DMD č. 9 pro 9. 4. 2022. Téma: V rouše Evině

Jako správný operační veterán jsem byla připravena na mnohé.
Andělíček s holou zadnicí je jediný stupeň od pobíhání v rouše Evině, ale takto jsou na JIP stejně postiženi všichni okolo vás.
Co však pozvedlo mé obočí k nebesům, byl veleslavný pan profesor, doprovázen tlupou budoucích lidoléčů.
"Zde máme žlučníček, zde apendixík..." žoviálně prohazoval ve chvíli, kdy již pacientovi nezůstal ani anděl.
"No a tady..." ruka se blíží k mé peřince "... zde nám odpočívá zkomplikovaná kýla. Přetnutý senzitivní nerv při operaci. No, na tom není co vidět."
Láskyplně mi poplácal kýtu (jauvááájs!) a kráčel k dalšímu nebožáku.
Má peřinka zůstala ležet.

Unaveně dosedne na zem. Chlapi ze vsi, kteří jí měli chodit pomáhat se stavbou domu, odešli už skoro před hodinou, ale ona se zastavila až teď. Chce se jí strašně, strašně spát – ale celý den nejedla, a když se nenavečeří, bude jí zítra špatně. Navíc je celá zpocená, měla by se aspoň trochu opláchnout. Jenomže jak? Jediná opravdová voda nad hlavou a mýt se tou dovezenou je přeci škoda. Leda že by... Ostrou lopatkou vydloubne kus mraku. Pak vyklouzne ze šatů a použije ho namísto žínky. Voda je příjemně studená a Jitku napadne, že by se možná dala i pít.

Tichá vypadá neustále ve střehu. Jako by jí za patami číhal ďábel a, když si jen na okamžik nedá pozor, odnesl ji do pekla. Možná proto, že z rýh okolo úst, očí a na čele se dá vyčíst, že se z něj už jednou vydrápala. Nevím, co se jí stalo - šeptandou se nese ledacos, ale nikdo neví nic jistě - ale tohle poznám. Viděl jsem to.

--

Dívá se na mě pátravým pohledem, sleduje téměř každý můj krok. A něco v jeho pohledu mi říká, že ví. Každý se dohaduje, ale on nějak ví. Svléká mě svým přemýšlivým pohledem až na kost.

Nezdobíváš se příliš. Ba vlastně, nejčastěji jen v rouše Evině chodíš, rudou hlavu sveřepě zdviženou, v takovém kontrastu k Tvému štíhlému tělu.
Jak jsi šetrná! Od Tebe by se měl každý učit. Nesnášíš, když vyhazuju jídlo. Vždy se náhle objevíš a jen svou vyzývavou přítomností mi připomínáš, že to není správné. A nabízíš mi svou pomoc.
Miluješ pečení. Tak ráda vedeš mou ruku, jakpak bych asi bez Tebe správně nanesl krém nebo rozetřel těsto?
Neumím si Tě vážit. Považuji Tě za samozřejmost. Ale jen se někde ocitnu bez Tebe a už poznávám, jak moc jsem na Tobě závislý.

Kuchyňská stěrko!

Ohlédl jsem se. Zvuky pronásledovatelů za námi odezněly a nám teď už stačilo prudce uhnout a ztratit se hluboko v lese.

***
Sesedli jsme, všichni obezřetně sledujíc lvici, která se znaveně svalila na bok a bedlivě mě pozorovala.

„Vojvodkyně…,“ začal jsem pomalu, načež lvice jemně pokývla, „jak… Jak se dostanete zpět?“

Lvice se zvedla a popoběhla k vaku s věcmi, který Černílek prve hodil na zem. Čumákem strčila do vaku a zvedla oči k mladíkovi.

„Myslím, že vojvodkyně Nina chce, abys ji doprovodil a vzal jí s sebou něco na sebe,“ vysvětlil jsem Černílkovi. Ten okamžitě zrudnul.

„Jistě, vojvodkyně,“ vykoktal strnule.

