DMD č. 23. pro 23. 4. 2021. Téma: Řetězy svobody

Sousedé si ťukali na čelo, k čemu je to dobré, když přece všichni mají sáně a dolů do města se odjakživa jezdí až když sníh sleze i u nich. On však věřil, že řetězy připevněné ke kolům umožní žebřiňáku projet i závějí a lidé z horských vsí již nikdy nebudou přes zimu uvězněni doma.
Pobídl koně, ale daleko nedojel. Mokrý sníh kola i s řetězy úplně obalil. Experiment bohužel skončil neúspěchem
Večer u kamen za svitu petrolejky ve svém rukopisu škrtl zmínku o svém geniálním vynálezu a nahradil ji větou: ‚Chtěl jsem jet bryčkou, ale musel jsem přepřáhnout do saní.‘

Naposledy se ohlédl za obrazem štěstí, který tvořili doktor Wangel a jeho žena. Prostá všech závazků, náhle zkrásněla.
Nebohá víla osvobozená z pout mořského čaroděje...
Zlý čaroděj byl ale pouhý muž. Hloupý, jak se ukázalo. Ztratil všechno, protože neměl odvahu vzdát se své svobody. Wangel tu odvahu měl. Jak by si Elida mohla zvolit jiného, než toho, kdo jí místo neporušitelných slibů nabídl možnost volby?
Věnoval jim smutný úsměv. Odešel s větrem, Nespoutaný jako on. Tajemný jako moře.
Opouštěl příběh tak, jak do něj vstoupil. Beze jména, bez domova, bez lásky. Jen s nekonečnou volností, která ho poutala a tížila.

"Občane kapitáne, jsem rád, že se konečně setkáváme tváří v tvář," usmál se postarší muž ve zdobené uniformě.
"Je mi velkou ctí, občane kancléři," odpověděl mladý muž připoutaný pomocí řetězů ke stěně vězeňské cely.
"Podal bych vám ruku, ale vidím, že jste poněkud indisponován."
Tentokrát se starší muž usmál jízlivě. Na okamžik mu pod jinak kontrolovaným výrazem problesklo potěšení z triumfu.
"Tohle, občane kancléři?" pohodil vězeň hlavou k řetězům, "to jsou řetězy svobody."
"Ne! Vážně?" To je úžasné!" zatrylkoval posměšně kancléř.
"Vážně."
Byly to řetězy, ale nebyly z oceli. Kapitán je trhnutím protrhl a jediné máchnutí nožem ukončilo kancléřovu hrůzovládu.

It had taken quite a bit of effort, and if Aziraphale were to honest, this was technically his third go. Yes, he kept on getting miraculously rescued, but by the wrong people.

This whole business was tricky enough as it was. Whoever was up there making sure guards conveniently fell asleep or got distracted had to be making reports at some point, and sooner or later, Aziraphale would be reprimanded.

This, time, though. He had a good feeling about this time. He rattled his chains a little. Satisfactorily sturdy. Oh yes; only one person could save him now.

He hoped.

Měli pocit, že dělají všechno správně.
Dodržovali ta nařízení.
Dotazovali se proroků.
Hleděli dokonce i na to, co je omezovalo.
Ba, dobrovolně si naložili ještě víc.
Nejen hlad samotný, ještě roztržená roucha a lůžko z popela.
Každý to musel vidět.
Oč víc si odpírali, o to víc trýznili ty, kteří jim posluhovali.
Oč víc se tázali, o to víc chtěli slyšet je "správné" odpovědi.
Oč víc se omezovali, o to víc si pak dovolili.
A tak Hospodin řekl "nepožehnám".
A potom "neuslyším".
A nakonec "nenávidím".
Do té doby, než se naučíte zlámat řetězy svojí svobody, kterými jste spoutali jenom jiné.

Neznám jméno toho mládence. Držíme se za ruce, pevně, odhodlaně, zatímco nám srdce buší o závod. Svírá mě a já svírám jeho, za zády jeho dívky. Ta zas drží za ruku muže po mém druhém boku; klouby mě dloubou u ledvin, jak hledají nejvhodnější stisk. Já zatím, za zády toho muže, třímám ruku jeho kamaráda. Moje dlaň okolo jeho zápěstí, jeho dlaň okolo mého.
Přešel čas smíchu, hovoru, ba i skandování. Každý z těžkooděnců má helmici, štít, zbraň. My - holé ruce a jeden druhého.
Vytrváme, co to půjde, než s námi zatočí. A zpráva, fotografie, záběry z kamer... obletí svět.

„Jak jsou na tom mit dem Gerichtsfall Svoboda?“ tázal se šéf v pondělí odpoledne. „Myslím majitele řetězárny, ne toho úředníka ze Smíchova, co se chce rozvést. Hloupý člověk, to jim povím. Svoboda chce svobodu, prý že ho Frau drží na řetězu… Kein Problem, natürlich… jenže do roka zjistí, že mu svoboda neštimuje a najde si novou Frau.“
„Jak to víte?“
Odfrkl. „Už ho rozvádím potřetí. Co oni a jejich námluvy?“
Ošil se. Měl jít včera se slečnami Treschlovými a jejich paní matkou na procházku na Žofín, ale omluvily se všechny tři.
Jak se obával, slečna Paulína se na něj hněvala...

“Chlap jako ty se ničeho nebojí,” říkali mu. “O co, že nepřespíš v ruinách zámku.”
Ten večer v hospodě byl chlapík - do hrudi se bil, že to dokáže. Nyní toho litoval.
Ze spánku ho probudil vzdálený pláč. Ve světle baterky nalezl mladou ženu svázanou řetězy. Ve spěchu se k ní sehnul a začal řetězy uvolňovat. Vtom se mu jeden omotal kolem ruky. Další ho chytil za nohu a potom už se kolem něj vinulo půl tuctu dalších. Než se nadál, ležel na zemi neschopen pohybu.
“Děkuji,” řekla dívka a rozplynula se.
Chtěl křičet, ale z úst mu vyšlo jen kvílení.

„Myslím, že si uděláme výlet.“
„My?“
„Ano,“ potvrdila Claire. „Ukážeš mi, jak ta věc, co dělá cink, funguje.“
Půjdou na sever.
Oykel Bridge, vesnička, která se odmlčela naposled. Třeba jí nic není...
Na křižovatku k Ledmore je to deset mil. Přenocovali na místní farmě a ráno pokračovali dál. Claire překročila čerstvě umístěný kmen na křižovatce a cítila se podivně rebelsky.
Svobodná.
Míle, dvě, tři.
Hranice vězení se otevíraly.
Pět mil, míjejí jezírko.
Cink.
„Dál není bezpečno,“ tvrdí Peter.
Cesta je volná a zve k pokračování. Nikdo jí nemůže bránit...
Kromě vlastní odpovědnosti.
Když se vrátí na stanici, Claire se opije.

- A či si mi tu, Pištík môj?
- No a kde by som mal byť?
- No veď ja len tak, Anču pozrieť nezájdeme, dávno sme za ňou v kultúrnom dome neboli.
- Starý môj, však do kultúrneho domu nám predseda chodiť zakázal. Že keď nás tam uvidí, tak nás namôjdušu do železiarni do Košic k vysokej peci pošle.
- Pištík, a vari si zabudol, čo sme včera s predsedom po dvadsiatej slivovici robili. Reťazou sme ho ku stromu v lese pripútali.
- A ku ktorému?
- Nuž, na to si už veru nikto nevie spomenúť. Ale aspoň môžeme za Ančou chodiť, ako sa nám zachce.