DMD č. 14. pro 14. 4. 2021. Téma: Sebranka

Karel sledoval záběry ze sněmovny. Vzájemné urážky! Hrubosti! Vulgarity! I facka padla. Styděla jsem se do morku kostí.
„Taková sebranka,“ hřímal. „Za mých časů bych to tak nenechal. Na pranýř s nimi! Ponořit do Vltavy!“
S gustem jsem se přidala: „Nápis idiot natisknout na roušku! Škůdce vlasti!“
Pak jsem se bavit přestala. „Jenže, ten pán, co nám teď vládne, tohle nepřipustí. On je první mezi nimi. To z něho si berou příklad.“
„Nelze ho snad svrhnout?“
„Svrhnout ani ne, naštěstí je tam pouze dočasně. Jen doufám, že příště budeme volit lépe. Protože pokud ne, začnu uvažovat o čtvrté pražské defenestraci.“

Dva dny se hnali za přízrakem. Třetí den je přivítal hustým lijákem. Provazce deště bičovaly neklidnou hladinu. Viditelnost se blížila nule.
“Tu loď snad řídí čertova čeládka,” ucedil pan Keith. “Taková smůla…”
“S takovou na mě nechoďte,” zavrčela Frances. “Nebo vás nakazila ta pověrčivá sebranka? Však on jednou udělá chybu. A pršet taky nebude věčně.”

Došlo na její slova. Během první psí hlídky désť přešel v husté mrholení, až ustal úplně.
Příkrov nízkých mraků se náhle roztrhal. Plachty fregaty se zaleskly v záblesku slunce. Kolébala se pouhé půl námořní míle od Skřivánka. Okamžik nádechu vystřídal bojový ryk. Už jim neuteče.

„Mám dát fotku Ledňáčka na sociální sítě? Chci se přece pochlubit vzdáleným příbuzným, přátelům, kolegům, současným žákům, bývalým žákům, bývalým milenkám (ne, ty bych chtěl jen řádně vytočit), jakého mám krásného Ledňáčka.“
„To bych být tebou nedělal.“
„Proč jako?“
„Na pozadí běžící algoritmy marketingových koncernů tě okamžitě zmerčí.“
„Cože? Docela naivní představa, ne?“
„Namísto mailů nabízejících zvětšení… libida, ti začnou chodit nabídky mastí na opruzeniny dětských zadečků.“
„Nesmysl. Takhle to přece nefunguje.“
„Začne promyšlená hra kravaťáků bez skrupulí se strachem o prvorozeného. Stačí párkrát zadat mimi do vyhledávače a jsi jejich.“
„To se přece nesmí.“
„Kdo je tady naivní, hm?“

Měli jsme je tady pod našimi okny, v Marseille – zkrachovalé lidské existence, které nechaly kosy, krumpáče a pole býti, aby se vydaly na stovky kilometrů dlouhý pochod ve znaku kříže. Byli mezi nimi rolníci věřící v lepší život, chromí nuzáci, kteří lačnili po uzdravení, obyčejní vandráci a budižkničemové, kteří toužili být živeni božským nektarem Jeruzaléma, a mezi nimi vypečení lapkové a kapsáři, jež si během každého zastavení přišli k pěknému výdělku okrádáním jiných.

Karavana bídáků po mnoho dnů hledala lodě, které by je přeplavily do Svaté Země. Spása podle nich přišla právě dnes, kdy se štěstí na ně konečně usmálo…

Ta knížka na Elrohira vyloženě mrkla. Zelený plátěný hřbet mezi zašlými koženými. Zvláštně voněla a byla hezká, jako nová.
Už to ho mělo varovat.
Medvědí dětství. Odpovědi na nejdůležitější otázky chovatelů opuštěných mláďat.
To písmo už někde viděl.
Ty pěkné, jako živé obrázky lesa a zvířátek taky.
"Ukolébavka pro medvídka" to zpečetila.
U snídaně v kuchyni knížku naschvál položil před sebe a významně si odkašlal.
"Copak?" zeptala se chůva s tím děsivým vědoucným výrazem.
Rychlý pohled kolem - a Elrohirovi zčervenaly uši rozčilením.
"Dobré ráno, švagře," pozdravil chůvin manžel jejího bratra příliš hlasitě. "To kozí mlíko ti nechám tady."
Zatracení dospěláci!

