Ne zas tak krutá realita

"Tak co na to říkáš? Líbilo se ti to?"
"No... jako. Bylo to dobrý. Jako, hezký film."
"Nezníš moc nadšeně."
"Ne, vážně! Animace jako vždy úžasná, stejně jako kamera, i ta hudba se jim moc povedla. A ten dyzajn těch postav, ten byl taky epesní!"
"Tak teď mladý říkaj tomu, když celou dobu čučíš animovaný babě na bicáky?"
"Ale kuš. Navíc. Nebyly tam zuby a všichni to přežili."
"...zuby?"
"Hele, slíbili mi divnou zubatou volavku a alegorie na umírání a místo toho tam byl většinu času malej děda v divným pyžamu! Já mám starý chlapy rád ale ne obalený peřím!"

Zaparkoval před domem a vypnul motor. Ještě chvíli seděl za volantem, než se vydal otevřít kufr. Ověšen batohem a taškama vyrazil ke dveřím.

Jak očekával, průchod dveřmi si musel vybojovat. Povedlo se mu protáhnout tašky i sebe dovnitř a rychle zabouchnout dveře, okamžitě však z několka stran dostal silnou ránu a už ležel na zemi.

Záda mu zakřupaly, jak se mu po nich proběhlo asi sto kilo psů. Kdyby nemusel jít rychle hlídat tašky s nákupem, tak by to bylo i příjemné. Ale jídlo má holt přednost. Tak snad příště, až nebude mít v rukou nic, co by šlo sežrat.

"Zase?“ vydechl Petr a zíral na výsledky kontroly.

Červená čísla. 94 % drabblů označených jako „pravděpodobně AI-generované“.

„To není možný,“ zamumlala Klára a otevřela jedno namátkou. Skvělé. Stylové. Autentické?

„Možná jen lidi píšou jinak,“ řekl Petr nejistě.

„A nebo už neumí psát vůbec,“ hlesla Klára.

Zkusmo napsala větu do pole. "Lidská ruka svírá tužku…"

Hláška vyskočila okamžitě: "Pravděpodobně AI-generované."

Mlčky zavřela notebook. Petr chvíli pozoroval blikající kurzor.

„Třeba je algoritmus moc přísný,“ zkusil.

Klára se ušklíbla. „Kdo ho asi učil rozeznávat styl AI?“

Na nástěnce visel program soutěže. Uzávěrka blížila.

Petr si povzdechl. „Možná jsme tu osvětu vzali až moc vážně.“

(1) Respektuju a miluju sci-fi. A jeden autor jich napsal letos opravdu hodně! Ladies and gentlemen, na nejvyšším stupínku stojí... Krtinoh! A vůbec. Jak to všechno začalo? 
(2) Naturalismus, naturalismus, naturalismus. Poprvé mi ho představila obávaná staromódní učitelka češtiny na gymnáziu kolem roku 2013. Byl jsem uchvácen. Od té doby mi slastně stoupne tep, když tento žánr prolne nějakou mou rozečtenou válečnou nebo postapo knihu. Letos mi k němu dal přičichnout Krčmelound v Řečišti jara.  
(3) Dvě slova, lavina pocitů. Esti Vera. Ocenil jsem ji již před dvěma lety. Ostatně cení ji tu každý, ne? Krok, krok. Kron sun krok. Pojďme si zatančit swing! : ) Tak tedy hurá - Naučit se tančit swing!

(4) Kvok, kdák, kokodák! Bramborovou medaili u mě vyhrává - MissDreamer , která se tu potloukala první třetinu měsíce a vypadala nezastavitelně čile a činorodě, jinými slovy na 30 bodů spolu s oslnivou větší plackou. A i když nakonec z ničeho nic psát přestala (možná jí rodiče vypojili notebook ze zásuvky), odměňuji její citoslovný drebl. Protože každý z nás je tak trochu Na dvorku. Tak ať medaile chutná! (Škrobově)!
(5) A teď pozor! Stejně jako před dvěma lety mě svou bizarností dokázal/a odzbrojit a oslnit TomaBoombadila povídkou Sklep, Rosenberg a ČSSD, letos se to povedlo mému novému objevu - uživateli Dirkovi. Tento byrokraticko-aristokratický magor píše opravdu… „new weirdově?“ Správně divnej pavouk. Přiznám se, některé drabbly mě nebaví, některým nerozumím, protože jsem moc hloupý nebo ony jsou moc hloupé na mě. Nonsens? Většina se mi ale překvapivě líbí. Hlavně ten svět. Nakonec nevybírám drabble „Sedlový bod“, ale Dokáže Česká republika dostát závazkům ke spojencům? 
PS: Ještě k fandomu - Zapomenutý kraj zbožňuji, temná knížata už jsou přepal, ten svět by dle mě měl být štrejchnutý jen trochu.
(6) Zůstalo mi v hlavě. Heslo. Běžné, všední a přesto nezevšední. Krčmeloundovo Kdysi dávno. 
(7) Beletrie od Carmen. Zacloumala se mnou... Jen tu nespisovnost sis – podle mého skromného názoru - mohla odpustit. Literatura krásy je Poslední vyčíslená rovnice. 
(8) Tenny oceňuji za atmošku. Kdož jste na cestách, vyndejte si z batůžku siestu, zakousněte se do ní a obhlédněte Zázraky místní produkce.
(9) Linkový stykači, linkový stykači, linkový stykači… už 2 roky tě hledám za čelním sklem čumáků šalin v pražské metropoli, ale je to jako hrát deskovou hru Fantom staré Prahy. Už druhým rokem žebrám o podpis nahodile každého druhého tramvajáka co potkám, ale zatím marně. Tvoje drožka mi stále ještě uniká! Nově ale vím, že zaměřit se mám na vozovnu Pankrác. Otočme ale list. Letos mi přišlo, že se už trochu opakuješ + že ta vyústění byla nucená, na sílu. Přesto zařazuji do výběru tentokrát za poučku Mind the gap.
(10) A v poslední řadě Morpi. Morpiho jsem předloni ocenil hned dvakrát. Ale je to protekce, samozřejmě, uznávám. Jelikož se známe, čtu od něj téměř vše. Letos nejvýše oceňuji povídku V pátek kdesi v Úzké. 

