DMD č. 13. pro 13. 4. 2021. Téma: Až budeš zas malá

Na vrcholu sil i věku ponížen a zesměšněn cápkem, co mu nesahal ani po dobře podkopnuté kotníky. „Teprve vychladlá pomsta chutná jako kaviár!“ připomněl si, stáhl do ústraní a střádal plány, snoval pletichy, kul pikle. Ambiciózní rychlokvaška stoupala na společenském žebříčku zoufale pomalu, aby ji dobře mířenou intrikou podrobil dostatečně hlubokému pádu.
Seschl, když mu konečně vydán do rukou.
„Žádný zločin nezůstane bez následků,“ pravil pateticky.
„A který z nespočtu myslíte?“ děl odevzdaně premiér.
„Zapomněl jsem! Ale škody rány, která padne vedle.“
Umlátil jej baseballovou pálkou? Uvrhl do věčné hanby?

Zaboha si nevzpomínám, co mi nakonec udělal. Nebo já jemu?

Jmenuje se Jenny.
Má tichou, klidnou postýlku pod oknem a tam spává.
Někdy jde Jenny ze školky. Na cestičce se nebojí, poslouchá ptáčky, potok, dívá se na kytičky. Jde pomalu, pomaloučku. Má dlouhé nohy, máminy nohy. Proto jde pomalu, protože na konci cestičky už nemůže být Jenny.
Někdy si Jenny hraje. Směje se a bere plastová zvířátka do svých příliš velkých rukou, máminých rukou. Všichni se diví: Proč se tak směješ? Nemůže jim to říct.
Někdy Jenny pláče. Choulí se do klubíčka. Nechce slyšet křik.
Neboj, maminko. Dají jí napít. Pohladí.
Aby mohla tiše, klidně spát.
Dokud nebude zase Jenny.

"Jsem rád, že už nejsi naštvaná."
"Už o tom nemluv a radši mi něco zahraj," veverka se zezadu přitiskla až mu její vlasy padají přes rameno.
Prsty kloužou po strunách.
Trsátko rozechvívá.
Tóny se spojují v tok emocí sladce opojný jako medovina.
Veverčiny ručky kloužou po těle níže.
Rty po krku.
"Cos to hrál?"
"´Až budeš zas malá´"
"Fakt? Sem myslela že to poslouchaj jen geronti. Od tebe to ale bylo úplně jiný, dobrý!"
Odloží hudební nástroj.
Otočí se.
Přitisknou se.
Polibek dlouhý jako předcházející skladba.
Ani struny nejsou tak napjaté.
"Zahraješ mi to znovu? Tedy až zas budeš malej..."

Nadýchané závěsy objímají večerní poklid.
Po nové omítce hladce kloužou drobné spršky každodenních radostí.
Až odprýskne jemná usazenina vlídnosti, až bude malá hráz jistoty pryč, vyřinou se chmury, ostré špílce.
Jako v každém domě, zas a znova.
Tady však číhá ještě něco horšího…
Vzápětí vytryskne hrůza v plné síle.
Evžen se brodí kalnou bažinou.
Rozhrnuje polámané roští zklamaných tužeb.
Strhává strupy starých bolestí.
Prohrabává mokvavé nánosy závisti.
Naráží na černé kořeny zášti prorostlé do kdysi čistého zdiva.
Ještě hlouběji bují smrtelný nádor neodpustitelné křivdy.
Už dlouho probublává všemi póry.
Otrávil dům do základů.
Chce se vyrvat z kamenného vězení.
Ožívá.

Šla se koupat
Smočit kotníky na březích Jordánu
A omýt ramena v řece Styx

Každá řeka proudí v zapomnění, každý je na konci sám.

Potom se stala vodou
Odnesena zachována odnesena
Přeměněna do bublinek

A až bude zas malá, nejmenší kapička v oceánu, voda ji obejme.

Stala se vodou vzduchem duchem
Neboť vzduch je vanoucí duch
(A čas taky říkal Augustin)

Ale každý čas utíká, pohledy na něj se mění a z oběti je najednou tvůrce.

A teď je tou holubicí ve vzduchu
A boží tváří v ohni
A krví v řece vyvoleného Krista

Odtéká pryč.
A nebo taky ne.

