DMD č. 13. pro 13. 4. 2021. Téma: Až budeš zas malá

Budí ho. Protože když v noci jeho mysl odpočívá, je otec nejsilnější.
"Podívej se na něj, kde by bez tebe byl? Mrtvý. Bez mojí síly bys ho nikdy nezachránil. A co až se mě zbavíš? Až budeš zase malá bezvýznamná nicka? A až se do něčeho namočíte příště? Nikdo mu nepomůže."
Běžně má strach usnout. Ale dnes? Dnes ne. Protože do toho zatáhnul Česťu. Slabý bod? Nebo možná ten nejpevnější, díky němuž by pohnul celou zemí.
"Prožili jsme dlouhou dobu. Já a on. Zbavit se tě musím. Jsi mrtvý, táto. A mrtví by měli zůstat mrtví. Sáms mě to učil."

Na tuhle situaci byla připravená, i když doufala, že k ní nedojde.
Proti ní přicházela nádherná žena – s půvabem kobry, ale horší povahou. Calina.
Alžběta v hnědých šatech služebné, klopila oči k zemi, zatímco se v duchu ujišťovala:
„Máš plán, nepanikař!“
„Co jsi zač? Tebe jsem tu ještě neviděla!“
Arogance, zatím ještě neosobní.
„Jsem tu nová, poslali mě uklidit půdu…“
Najednou ucítila útok, ta žena se jí bezohledně cpala do vědomí!
Jenže v tomhle byla Alžběta lepší.
Ukázala jí půdu, prach a pavouky. Spousty pavouků, spolu s děsem, který z nich cítila jako malá.
Čarodějnice se prudce nadechla.
„Můžeš jít!“

Senzační vítězství v závodě na 1500 metrů si připsala podceňovaná čivaví běžkyně. Na trati předběhla dokonce i favorizovanou chrtí závodnici. Ta poté přiznala, že neměla svůj den.
Také ostatní účastnice závodu vypadaly, že se cítí pod psa.

Až na jednu. Čivava snad už od startu věděla, že si běží pro medaili.

Za vším prý stála nenápadná rada od trenéra.
„Po jednom prohraném závodě mi trenér řekl, že až zase budu ze všech nejmenší, musím vsadit na dobrou taktiku,“ popsala.

Proto na to tentokrát šla chytře – přemluvila známého, bernardýna, aby se den před závodem podělil s jejími soupeřkami o soudek rumu.

Letadlo bylo ve vzduchu. Penelopa opatrně zavřela dveře a sesunula se na kancelářskou židli. Věděla, že ji tu nikdo nevyruší.
Tohle měly být dokonalé Vánoce. Takové, jako když jí bylo šest. Konečně je zase měla trávit se svými milovanými. Poprvé po těch letech, co Vánoce trávila sama. Poprvé od té doby, co její rodiče…
Nekontrolovatelně se rozplakala.
Její pozornost upoutala zvuk přicházející zprávy. Informace od týmu.
„Nebuď jak malá, Penelopo!” řekla si potichoučku. „Takhle ničemu nepomůžeš!”
Opatrně si utřela slzy tak, aby zachovala alespoň zbytky svého make-upu. Čím dříve se dá do práce, tím dřív ho dopadnou. A Vánoce budou!

„Babí!“
Hračky zůstanou zapomenuty a holčička nadšeně utíká za babičkou. O chvilku později už ruku v ruce odcházejí ze školky (celkem spořádaně, brankou - na přelézání plotů dáma s kloboukem nemá kondici).
Pomalu zamíří směrem k Botanické a Julinka mezitím nadšeně vypráví.
„Včela jsem namalovala motýlka! A taky jsem byla u paní doktolky a plý jsem zase vylostla!“
„Vážně? No vidíš to, já už se jenom zmenšuju.“
Holčička se zarazí.
„Takže budeš zase malinká?“
„Úplně ne. Jenom ohnutá.“
Julinka přikývne, i když jí to moc smysl nedává. Proč se nevyrábí ohnuté metry?
„A kam vlastně půjdeme? Domů?“
„Ne, vyrážíme za dobrodružstvím!“

