DMD č. 12. pro 12. 4. 2022. Téma: Zrzavec

Vůbec poprvé ho viděl zcela svlečeného a dostavil se výtrysk smíchu.
„To mě podrž. Navenek svátost sama, ale pod oblečením seš chlupatej jako čert,“ vyjekl Ondřej radostně.
A zatímco vlasy a vousy měl Vladimír mdle hnědavé, po těle byl rezavý jako klobouky lesních křemenáčů.
Slova měla špatný účinek. Vladimír zahanbeně couvl z nažloutlého světla lampy.
„Promiňte, otče,“ omlouval se Ondřej překotně a rychle ho ve stínech objal; užuž to spělo ke špatnému konci. „Odčiním to.“
Putoval po stezce zrzavých chlupů rukama a ústy, až jako poutník dorazil k penisu, aby tam na kolenou desetkrát zopakoval otčenáš za svou necitlivou prostořekost.

Za komunistů byla snaha, zadupat do země poctivého sedláka. Skoro se to podařilo.
Po revoluci se družstva musela vypořádat se členy. A tak sedlákům, kteří chtěli obnovit své svobodné podnikání, vytáhli z kopřiv například starou, rezavou, téměř nefunkční řepnou linku, ze stáda vybrali dvě nejstarší a nejvíce nemocné krávy a nazdar, jsme si kvit.
Ale sedlák se nevzdá. S respektem k půdě i ke zvířatům poctivě pracuje. Místo obrovských lánů obhospodařuje pár hektárků. Raději má kvalitu než kvantitu. Chce dětem předat živou půdu a spokojená zvířata. Chce, aby se na venkově žilo radostně, vděčně.
Raději se opotřebuje, než aby zrezivěl.

"Slečno!" zavolal muž v oranžovém rouchu, kterého jsem míjela na ulici. "Reznou vám vlasy!"
***
"Víc ses mi líbila s dlouhými vlasy," napsal kolega, toho času v rozverné náladě.
***
"Co to máš na hlavě za hrůzu?" řekl taťka místo pozdravu, když jsem vystoupila z autobusu po půl roce, co jsme se neviděli.
***
Na online meeting jsem se připojila v pravé poledne, když se slunce opíralo do oken. A hned jsem schytala jedno “Jé, tobě hoří hlava!”
***
Na ulici se ke mně otočil oranžový muž. Musel to být ten samý, co před týdnem.
"Slečno! Reznou vám vlasy!"
"Já vím. Jsem totální zrzavec."

"Well, my dear Watson, I believe the solution is fairly obvious. Would you agree?"
"Actually, yes, Mr Holmes," said Watson. "It was clearly the gardener. Nobody else was in the house and he left behind a fistful of short ginger hair. And this," he pointed to a vase of flowers on the table, "was the murder weapon."
"Oh, my dear Watson," Holmes interrupted. "It was the cat."
"The cat?" Watson repeated.
"Your diagnosis was correct," Holmes continued. "Anaphylactic shock. But not from pollen."
"How so, Mr Holmes?" Watson asked.
"Let me explain," Holmes smiled while leading Watson towards the garden.

Dávat kondice z latiny velkostatkářovic zrzavému synovi nebyl jeho nápad. Jenže prosbu ředitele Valenty nemohl odmítnout, a tak se jedno odpoledne v týdnu mořil s gymnazistou balancujícím nad propastí propadnutí.
„Sestra má už taky soukromou učitelku,“ oznámil mladík, když se ze sousedního pokoje nečekaně ozval klavír. „Teď určitě hraje ta slečna, Uršule piáno nejde.“
Daniel neřekl nic, jen zaujatě poslouchal. Ruce na klávesách byly nepochybně zkušené. Zavřel oči.
„Učí jí ještě franštinu.“
„Aha.“ Nezmohl se na lepší odpověď. Spíš nechtěl. Ta slečna hrála krásně, s vášní. Toužil si vychutnat každý takt.
Až později zjistí, že ta slečna je kolegyně Treschlová.