Z velkého vjezdu, kudy dříve vjížděli koně s povozem, aby navozili lámaný led do ledárny, se do obytného patra vstupovalo po dvakrát lomeném schodišti. Schodiště mělo zaoblené stropy a já, jako malá cácorka, jsem záviděla svým velkým bratránkům, že dosáhnou hlavou na strop.
Vytahovala jsem ručky, kdy už taky dosáhnu.
Dosáhla jsem velmi brzy.
Starý dům měl strop na schodech velmi nízký a mě došlo, že mí milovaní bratránci se vlastně na schodech musí ohýbat.
"Však neboj, holka, zase se tam vlezeš." smála se bábinka.
Už se vlezu.
Zase budu natahovat ruku ke stropu a vzpomínat: jo, kdysi jsem dosáhla.

Zprvu to byl jen zárodek. Posléze se z něho vyklubala myšlenka. Čím víc ji přemílala, tím byla silnější, větší. Přerostla v ideál. Plápolal někde ve výšinách. Byla pro něj ochotná udělat leccos.
Ale nelíbil se těm nahoře. Cítili se ohroženi.

Takhle ne, holčičko. Zatočíme s tebou. Přiznej se. Jak jsi k ní vůbec přišla? Neříkej, že napadla jen tebe samotnou. To ti nevěříme! Tu myšlenku z tebe vyženeme. Ještě ráda se jí vzdáš. Máme na to své prostředky a postupy. A jestli v tobě přece jen troška z ní zůstane, bude zas malá. Bude titěrná. Zašlápneme ji i tebe.

Rozumíš?!

Až budu zase malá
Možná někdo znovu
Sevře mě v náručí
Jen tak bez řečí

Milý možná všiml sis
Že láska dospělých
Klade si podmínky
Na rozdíl od dětí

Až budeš zase malá
Můžeš se mi usmívat
Když dobře to víš
Že já malá nebyla

Až budeš zase malý
Ty který jsi dlouhý
Snad už u maminky
V jejím břiše byl

Narodit se znovu
Z Ducha však ne
Ze spojení muže
A milované ženy

Jenom Duch a děti
Nemají pro lásku
Překážky podmínky
Stačí jim že jsi

Až budeme zase malí
Pochopíme snad že
Jeden druhého vždy
Věrně máme milovat

Bývala jsi maličkou zemičkou, poslední baštou křesťanství ukrytou mezi horami a mořem. Svým odbojným chováním jsi však zažehla i v ostatních jiskru naděje a postupně jsi dokázala spojit celý velký kus země. A nejen to. Vydala ses na cestu přes daleká moře a oceány, tvým lodím se klaněla půlka světa. Ochutnala jsi první kakao i brambory, podívala ses na stavby tyčící se do nebes, jako první sis potáhla z pořádného doutníku.
Tvá sláva už je dávno pryč, kousky tebe neustále mizí. Snad nebudeš trpět bolestí při ztrátě některých severních oblastí. Ale snad nebudeš nikdy tak maličká, jako jsi byla zpočátku.

Konflikty s Matkou Talzin nepatřily k nejšťastnějším událostem v existenci Gwenina týmu. Respektive patřily k nejhorším. Kluci ji kolektivně nenáviděli a Mossiho snaha vytvořit voodoo figurku ztroskotala jen proto, že nikdo nechtěl mít kousek té příšery blízko sebe nebo na palubě Nameless. Com taky ne.
Každá další srážka se navíc stěhovala víc a víc do magie a okultna.
Teď aktuálně, ve stínech věčné noci temné strany Dathomiru, stáli proti dost velkému problému. Přibližně čtyři metry do výšky.
„Jen počkej, až ti splasknou ty tvoje všivý kouzla. Uškrtím tě svejma vlastníma rukama,“ vrčel Berek a pálil po ní vším, čím šlo.

"Kdy se mnou budeš chodit na bylinky, Oberone," zeptala se ho Morgavsa.

"Až budeš zas malá," odpověděl Oberon, "takhle by si o nás všichni mysleli kdovíco".

(ZA KŘOVÍM MORGANKA ŠMÍRUJE)

"Takže..." řekla Morganka.

"Co 'takže'?" řekl na to Krákal.

"Takže Morgavsa je do Oberona zabouchlá. To je žůžo," odpověděla Morganka.

"Pssssssst," sykl Krákal, "vždyť nás uslyšej".

"Ale, ale. Kdopak nás tu šmíruje?" řekla trochu pobaveně Morgavsa.

"Ehhhh... Šli jsme na bylinky a čirou náhodou jsme vás našli, že jo Krákale," řekla zděšeně Morganka a strčila do Krákala.

"Přesně tak", odpověděl Krákal.

"To je dobře. Proměnila bych vás v žábu".

(POLK!)