Ty šaty visí na ramínku jako tichá výčitka. Kdyby se mi tolik nelíbily, asi už bych se jich dávno zbavila.
Černé s bílými srdíčky. Krátký rukáv a áčková sukně. Jsou plátěné, takže téměř neroztažitelné.
Je to přesně ta velikost, okolo které osciluju.
Vklouznu do nich. Výdech. Krkolomně se snažím zapnout zip na zádech. Bezúspěšně. Dneska zjevně není ten správný den.
Až budeš o kousek menší…
Vracím je zpět na věšák.
No nic, říkám si, tyhle jsou taky hezké. Oblékám si světlé modrobílé vzdušné šaty. Sedí perfektně. A sluší mi. Možná, že jsou přece jen lepší volba. A hlavně: mají kapsy!

Letadlo přistálo, mé vnitřnosti se vrátily své správné místo. Vylezlo jsem ze zavazadlového prostoru a nestačilo žasnout. Všude, ale doopravdy všude tu byli lidé, krásné budovy a rozkvetlé stromy třešní. Rozkvetlé stromy jsou pěkná věc, ale čeho je moc, toho je příliš. Po ne zas tak dlouhé době následování davu lidí hrnoucího se do příletové haly, se mi z té omamné vůně zatočila hlava. Vidělo jsem maminku, jak mě učí rozlišovat druhy slimáků a jak si se mnou hraje...Až já budu zase malé, tak u ní pěkně zůstanu. Najednou mě něco bouchlo do hlavy, já se vrátilo do reality.

Ivan polkl obsah pohárku a zaržál: "Borovičko, mrcho šedá!"
"Dobrá, čo?" zatetelil se Ľuboš.
"Chutná to jak kerosin," zhodnotil Saša.
"Tak ešte do druhej nohy!" pravil Ľuboš a odešel k baru pro další rundu.
Za chvíli na stole přistál tácek s po okraj plnými decovkami.
"Ty vole, co to je?"
"Vzal som rovno veľké, nech tam nemusím stále chodiť."
"Tak tohle já odmítám vypít," konstatoval Ivan.
"Proč, ty vole?" podivil se Saša. "To máš jedno, jestli vypiješ dvě malý nebo jednu velkou, ne?"
"To teda nemam. Slíbil jsem Líze, že budu pít jenom malý panáky. Takže si dám až příští."

Hlad mu zatemňoval úsudek, ale zároveň oživoval vzpomínky... portrét Franze Josefa, vysoké boty zamračeného otce, plačící matka, sestra v horečce, ukradená slepice a zase hlad. Bití, křik, hádky. On a Alois. Jeden hnědý, druhý rudý. Nedal bez něj ani ránu a pak… Vzpomínky se projasnily.
„Mein Führer,” zašeptal na Aloisovu fotku.
„To není Hitler, vy ignorante!” prskla žena. „Ale děda. Navíc komunista.”
Nevnímal ji. Měl tady tajný úkol! Požírání krve mu úplně zastřelo mysl. Musí se opanovat a zůstat lačný!
„Frau Doktorin!” štěkl. „Teď budete wieder ein gutes kleines Mädchen a řeknete mi vše o Führerovi.”
„Děda Alois nebyl nácek!!!”

Až budeš zas malá, a místo do výšky budeš růst do země.

Až budeš zas malá, a budeš mít více času během dne. Více, než dlouhá léta co po sobě teď šla, v něčem to bude lehčí, ale v mnohém bude život snad ještě více složitý.

Až budeš zas malá, a kolem vnoučata budeš mít, mnoho věcí je naučit budeš chtít. Jsou to děti, malé a neposedné, je možné, že dříve než něco je naučíš, tvá ruka se sekne, už nebude mít onen cit.

Až budeš zas malá, život je třeba na očích mít, jinak v minulosti můžeš se utopit.