DMD č. 13. pro 13. 4. 2021. Téma: Až budeš zas malá

Budí ho. Protože když v noci jeho mysl odpočívá, je otec nejsilnější.
"Podívej se na něj, kde by bez tebe byl? Mrtvý. Bez mojí síly bys ho nikdy nezachránil. A co až se mě zbavíš? Až budeš zase malá bezvýznamná nicka? A až se do něčeho namočíte příště? Nikdo mu nepomůže."
Běžně má strach usnout. Ale dnes? Dnes ne. Protože do toho zatáhnul Česťu. Slabý bod? Nebo možná ten nejpevnější, díky němuž by pohnul celou zemí.
"Prožili jsme dlouhou dobu. Já a on. Zbavit se tě musím. Jsi mrtvý, táto. A mrtví by měli zůstat mrtví. Sáms mě to učil."

Senzační vítězství v závodě na 1500 metrů si připsala podceňovaná čivaví běžkyně. Na trati předběhla dokonce i favorizovanou chrtí závodnici. Ta poté přiznala, že neměla svůj den.
Také ostatní účastnice závodu vypadaly, že se cítí pod psa.

Až na jednu. Čivava snad už od startu věděla, že si běží pro medaili.

Za vším prý stála nenápadná rada od trenéra.
„Po jednom prohraném závodě mi trenér řekl, že až zase budu ze všech nejmenší, musím vsadit na dobrou taktiku,“ popsala.

Proto na to tentokrát šla chytře – přemluvila známého, bernardýna, aby se den před závodem podělil s jejími soupeřkami o soudek rumu.

„Babí!“
Hračky zůstanou zapomenuty a holčička nadšeně utíká za babičkou. O chvilku později už ruku v ruce odcházejí ze školky (celkem spořádaně, brankou - na přelézání plotů dáma s kloboukem nemá kondici).
Pomalu zamíří směrem k Botanické a Julinka mezitím nadšeně vypráví.
„Včela jsem namalovala motýlka! A taky jsem byla u paní doktolky a plý jsem zase vylostla!“
„Vážně? No vidíš to, já už se jenom zmenšuju.“
Holčička se zarazí.
„Takže budeš zase malinká?“
„Úplně ne. Jenom ohnutá.“
Julinka přikývne, i když jí to moc smysl nedává. Proč se nevyrábí ohnuté metry?
„A kam vlastně půjdeme? Domů?“
„Ne, vyrážíme za dobrodružstvím!“

Letadlo přistálo, mé vnitřnosti se vrátily své správné místo. Vylezlo jsem ze zavazadlového prostoru a nestačilo žasnout. Všude, ale doopravdy všude tu byli lidé, krásné budovy a rozkvetlé stromy třešní. Rozkvetlé stromy jsou pěkná věc, ale čeho je moc, toho je příliš. Po ne zas tak dlouhé době následování davu lidí hrnoucího se do příletové haly, se mi z té omamné vůně zatočila hlava. Vidělo jsem maminku, jak mě učí rozlišovat druhy slimáků a jak si se mnou hraje...Až já budu zase malé, tak u ní pěkně zůstanu. Najednou mě něco bouchlo do hlavy, já se vrátilo do reality.

Hlad mu zatemňoval úsudek, ale zároveň oživoval vzpomínky... portrét Franze Josefa, vysoké boty zamračeného otce, plačící matka, sestra v horečce, ukradená slepice a zase hlad. Bití, křik, hádky. On a Alois. Jeden hnědý, druhý rudý. Nedal bez něj ani ránu a pak… Vzpomínky se projasnily.
„Mein Führer,” zašeptal na Aloisovu fotku.
„To není Hitler, vy ignorante!” prskla žena. „Ale děda. Navíc komunista.”
Nevnímal ji. Měl tady tajný úkol! Požírání krve mu úplně zastřelo mysl. Musí se opanovat a zůstat lačný!
„Frau Doktorin!” štěkl. „Teď budete wieder ein gutes kleines Mädchen a řeknete mi vše o Führerovi.”
„Děda Alois nebyl nácek!!!”

