DMD č. 9 pro 9. 4. 2022. Téma: V rouše Evině

Královna Kleopatra VII. přecházela po příjemně chladném pokoji v dokonalé tichosti.
"Takže Římani skutečně jednají s mým bratrem?" zeptala se nakonec eunušského písaře.
"Ano, paní."
Královna ušla několik dalších kroků. Prsty bosých nohou pročesávaly vysoké chlupy koberce.
"Nemají co jednat s tím klukem, královnou Egyptů jsem já."
"Ano, paní," odpověděl kleštěnec s očima namířenýma do vzorků peršanu.
"Je načase, aby se Římani setkali s královnou." Pyšně pozvedla svůj známý nos.
"To nepůjde, paní."
Na ta slova nebyla zvyklá.
"Do římského tábora smí jen muži. Římani se bojí východních žen," pípl písař.
"Tak jim pošleme dárek," řekla shodivši šaty na koberec.

Dnes je den přízraků,
pitvorných náznaků.
Lasic a sýčků pestrý vír
krade tvé křehké duši mír.
Až vínem si tě usmíří
v zapadlém baru upíři.
Vesmír se zlehka pohupuje
– loďka u kyklopské sluje.
Provazochodec na ostnatém drátě
má jistou naději, že skočí v blátě.
V zahradě k čaji o páté
usedá trojaká Hekaté.
Rozpouští slunce v Darjeelingu
a s ním příčetnou děje linku,
v níž starý louh je vycezen
do střevíců princezen,
jež prchají bosé do setmění,
které je ve vlaštovky změní.
Srdce jim dávno upadlo
za nekonečné zrcadlo,
kde ho potají kouše
vlk v rouše beránčím
v Evině rouše.

Esciel a Gerián seděli nad mapou okolí.
„Moji válečníci uzavřeli všechny stezky z Abailu. Jízdní poslové vyrazili se zprávou pro všechny náčelníky kmene a taky k sousedním knížatům…“ vykládal.
V tu chvíli k nim přistoupila laghanova dcera Torlaith.
„Moc mě mrzí, co se stalo tvému synovi, Geriáne,“ vzdychla.
Esciel si odkašlala. Torlaith ji kývnutím zahrnula do své soustrasti, ale před odchodem ještě něžně stiskla Geriánovi ruku.
Jakmile se otočila zády, Gerián si ruku mimoděk otřel o tuniku.
„Jednou jsem ji našel ve svojí posteli. Nahou,“ zamumlal.
„Co jsi dělal?“
„Vyhodil ji, co jiného. Ale neboj, nechal jsem ji nejdřív obléct.“

Manželka zrovna vystoupila ze sprchy, když v tom zazní v hale zvonek. Manželka si přes sebe přehodí osušku a jde otevřít. Před dveřmi stojí soused Bob.
Ještě dříve, než žena stačí otevřít ústa, Bob spustí: "Dám ti 800 dolarů, když si tu osušku na chvíli sundáš."
Po krátkém rozmýšlení nechá žena osušku sklouznout a zůstane před Bobem jen v rouše Evině. Bob chvíli spokojeně kouká, pak dá ženě 800 dolarů a odejde.
Otevřou se dveře pracovny a vykoukne manžel. "Kdo to byl?" ptá se.
"Jenom Bob odvedle."
"To je fajn, že přišel. Dal ti těch 800 dolarů, které mi visí?"

Pověsti mají tu zvláštní schopnost proměňovat se v čase podle toho, čí ústa ji výpravějí a čí uši naslouchají. Například hrabě Leif z Mercie. V desátém století patřil mezi nejvroucnější křesťany celých britských ostrovů, rozvíjel Coventry i celou Mercii. Jeho manželka, sama horlivá věřící, nechala zhotovit drahý perlový náhrdelník a zlatem vyšívané roucho pro Pannu Marii ve zdejším kostele.
Staletí plynula a hraběnka se sochou pomalu srůstaly v jednu.
Prý byla ctnostná.
Prý proslula nadpozemskou krásou.
Prý jezdila na běloskvoucí klisně.