V prístavnej krčme panovalo ticho, všetky oči a uši nalepené na mladom námorníkovi.
„...a keď sme boli zviazaní, Sladká Amba vošla na palubu. Zastala ani nie meter pred našimi tvárami. Mala na sebe iba ľahký vojenský kabát, ktorý jej siahal ledva do polovice stehien. Uprene si nás prezerala. Potom zo seba kabát len tak zhodila, vykročila k okraju lode a úplné nahá sa chvíľu vyhrievala v slnečných lúčoch. Povráva sa, že to opakuje po každom úspešnom prepade. A tiež,“ uškrnul sa, „že si sem-tam okrem koristi zoberie aj dákeho námorníka a ak sa jej zapáči, pridá ho do svojho háremu.“

"Depak, Terezko, ty jsi ze všech děvčat ta nejkrásnější. A v dívčí kráse já se vyznám, to mi můžeš věřit, však jsem sloužil u dragounů. Stačilo obléknout modrý kabátec a ženský mi samy padaly do náručí. I jedna vopravdická hraběnka mezi nima byla - no nelžu, proč bych to dělal. Div, že jsem si uherskou nemoc neuhnal."

Terezka na něj hleděla smutnýma očima a mlčela.

"Jenže vono se to časem omrzí. Nakonec člověku chybí vobyčejný lidský porozumění. Depak," vzdychl starý pán a roztržitě pohladil Terezčin kamenný nárt, "depak, holka, k žádný jsem nikdy tak upřímnej nebyl, ty jediná mi dovopravdy rozumíš."

Charles se s Adeline v tichosti rozvedl a jak bylo domluveno, odstěhovala se za Andym do San Franciska pod záminkou ozdravného pobytu. Opravdu se jí velmi ulevilo. Do tváří se jí vrátila barva a začala znovu žít.

Do kina spolu chodili sami, jelikož Nicky Hollywoodem pohrdal. Zrovna dávali Prince a tanečnici. V hlavních rolích hvězdy Victoria Tracey a Anthony Mancini.

„Victorii to sluší," prohodila k němu Adeline.
„Jo, má hezké šaty," zhodnotil Andy.
„Já si ji představovala bez těch šatů," pošeptala Adeline Andymu do ucha.
„To já Tonyho taky," pošeptal jí do ucha Andy a potutelně se na sebe usmáli.

Nemohl jsem se dočkat, až přijde. Konečně její nahota probleskla šerem. Rozsvítil jsem na její krásu. Můj obdiv spoutala svým studem.
Navrhl jsem, že ji namaluju v Evině rouše.

Nechtěla o tom nic slyšet.
Doprošoval jsem se polibky.
Jako projev nesouhlasu, se ke mně obrátila zády.

"Otoč se, prosím," žadonil jsem a vnímal jemnou vůni čistoty.
Jen nepatrně pootočila hlavu: "Můžeš mě malovat zezadu."
Pak už jen odevzdaně mlčela.

Vlastně jsem rád, že je neoblomná, že je cudná, že i myšlenky má čisté, jako prostěradlo, na kterém sedí a krásné jako jeho lem.
Jsem šťastný, že patří celá jen mně.

V Katedrále panovala příjemná teplota přizpůsobená kojencům plazícím se po podlaze a ženám vybaveným pouze plavkami a neoprénem, což ani jedno není oděv vhodný k dlouhodobému použití.
Stejně tak tu nebyl ani hlad. Jídlo sice chybělo, ale její tělo o něj nežádalo. Dokonale bezpečné a dokonale děsivé místo.
Alena si s chlapcem hrála ve středu labyrintu z růžového a černého mramoru. Rozpačitě před ním plácala rukama a připadala si jako první žena v historii, která se kdy snažila zabavit dítě. Myslela na Grétu Majerovou. Její noční můry stvořily Katedrálu. Naštěstí se nikdy nedozvěděla, k čemu "vědci" použili jejího synka Adama.