"Chamraď těžko někdo spasí,
vsadím tři své zlaté vlasy."

"Pták mi hlásí: Že jsou xindl,
shoduje se celý Špindl.“

"Nalákám je na perníček," povídá ta občanka,
"zaslouží jen pohřeb žehem, svoloč, chátra, sebranka!"

"Jsou schopni jen komplotů,
sezřat tuhle holotu!"

"Za dubem oškubem veškerou sběř,
patří je postřílet jak divou zvěř."

"Je to verbež horší vlka,"
ta v červeném s námi plká.

"Kdo moh pustit ke kormidlu tu křiváckou lůzu?
Chce to špenát a pak na ně pustit děs a hrůzu."

"Na tu bandu, na tu pakáž, má Azrael spády,
hon na tyhle šmudly z vlády prý bude mít grády."

Všechno v pořádku, hlavou jsem narazilo do jednoho pospíchajícího pána, který si toho ani nevšiml. Po chvíli se mi zase začalo motat hlava, nejen z té omamné jarní třešňové vůně, ale i z toho, jak je všude tak moc lidí. Tentokrát jsem se tomu ubránilo a začalo přemýšlet, jak zařídit, aby se mi nemotala hlava a proč mají všichni to lidé na hlavě náhubky. Pak jsem to spojilo dohromady... No nejsem já geniální? Nosí to proto, aby se jim nemotala hlava.
"Nemá někdo náhubek navíc?" zakvokalo jsem z plných plic.
Japonci jsou sebranka, nikdo mi neodpověděl, všichni jen tupě zírali.

16. srpna 1974

V klubu CBGB bylo narváno. Samozřejmě většina zdejších hipíků a smažek nepřišla kvůli kapele - byli tu proto, že se v CBGB kalilo prakticky nepřetržitě.
Takže se podívejme na tyhle čtyři frajery, co právě dorazili a vybalovali v backstagi svoje nářadí. Vypadají jako sourozenci - všichni křivák, roztrhané džíny, ofiny. Dokonce společný příjmení. Magoři. Zpěvák se klátí za mikrofonem jako sjetej. “Uh huh, zkouška." Není mu skoro rozumět.
Hilly, manažer klubu, vrtí hlavou.
Tak tohle bude průser...
Pak se ti kluci rozkročili na malém pódiu - a spustili.
"1 - 2 - 3 - 4!”
A Hilly pochopil, že tohle průser rozhodně nebude.

Přicházeli ze všech koutů tehdy známého, civilizovaného světa. Někdy násilím, někdy za trest, ale většinou dobrovolně. Nezáleželo na jejich věku ani kondici, důležitý byl jenom cit pro moře.
V přístavu možná byli chátra, ale na moři byli pohonem moderního stroje. Když spustila flétnistova melodie, zabrala svalnatá ramena sto sedmdesáti mužů a překvapivě i svalnatá ramena žen. Mohutnou triéru dokázali roztančit na vlnách až rychlostí sedmnáct kilometrů v hodině a párat břicha Peršanům.
Dvě stovky vesel se vzepjaly a dovezli triéru k Salamině.
Veslovali pro svou polis, pro radost z boje, pro vidinu osobní svobody.
Slavné vítězství stálo na ramenou lůzy.

,,Sebranka by tam mohla zahrát."
,,Kdože?"
,,Sebranka, ta dechová kapela."
,,Dechovku? Ale notááák, vždyť u dechovky všichni usínají."

,,Koho bys doporučil ty?"
,,Bilí Ajliš, poslouchá ji i moje vnučka."
,,Ta by zařídit šla?"
,,To asi ne, ale ještě se zeptám Marušky."

,,Koho tam máš dál?"
,,Bítls?"
,,Nerozpadli se někdy v sedmdesátkách?"
,,Třeba by se kvůli nám dali zase dohromady!"

,,Co třeba Miro Žbirka?"
,,Miro? Tak ten vyšel z módy už před třiceti lety!"
,,Michal David?"
,,Toho Maruška nesnáší! Když byla malá, nepouštěli jsme nic jiného."

,,Možná bych nakonec vzal tu Sebranku."
,,Taky si myslím, tuhle debatu jsme si mohli odpustit."