DMD č. 12. pro 12. 4. 2022. Téma: Zrzavec

Pluli na dohled pobřeží. Čupřiny útesů ještě tu a tam pokrýval sníh. Rezavé hlavy loňského vřesu zmírající mezi bílými plotnami se natahovaly ke slunci, které jen nesměle probleskovalo mraky. Osamělé stromy ošlehané větrem. V tomhle kraji se zima nevzdávala snadno. Nevlídné místo pro život.
A ještě nevlídnější pro malou fregatu. Opatrnost velela nepřibližovat se k rozeklaným skaliskům. Příboj je bičoval tisícem ledových důtek. Množství kamenitých ostrovů i ostrůvků, kde se sotva držela neduživá tráva. Některé skryté. Jen nejnižší příliv odhalil jejich holá temena. Kolik lodí už bouře a zrádné proudy nahnaly do kamenných čelistí? Kolik životů si vyžádala krutost moře?

Na počátku byla měď. Zpracování jednoduché, ale měkká. Uzavřela sňatek s cínem. Jejich syn, bronz, táhl vítězně světem, dokud ho nezarazil železný meč. Jenže ten založil dynastii zrzavců - reziví ve vlhku. I zrodila se ocel. Navzdory příměsím poloviny periodické soustavy na všechno nestačila. Čím chcete krájet ocel? Ocelí?
Vezměte karborundum brousek, za korunu kousek, nebo tvrdokov (to když vejde do hry ještě kobalt). Tvrdí hoši, ale křehcí.
Zachraňujeme je my, povlaky. Titan nitrid. Stejně obojího - zlatíčko, více titanu - šedivec, více dusíku - zrzavec. A naše zrzavá rodina má mnohem více členů. Vznikají neustále - pro kujnější a odolnější povrchy namáhaných kovových nástrojů.

XiChen odešel.
A-Yao za ním dlouze hleděl, ale pak mu nezbylo než si připustit, že zůstal sám. S těžkým srdcem si obvázal čelenku nad zápěstím a pustil se prohlídky a zútulnění domu. Vše bylo, jak to zanechali. Jedinné slaměné lůžko v rohu na podlaze, nádobí v kuchyni, které nyní musel umýt, oblčení, které jim tehdy obstaral...
To použít nemůžeme, konstatoval zjevné.

Trvalo dlouho, než byl s úklidem hotov. A to pořád připravoval jen vnitřek domu. Když nanosil vodu na koupel i vaření, slunce již zapadalo. XiChen stále nepřicházel...
Emoce potlačované prací nabíraly na síle, na srdci obavy.
Kde můžeš být?

Endeavour.

The Flame Hero.

Red-flamed. Red-based. Red-merched. Red.

Since he could remember, Touya wished to be nothing like his Father.

Once he was school-aged, he figured out why he wanted to be nothing like his Mother either.

At fourteen (he died) his hair rapidly turned white, and it had come as paltry relief. His first independent act was to buy a stock of black hair-dye. When he was a black-haired mass of scars, no one recognised him.

And no one wanted to.

So, one day, when Touya turned up to fuck up Endeavour’s everything, it would be a total surprise.

„Často děsíte náhodné cizince při koupeli?“ Zeptal jsem se lišky, zatímco jsem si kartáčem drhl předloktí. „A proč liška?“

Zvíře hravě seskočilo z římsy kádě a na okamžik mi zmizelo ze zorného pole.

„Často ne. Jen když se jedná o veterány, kteří viděli na vlastní oči víc věcí než polovina tohohle smradlavého města dohromady. Mám lišky ráda, vždycky jsem chtěla být zrzka,“ zahihňala se Wejlanka a přes rameno mi podala korbel, přes jehož okraj přetékala pivní pěna.

Došlo mi, že je teď taky úplně nahá.

„Jak jste to poznal?“ Navázala, když jsem neodpověděl.

Místo odpovědi jsem se v kádi otočil.