Nakonec čas proměnil hraběnku z Mercie v lady Godivu. Prostě proto, že historka o nahé jezdkyni se skvěle vypráví.

Eva Barryová slyšela z ložnice dívčí hihňání a pískání Minnie May. Zavolala je na čaj, ale zábava byla natolik hlasitá, že volání nenašlo cíl. Vešla tedy k Dianě do ložnice a s údivem hleděla do prázdného pokoje. Další salva smíchu ji nasměrovala do dámského pokoje.
Otevřela dveře ve chvíli, kdy Anne coby Lancelot pronášela dvorná slova k Dianě představující lady Elaine. Obě měly oblečené nejlepší kousky Eviny garderoby.
"Držím vlečku," pištela Minnie May.
"Okamžitě to svlékněte a přijďte do salónu na čaj." Potlačovala vztek.
Sice se zlobila, ale uvědomila si, že její třináctiletá Diana vypadá v jejích šatech vskutku nádherně.

Konečně hotovo, oddechl si, když pohledem zkontroloval Snapeovu laboratoř, a se spokojeným úsměvem vstoupil do krbu, aby se vrátil do Doupěte. Někde v koutku mysli mu problesklo, že by si měl začít hledat vlastní bydlení, ale prozatím to odsunul. Teď potřeboval především sprchu.

Okamžitě se vydal po schodech nahoru a ztracen v pochybnostech, zda Snape jeho snahu ocení, vpadl do koupelny.

Dívčí vyjeknutí mu oznámilo, že není sám.

„Merline, Hermiono, promiň,“ vyhrkl a plácl si ruku přes oči. „Omlouvám se, měl jsem zaklepat,“ zamumlal a snažil se poslepu dostat ke dveřím, zoufale se snažící dostat obraz nahé Hermiony z hlavy.

Ukrajovali z oceánu míli za mílí. S jarem přicházela tichá hrozba. Oči hlídky na stěžni pročesávaly nekonečnou vodní pláň. Mihotavé zajiskření. Snad odlesk umírajícího slunce. Bělavá kontura vln.
“Led! Led!”
“Kde?” křikla na námořníka. Rozhodné máchnutí paže. Roztáhla dalekohled. Zamířila udávaným směrem. Hora ledu líně unášená mořským proudem. Zdánlivě nevelká. Přesto byla fregata vedle ní jen křehkou skořápkou. Nahá. Bezbraná. Majestát smrti skrytý pod hladinou. Běda lodi, která připluje příliš blízko. Běda lodi, která vystaví své břicho ledovým čelistem. Rozpářou dubový trup jako nůž projede máslem. Kolik neopatrných kapitánů ve vidině doplnění zásob pitné vody, už přivedlo svou loď zkázy?

On ve vozíku skládal úlomky zvonu.
Ona mezitím šplhala k jelení hlavě nad otevřeným pódiem.
Další položka na podivném seznamu.
Pohledný dvanácterák ji pozoroval mrtvým pohledem. Desítky zvědavých bardů a kolemjdoucích sledovali ji. Včetně majitele oné trofeje, který nevěděl jestli více vnímat princeznu, nebo měšec ve své dlani.
Drobnou ručkou lapila paroží tvora, který byl svědkem mnoha balad, legend a písní. Držel však pevně na svém místě. Zacloumala jím silněji.
Náhle obecenstvo naráz vyděšeně vykřiklo!
Jelení hlava dopadla vedle vozíku. Jen zázrakem celá. Princezna přistála na pódiu jako kočka. Nahá.
Bělostné roucho si uzmul hřebík. Vyměnil jednu trofej za jinou.

If Lioness thought she would be able to follow what the sorcerer was doing, she was wrong. There was no single artifact or simple incantation. It was a long, complicated ritual. At the end, she wasn't sure if she was awake through all of it, or if she hallucinated parts of it.
Suddenly she stood in a thronged living room.
She braced... and realized there was nothing assaulting her.
Her arms crossed on her chest in an unconscious defensive gesture.
Someone smiled at her. Asked a question.
She couldn't *feel* beyond that.
She felt exposed and vulnerable like never before.