncem v očích a větrem ve vlasech se ženou po pláži na koních.

On vidí ji, její měděnou hřívu, vlající šaty a radost, která vyzařuje z ní, i z běžícího hnědáka.

Ona vidí jeho, bílou košili a černého hřebce sálajícího energií.

Vidí sebe navzájem, jeden druhého, silná zvířata, písečnou pláž, mocný oceán, západ slunce.

Uhánějí. Smějí se. Milují se. Jsou šťastní.

Je to sen, který se nestal? Je to budoucnost? Je to vzpomínka?