DMD č. 29. pro 29. 4. 2020. Téma: Trh

Na trhoch bolo od rána rušno.
Boli to prvé trhy od zrušenia globálnej pandemickej krízy a lode z celej galaxie
potrebovali zúfalo doplniť palivo, jedlo, lieky a ďalší materiál.

Lietalo sa hore-dolu, uzatvárali sa obchody a tí šťastnejší odchádzali s plnými zásobami.
„Trhni si, takúto zlodejinu nekúpim!“
„Za 50 kreditov si môžeš utrhúť tri kusy.“
„Ako dlho pôsobíte na trhu?“
„Vyhodený kĺb sa lieči trhom smerom ku stoličke!“

Čo však nikto netušil bola prítomnosť, byť nevedomá, jedného prenášača.
Z neho sa vírus rozšíril do všetkých kútov galaxie.
Tešil sa. Konečne z neho bude
SKUTOČNÁ GALAKTICKÁ POHROMA!

Neprežila to ani Mlhumila.

Stánkaři začali jako na povel sklízet zboží. Stál bos na studené dlažbě, sledoval zapadající slunce.
Ještě ráno byl pastýřem, měl svých šedesát ovcí a předvídatelnou budoucnost. Východ slunce sledoval z úplně jiného kontinentu, z místa tak důvěrně známého. A teď, o pár hodin později, byl sám uprostřed neznámého města. Věže tu stavěli jinak, modlili se tu jinak a i to kamení dlažby mu přišlo odlišné.
Stál v posledním paprsku slunce, jako by se tomu velkému kotouči nechtělo zapadnou a nechat tady chlapce samotného. Odvrátil se.
Trh byl pryč, náměstí se vylidnilo.
Zbyla mu jen kniha, plášť a dva prapodivné kamínky.

Poliši se shlukli kolem tajemného stroje jako vosy kolem medu,
ani nadporučík Šlégr nezůstal válet šunky ve vedlejším kanclu
a přispěchal na čumendu.

"Chlapi, umíme to spravit, nebo mám zavolat technika?"

"A k čemu to vůbec bude dobré, až to zprovozníme?"
Na to věcně Pavel.

"Co já vím, někdo by o to určitě měl zájem…"

"Prosím Vás, všechny trhy jsou zavřené, to s tím chcete jít na černý trh?
My, strážci zákona?"

"Kdo tu mluví o černém trhu!" Vyhrkl Šlégr a svraštil obličej.
"Měl jsem na mysli někoho sice tajného, ale legálního!"

"Myslíte jako... tajný služby?"

"Kápnuls na to, Einsteine!"

Muž se synem vzali oslíka a vyrazili na trh. Po chvíli potkali ženu a ta se jim smála: „Hlupáci, mají osla a ani jeden se na něm neveze!“
Otec tedy vysadil syna na zvíře. Po chvíli si na ně lidé začali ukazovat.
„Starý jde a mladý se veze? Taková nevychovanost.“
Chlapec tedy uvolnil místo otci.
„Otec se veze a synovi ani nepomůže?!“ zlobili se další lidé, a tak si dítě posadil k sobě.
Někdo jiný ale hartusil: „Chudák zvíře, takhle ho týrat!“
Sesedli proto a šli pěšky.
„Hlupáci, mají osla a ani jeden se na něm neveze!“ zaslechli z dálky.

„Maminko, ta paní má draka, kterej jí tureckej med!“
Dětský hlásek donutil Alžbětu se ohlédnout. Mezi nakupujícími stála paní s malou holčičkou, která fascinovaně sledovala Brandy – pro ostatní lidi neviditelnou.
„Ale Haničko…“
Alžběta si dřepla, usmála se a zeptala se: „Co dělá teď?“
„Směje se na mě! A má zalepený zuby!“ zaznělo šťastně.
Alžběta se podívala na Brandy. Obě si všimly šátku na holé hlavičce a bolesti v matčiných očích.
„Teď plazí jazyk a mává ocasem!“ jásala holčička.
„Líbíš se jí,“ přikývla Alžběta.
Matka se pousmála.
„Děkuju...“
Když odcházely, malá se otočila a radostně zamávala.
Brandy s Alžbětou mávaly také.