Zvedl oči od komentáře pod svým prvním drabblem.
“Kachna?” zeptal se zmateně.
Drabblistka se rozesmála. “To kdysi bývaly DMD lajky… Než začaly rozežírat databázi.” Zvědavě naklonila hlavu. “Proč Františkán?”
Soused pobaveně protočil oči v sloup. “Zrzavec dělá rodokmeny a zjistil, že můj praprapraděda byl členem řádu. Říct to ostatním byla veliká, veliká chyba.”
“Rozhodně ne taková jako začít psát DMD.”
“Hej! V tom jsem nevinně, byl jsem donucen.”
“To říkají všichni,” řekla shovívavě.
“Je to návykové, co?”
“Ano, ale taky je to naprosto skvělé.”
“Co je skvělé?” zeptal se Červík. “Chci taky.”
Drabblistka se slaďoučce usmála. “To se dá zařídit.”

Potemnělá místnost. Ve vzduchu se převaluje cigaretový dým. U několika stolů sedí hosté. Hlasitě se baví. Kamera přejede nad několika stoly. Krátké záběry do tváří hostů. Další záběr se zaměří na hospodského, který zrovna čepuje pivo.
*Střih*
Do dveří vchází čert. Práskne bičem a všichni v lokále ztichnou. Čert pomalu prochází kolem hostů a na tváři se mu zračí pochmurný výraz. Usedá ke stolu.
*Střih*
Hosté stojí před čertem a podepisují mu úpisy.
*Střih*
Čert se ďábelsky zasměje: "Hahahaha," znovu práskne bičem, odplivne si a v oblaku dýmu zmizí.
*Střih*
Záběr na pivo a slogan: Zrzoun. Ukrade duši i Vám.

Záplava zlatavého pole kontrastovala s jasnou modří oblohy a odvážné, silné tahy štětcem dodávaly malbě energii.
Poodstoupil a kriticky si obraz přeměřil pohledem. Ušlo to, i když domaloval jen taktak, Slunce už zapadalo a svět rychle ztrácel barvy.
Ještě chvíli se díval do krajiny. Pobyt v přírodě mu dělal dobře, uklidňoval ho.
Poslední dobou měl však v srdci chlad. Měl pocit, že je sám, a že ho lidé nikdy nepochopí.
Měl do jisté míry pravdu, za jeho života se mu skutečně uznání nedostalo, a přestože namaloval stovky obrazů, prodal jeden jediný.

Bylo léto 1890, a zbývalo mu pár dní života.

Vítězem liščího biatlonového mistrovství se po letech dominance polárních lišek stal závodník reprezentující lišky obecné. Nepatřil přitom mezi favority.
„Dokonce i komentátoři se mi smáli kvůli barvě kožichu,“ uvedl. „Říkali mi Zrzavec.“

Ústrků se biatlonista dočkal také od diváků. „Jakýsi medvěd se mě před závodem přišel zeptat, jestli bych mu nedal ocas, že na hodině fyziky plánuje demonstrovat vznik statické elektřiny.“

Šťastnou ruku však neměl ani kuchař při sestavování menu slavnostní závěrečné večeře.
„Když jsem viděl na jídelníčku liškové rizoto, polil mě pot,“ svěřil se medailista.
Sportovci se však o život naštěstí bát nemuseli, pochutnali si na výtečném houbovém pokrmu.

Málem do ní narazili. Její plášť kvetl rzí.
“Kdyby měla vybuchnout, tak už vybuchla,” olízl si Theo rty. Neodvážil se pohnout.
Beka si vzpomněla na dědu. Teď už by byl v polovině přednášky o tom kdo a z čeho ji shodil.
Dole Beka neplakala. Držela se naděje, že rodiče i sestry přežili. Někde. Nějak.
Neplakala kvůli Marině. Respektovala její rozhodnutí.
Jenže teď si vzpomněla na dědu. Loni umřel a Beka si právě uvědomila, že je nejspíš poslední, kdo si ho pamatuje. Když se podívala na nevybuchlou pumu u svých nohou, nedokázalo už slzy řinoucí se po tvářích zastavit vůbec nic.