Virgule se točily jak holub na báni a Peter se soustředil na to, aby jejich vzkaz dokázal správně interpretovat.
Nešlo mu to. Zatím nikdy.
Copak o to, v rukou se mu vesele točily stále. Ale jediná věc, kterou dokázal rozšifrovat, bylo bezpečné a nebezpečné území.
Jak potom...
Ale ne! To bude tím!
Podíval se nad sebe. Luna v úplňku svítila téměř v jeho nadhlavníku. Světla bylo pro rozkoukané oči skoro jako ve dne a hvězdy, ty průvodkyně tajemnem, se za zář skryly.
Ale ne navždy.
„Ó, mocná Luno...“
Miluje ji. Ale...
„Až začneš ubývat...“
Tak to tajemství možná konečně rozřeší.

I přes velké množství dveří se jí nepřipadalo, že by z místnosti vedla cesta ven. Připomínalo jí to sny, jež mívala, když byla ještě malá. Sny, díky kterým se přenesla do tajemného úžasného světa s mluvícími zvířaty. Jenže teď už malá nebyla a všichni kolem jí říkali, že by měla na podobné výmysly rychle zapomenout.

Na stole našla klíč a rychle všechny dveře vyzkoušela. Otevřely se pouze jediné, bohužel moc malé na to, aby jimi člověk prošel.

Zvedla malou lahvičku na stole. "Vypij mě," přečetla cedulku nahlas.

Možná nemůžu projít teď, pomyslela si Alenka, ale co až budu zase malá?

Sedí na okně, nožkou kope do topení a píská si.
“Tak ty bys rád ven?” zeptá se. Zní přesně tak, jak vypadá. Šíleně.
“Nejdřív bych rád z postele,” zabručím.
“Jen tu hezky zůstaň. Venku tě ještě někdo uvidí. Vyděsíš malé děti.”
“K čertu s dětma. Potřebuju aspoň uklidit. Umejt nádobí. A sebe,” podotknu.
Šílená se spokojeně protáhne. “Dneska ne.”
Od minula trochu povyrostla. Nedivím se. Mor, účty, daně. Třetí světová. Návrat zimy. Málo komiksů. A svojí mámu jsem neviděl půl roku.
“Až budeš zase malá… menší... tak -” nedokončím.
“Tak co?” zazubí se. “Co uděláš?”
Nevím, co odpovědět.
“Nech mě spát.”

Seděla pod stromem, ve vysoké trávě. Snad chytala sluneční paprsky nebo se snažila usnout?
Vypadalo, jakoby byla nejšťastnější člověk, sladce snila, jakoby spala a přitom vnímala okolní svět.
Vnímala hučící vodu v potoce i vítr, který roznášel semínka pampelišek po celém světě. Vnímala, že je šťastná a ten pocit si tak užívala, že nebyla schopná se zvednout a ukončit to.
Měla zavřené oči a vzpomínala, měla zavřené oči, ale viděla to, co se stalo dřív.
Byla malinká, úplně bezstarostná. Smála se a tančila bez zastavení, nic jí nedrželo zpátky.
Těšila se, až to přijde znovu. Věděla, že to přijde, brzo.

Až budeš zas malá, a budou tě učit mluvit, nedopusť, aby tě naučili mlčet.
Budeš mít kamarády, i jako dospělá. I jako pokročilá dospělá.
Jako tvá šedivá kmotra sudička mám právo provést tři zázraky. Tohle je první z nich.
Zadruhé, když dáš srdce všanc, kus si ho ponecháš, aby rychle dorostlo.
Vždy odhadneš, kterým místům a lidem se vyhnout. Ale pokud to nepůjde, přenechám ti trn ze své hrudi. Schovej ho pod nehet prostředníčku. Jestli tě zatlačí do kouta nebo na zem, bodni.
Je v něm hořkosti a bolesti za celý život. Koncentrované to zabije vola.
Tentokrát to zvládneme líp.