Prodíral se pestrobarevným světem zvuků a vůní. Na souku v úzkých uličkách prodávali všechno možné i nemožné. Na mísách se dávalo na odiv krásně velké a šťavnaté mango, pomeranče, fíky a datle. Nahoře visely v trsech banány. Na jiných stolech byly naskládány pyramidy baklav a koláče kunafeh. Vedle oblečení lákaly hory mandlí a pistácií.

Avšak jeho nezajímaly ani tepané věci, kolem kterých bez povšimnutí prošel, ani ho neupoutalo opojné volání koření, které se hlásilo o jeho přízeň v podobě šafránu, hřebíčku a skořice. Sledoval ženskou postavu oděnou v lehkou bílou tuniku kráčející před ním. Znenadání zahnula do postranní temné uličky.

„Také si ještě prohlížíte stánky, paní Knihovnice?“ zeptala se svým charakteristickým pisklavým hlasem paní Jokasta. „Ani já jsem neodolala. Příležitost prohlédnout si tolik knih a nějaké zajímavé nakoupit se nenaskytne každý den.“ Pak si všimla, koho předtím Éseld pozorovala. „Ach jistě, Její Jasnost se také přišla podívat. Ta si knižní trh nikdy nenechá ujít.“
„Princeznu doprovází i váš prasynovec,“ ukázala Éseld pohledem. Těšen z Norivaru právě zřejmě řekl nějaký vtip, protože princezna se krátce zasmála.
„To mě ani trochu nepřekvapuje, že sem šel s ní, a ne s babičkou a tetičkou,“ opáčila Jokasta suše. „Těšen je bloud bez kouska rozumu.“

Bylo nebylo, ve vesnici se objevil muž a oznámil, že bude vykupovat opice po 100$. Vesničané chytali opice a prodávali je. Jak začalo opic ubývat, muž musel navýšit výkupní cenu na 200$ a poté na 250$, až opice došly. Muž řekl, že jede vyjednat velkou objednávku do města a bude vykupovat za 500$. Jeho asistent řekl vesničanům: „V kleci máme tisíce opic. Já vám je prodám po 350$ a až se obchodník vrátí, koupí je od vás po 500$“. Vesničané tedy nakoupili všechny opice zpět, ovšem muže ani asistenta už nikdy nikdo neviděl. A tak, milé děti, funguje akciový trh.

Zdálo se, že se na trojici začalo usmívat štěstí. Zanedlouho měla přijet loď s nákladem zboží z Tristenolu, která se měla zdržet jen nezbytně nutnou dobu, aby vyložila část zboží a naložila potraviny a vodu pro zbytek cesty.

Brett se pokoušel je na tu loď dostat. Bylo to složité vyjednávání a stálo ho to nemálo času a hlavně peněz. Navíc se na cestu museli upsat jako členové posádky a čekala je tak dost nepříjemná práce.

„Až napíšu domů, že platím lidem za to, že mě zaměstnají,“ povzdechl si Robin. „Minimálně bratr se potrhá smíchy. Na poli pracovního trhu jsem pohořel.“

Sešli se na nástupišti.
„Už jsem myslela, že nepřijdete. Za chvíli vám to jede.“
Nechápavě se na ni podíval. „Já přece nikam...“
„Jedete,“ oznámila nesmlouvavě a do ruky mu vtiskla lístek, „zařídila jsem to.“
„Marcelo, to nemůžete myslet vážně!“
Vlak v dálce zahoukal.
„Absolutně vážně. Jízdenku máte, na trhu jsem vám koupila nějaké jídlo a psy klidně pohlídám.“ Něžně mu sebrala obě vodítka a vtiskla do ruky malý balíček. Lokomotiva minula začátek peronu.
„Nemůžu nikam jet!“
„Běžte.“
Vlak zastavil, dveře se otevřely.
„Já... já...“
Lidé se začali hrnout ven. Stál kousek od dveří, nechápající, nevěřící.
„Nastupte do toho vlaku, proboha!“