Karolína měla náladu na hovno. Představovala si novou práci jinak. Úplně. Celou.

Myslela si, že se uvolní a nebude ji tak dohánět stres.

Teď místo drbání tygříků a lištiček za oušky opatrně našlapovala, aby neprobudila a nenasrala spícího Milana. Milan byl rosomák, kterej byl milej jen na naporcovaný kousky kuřecího.

To si sedne. Musí. Nezapíchne to tady přece po dvou dnech a se staženým vocasem nepřileze zpátky do firmy, která vyrábí blbý stavební lepidla.

Do firmy, která jí oproti brněnský zoo platila čtyřnásobek.

Do firmy, ve který nenosila pracovní obuv s pevnou špičkou, ale černý, nalakovaný společenský botky.

Moje botičky...

Říká se, že jedinou jistotou vesmíru jsou smrt a daně. Ale je tomu tak? Když se podíváte na velký obrázek...obraz? Říká se to vůbec v češtině nebo jenom počešťuju anglickou frázi, protože umím líp anglicky než česky? No to je jedno, zkrátka v kosmickém měřítku trvá lidská civilizace jen mrknutí oka. Takže daně jsou skutečně konstanta moderní doby, když to bereme zeširoka. A jednou se povzneseme nad daně jako takové - anebo se dřív sebezničíme. Tak jako tak daně nebudou. Pokud jsme tedy ve vesmíru sami. A pokud mimozemské civilizace projdou tou samou fází. Ale to je vlastne ta nejistota.

„Zpátky na modrou – střela nápřahem – a – góóÓÓÓóól!“
trhal si Záruba plíce, „bíločervená princezna se po 10 letech probudí tam, kam právoplatně patří – v české nejvyšší hokejové soutěži! Vítej Slavie! Vítej doma!“

* * *

Další ráno, kdy půlka Prahy ještě dospávala v alkoholovém oparu s úsměvem na tvářích, média bděla. Návrat do klubu během včerejších oslav přislíbili odchovanci Sobotka, Červenka i legendární trenér Růžička.

Ale pohádka ještě nekončila. V brzkých hodinách se o angažmá přihlásila i klubová superstar ze zámoří Tomáš Hertl! A další bomba! Vedení vzalo na milost Dmitrije Jaškina za působení v Rusku a podepsalo ho!

Blýskalo se na lepší časy?

A máme to tu zas. Konec ledna a záplava růžové. Naštěstí je v našem podniku dobrá víla (těsně před důchodem - co budeme dělat pak, hrůza pomyslet), která se vyzná (to je prosím nehorázný eufemismus).

Všechno je pečlivě rozpočítané, jsme předvoláváni jeden po druhém, na každého z nás nepotřebuje víc než 30 sekund. Dobrá víla si nás změří pohledem, a loni čerstvě nastoupivšího kolegu neomylně pošle vedle na "první vyplnění".

"Jméno!"

Po mé odpovědi sáhne do hromady růžových lejster a neomylně vytáhne to moje. Je plné červených, modrých, a zelených lepíků.

"Červený podpis, modrý 2023, zelený 2024. Vyplněné položte sem. Další!"

Šach mat a můj mozek je v patu. Rotují mi tu vágní myšlenky jako měsíce kolem Jupitera, napůl upečené nápady, ale nic, co by se dalo uchopit, co rozvinout dál. Možná jo, ale kterou? Jestli tohle nepatří spíš do včerejšího, vybrat něco zdá se nemožné, a vteřiny tikají, teda nevím, jak úhlová jednotka může tikat, to bych docela chtěl vidět. Spíš to bude sekunda sem, sekunda tam, a ztrácím dvě tři pokaždé, co se podívám. Dívám se dívám, jak byla ta písnička? Já jí strašně nesnášel. Asi to je pravda, že jsem svůj vlastní nejhorší nepřítel. Ale proč vlastně, milášku?

Mohlo by to být špinavé tajemství, ale není. Nemluvíme o tom, ale ne cíleně. Naprosto přirozeně. Není to vyhýbání se tématu, jen jeho prostá absence.

Vlastně ani nevím, jestli víš, že vím…

Ach ta ironie, že někoho tak málomluvného prozradil hlas. Ten tón. Nepatrně měkčí. Vyhrazený jen pro mě.
A pak úsměv. Stejný jako pro ostatní, jen šplhá trochu výš k očím.
Osobní prostor. O kousek menší než u zbytku světa.
Gesta. Přejímáš ty moje, aniž by sis to vůbec uvědomil.

Ty jsi zadaný, já taky.

A naše světy se paličatě, s poklidnou nevyhnutelností víc a víc spíjejí do sebe.