Procházím mlhou a vzpomínkami.
Praskající oheň v její komnatě. Tiché „spi, vlaštovko,“ zahánějící noční děsy. Postrádám ji.
Vůně šípku a plamene, když mě učila. Její moudrost. Její pochopení. Obdivuji ji.
Její silueta proti stromu, inferno v jejích rukou, kouř v plicích a děs. Bojím se jí.

Vykračuji na mýtinu. Přede mnou omšelá chajda, kozy, usychající šípek. Pod ním leží ona, jehličí v prošedlých vlasech. Hladí vzduch a mluví ke komusi, kdo tu není.

Náhle reznoucí listy rozpučí jasné růžovými květy. Vyjeknu.

Marianna zmateně vzhlédne - ale pak zaostří a její oči jsou jak výheň.

Nervózně polknu. "Já... chci být tvoje učednice!"

Z černého srdce tmy uslyšeli ženský výkřik. Tábor byl hned na nohou. Caradoc zburcoval pár chlapů. Chvatně se vybrali s pochodněmi do neproniknutelného lesa.

Na mýtině našli ležet původkyni křiku, mrtvou s vylekaným výrazem ve tváři.

„Je ještě tady,“ ozval se klidně hlas za mužskou hradbou.

Všichni se otočili. Jejich oči spočinuly na útlé postavě oděné celé do purpuru, včetně odstínu povívajících vlasů. Jen jemná, bělostí svítící tvář vyvstávala z šera.

Pak vmžiku zmizela pochodeň a objevila se v nedalekém křoví. Zrzavý ocas se bleskurychle mihl mezi listy, ale to už vrahovi cestu zahradilo zrcadlo. Pohyb ustal. Skoffin byl zneškodněn.

Záznam bezpečnostní kamery je zespoda ožehnutý. Do záběru napochoduje Aleksandr a cosi říká do interkomu. Zazubí se do bezpečnostní kamery. Pak záznam končí.
Tuhle noční můru stvořila. Musí ji také zprovodit ze světa.
„Kolik lidí…”
„Nikdo. Dal si načas. Zanechal svědky a stopy. To nebyla chyba.” Nová šéfka buňky se obrátí k OIeně. „Bylas s ním téměř tři dny. Řeklas nám všechno?”
„Moc si nepamatuji.”
„Pomůžeme ti.” Prověříme tě. „Vrátit se do služby a zjistíš, co se děje. Teď tě musíme prověřit.”
Oleně se obrátí žaludek. Přikývne. Soustředí se na heslo od Vrbenského.
Kritické oblasti její paměti jsou odteď zablokovány.

Máte-li liščí oči, zrzavý ohon a bobra rezavce, seberostlejší němkyně vás nerozhází, zvláště řekl-li sám velký Dahua, že zatímco kaťáci se pouze trapně kají (z toho se africké děti nenajedí!), my pochybení napravujeme, anulujeme dobrem. Svůj kloní odpad madam ještě jen Šťastná sice ze dna řeky nevylovila, ba ani adopce syrského sirotka jí nevoněla, ale když potkala postiženého, vzala rozum do hrsti, uchopila příležitost za pačesy a vozíčkáři popletla hlavu.
Jedním vrzem vyrazila dech svým amantům, bobříkem z nejušlechtilejších knokautovala černočerného potkana a ke Štěstí přidala Neduhu.
Spekuluješ, napomene se Vilém, ale nenaznačoval tuto možnost jeho přítel při posledním setkání?

[„Brácha?“] zabručela z výtahu na můstek Fichurra a Simbacca u navigačního počítače přestal sledovat čmelákomutí vysílačky. Ke slovu ho nepustila, jak bylo jejím dobrým zvykem.
[„Našla jsem jeden dědův dopis a je tam jedno slovo, kterým tituluje našeho tátu a které nemůžu přečíst.“] Simbacca se zhrozil, protože to zavánělo slovem, které by čtyřletá Fí určitě znát neměla. [„Hele, tady, první písmeno je Z a pak nevím.“] Načež mu papír podala a zmlkla.
[„No jasně, to bude… eee… zrzavec.“]
[„Aha, díky!“]
Dopis každopádně snědl, protože kdo ví, jestli by za pár dní nepřišla na to, že jí tak trochu hodně kecal.