Když jsem si, jako každý den, sedala do houpacího křesla, věděla jsem, že mě zas nečeká nic zajímavého. Každý den tady sedím, ve stejném křesle, na stejném místě a hledím do stejné zdi. Jednou za čas prolistuji nějaký časopis, knihu, nebo fotoalbum. Nic namáhavějšího už ale nedokážu. Celé dny jen přemýšlím, co jsem si kdysi přála a nikdy to nesplnila. Teď, když na to mám dost času, nemám zas dost síly. Plánuji si tedy, co budu dělat v dalším životu. Vždycky jsem si myslela, že mám ještě čas. devadesát let jsem důležité věci pokládala za nedůležité. Brzy si všechno vynahradím.

Jin GuangYaův duch se nerozptýlil. V hlavním sále Nečisté říše utíkal před rozzuřeným Nie MingJuem – bez konce.

Uvědomoval si, že zemřel. Zasloužil si takový konec – i to věděl. Vždy bojoval až do konce, ale když se i XiChen nechal použít jako zbraň, pochopil, že tohle je ten jeho. Žádost, aby umřel s ním, byla způsob jak zvědět, jestli mu na něm pořád záleží. I přes to všechno…

Záleželo!

Ve svém bídném životě měl někoho takového…

Vzdal se tedy.

Nikdy nepočítal s tím, že dostane další šanci. Že se znovu probudí v mladém těle, které mu nepatřilo.

Znovu živý, znovu mladý…

Dorazili jsme na poslední chvíli. Po vzletu Karel poněkud ztuhl, pak propadl nadšení.
„Podívej, můj hrad! A jakže to létá?“
Objasnila jsem, že horký vzduch je lehčí než studený, a vysvětlila možnosti ohřevu. Karlovi zazářily oči. No jéje. Jestli po návratu do své doby zavede leteckou dopravu, mám to na svědomí.
Pohlédl dolů.
„Proč nás ten automobil sleduje?“
„To je doprovodné vozidlo, pane. Až přistaneme, naloží nás i balón a odveze zpět.“
Nedůvěřivě se zadíval nad hlavu.
„Copak se tak veliká koule vejde do něčeho tak malého?“
„Neviděl jste ji na počátku, pane. Až ji vyfoukneme, bude zas úplně mrňavá.“

Hořkosladká, rty popraskané zoufalstvím mi skrápěj. Až budeš tím ptáčkem, trylek smutek odhánějící ať zazní. Kdo si tě neváží – blázni!

Jasnotemná, rány hluboké zasazené životem mi omyj. Až budeš opět světluškou, v duši bouřlivé zasviť mi. Ať útesy nezdaru vystřídají potom krásné sny.

Hlasnotichá, jsa sražen na kolena pochybami sílu postavit se mi dej. Až budeš zase kapkou ve vlnách ztracena, jako trosečníka na břeh vyhoď mě. Ať koráb bezradnosti zůstane daleko v té neprostupné tmě.

Pevnokřehká, oči omylů slepé, ale ty za ruku mě drž. Už nejsi malá, vyrostlas, já opět hladím tvoje hebké vlasy – srdce tluče, vyhrála jsi.

Příď Skřivánka se zařezávala do vln. Plachty měl vypnuté, aby ani závan větru nepřišel vniveč. Vodní tříšť zkrápěla palubu. Jeho kořist si s ním v ničem nezadala. Prchala rychlostí bezmála deset uzlů. Byl to souboj vůlí. Námořních schopností. Umění předvídat myšlenky protivníka. Získat sebemenší výhodu. Znát svou loď. Hnát ji až na hranu možností. Neudělat chybu.
Vzrušení z lovu a vyhlídka na boj. Tentokrát nesmí uniknout. Nesmí ji ztratit. Až… Jestli se to stane a z její siluety zbyde jen nepatrná skvrna na obzoru, až s ním splyne úplně, zklamou svůj úkol. Kapitána. Sami sebe. Neúspěch si nepřipouštěli. Dostanou ji.