Pokud si chcete zřídit uživatelský účet, napište nám prosím na sos.hp.ff (zavináč) gmail.com. V mailu prosím uveďte zejména to, pod jakou přezdívkou u nás chcete vystupovat!
Za mlada byl Luo Binghe roztomilé jehňátko, povzdechl si v duchu Shen Qingqiu. Šikovný, poslušný, inteligentní, tvářičky červené. Možná trochu nemotorné stvoření (pořád padal a mistr ho musel chytat), ale jinak dítě k pohledání.
V dospělosti se z věrného studenta stal spíše hladový vlk. Takový pohledný mladík mohl mít harém krásek, co mu padají k nohám, jenže on jim ani pohled nevěnoval!
Místo toho pořád jeho zuřivě hleděl na svého (bývalého) mistra. Proč jeho oči vypadaly, jak kdyby v nich hořel plamen? Proč se snažil svému mistrovi trhat oblečení? Vůbec to nedávalo smysl! Takhle se přece nenávist neprojevuje... Co tedy?
Pro neznalé fandomu, mladý Luo Binghe je už do svého mistra mnoho let zamilovaný a rozhodně to není nenávist, kterou k němu cítí. Je to právě ona emoce na "ch" z tématu.
Jenže ubohý pan učitel je trochu jehně/idiot a dojde mu to až tehdy, když se ho drahý učeň pokusí políbit. Ale to si přečtěte knihu ;)
Jako my bez ornátů, jako my vyrváni z lidských lánů,
jež v dechu Božím se kolébají a naklánějí,
tvář ke zdi, ruce prázdné, voláme k svému Pánu.
(Jan Zahradníček, Kněží v žalářích)
Trvalo to dlouho. Moc dlouho. Praha začínala být netrpělivá. Spory s Vatikánem neustávaly. Jak by se teď hodilo nějaké to pikantní kompro! Představte si ty novinové titulky! Arcibiskup přistižen in flagranti s pečující jeptiškou! Znovu by mohly dokázat, že ve středu katolické církve stojí bohapustý chtíč, nic se nezměnilo od dob Karla Havlíčka, nic se nezměnilo od dob Husových! A z čí vůle že to byl vysvěcen ten zpustlík a sexuální nezřízenec? Koho jiného než papeže, pohůnka imperialistického Wall streetu!
A tak přimíchávali, kontrolovali, nespustili z očí. Jenže na to, aby se zachoval jako dobytek, měl Beran moc tvrdou palici.
Během internace mimo Prahu (1951-1963) byla arcibiskupovi Josefu Beranovi přimíchávána do nápojů afrodiziaka. StB doufala, že se jí podaří získat skandální záběry arcibiskupa s jeptiškami, které měly na starosti správu domu.
"Já ti nevěřím!" prohlásila cestou na hrad Eliška. "To nemusí být bůh ze stroje!"
"A kdo by to asi byl?" zeptal se Adam.
"Třeba někdo, kdo se chce stát slavným. Nebo ho ovládá chtíč po penězích! Převléká se za ducha, a sbírá vypadlé měšce s penězi vystrašených turistů!"
"To by se spíš převlékal za divočáka a nebral by si růžovou motyčku!" vložil se do debaty Jiří.
"Co když je to zahradník, co se upsal ďáblu, aby mu lépe rostly jahody?" spekulovala Anežka. "Lidé jsou schopní všeho!"
"Vy máte ale teorie," nadával Adam. "Radši přemýšlejte, jak toho zahradníka, ech boha chytit."
Staročeský chtieč je i prostě potřeba, žádost, chuť, abyste věděli... :D
Když zavolal, otřáslo to vším. Všeho nechali, chtě nechtě, chtíč nechtíč, opustili ženy i matky, povolání, dům i všechny lety nastřádané jistoty, aby se napříště opírali jenom o Něj.
Bodejť by nebrblali. Bodejť by neutekli. Bodejť by se nebáli.
Ale když jim prvního dne po sobotě opět popřál pokoj, rozpomněli se, jakou smlouvu to vlastně uzavřeli. A že na ní ani vteřinu netratí. Kristus svou část dohody dodržel celou. Všechny jeho sliby se splnily. Učedníci v moci Ducha činili ještě větší znamení než On.
Na ně zůstalo jen to jediné, fascinující a nesplnitelné, o co usilujeme celé dějiny:
Následuj mě!
Teda, napsat na tohle téma velikonoční stoslůvku bylo náročné. :D
Blance, Alexce, mně a dalším z beta-fanklubu.
Prostě střípek ze zákoutí mojeho fanficu, kde není ani špetka parodie, jenom drama a depka.
A migréna. Au.
Byla jeho jediným neúspěchem. Nejdřív jí nechtěl dovolit, aby byla lepší než on. Jenže byla - nadaná, neúnavná, nechápavá.
Nechtěl, aby byla mistrův oblíbenec - tím měl být on sám.
Možná nebyla. Ale dařily se jí věci, jaké jemu nikdy. Záviděl jí.
Nemohl ji dostat z hlavy, jako třísku z pod nehtu, jako nedokonalé dílo, které potřebuje dobrousit.
Chtěl ji obejmout. Chtěl, aby ho uznala, aby se na něj usmála, aby...
Chtěl, aby odložila tu svou přitažlivou, horkokrevnou zpupnost a konečně pochopila.
Chtěl ji políbit, chtěl, aby byla v bezpečí. Pošeptat jí pravdu.
Nikdy, za celá staletí, ho nenapadlo, co chce ona.
Lucifera s Mefistem mám ráda, baví mně kousky z jejich životů, které můžu prozkoumávat, když se naskytne dobré téma na sepsání. U Chtíče mi přišlo, že by se mohla prozkoumat jedna z Mefistových výukových lekcí, když Lucifera učí, ještě před dlouhým počátkem jejich milostného vztahu.
Věděl dobře, co za místo je knihovna, i když si z něj Mefisto utahoval. Zrovna teď listoval v knize, snažil se v obsahu najít konkrétní kapitoly věnované studiu lidí. Měl klást důraz především na jejich emoce. Na lidské emoce se měla zaměřit odpolední lekce. Těšil se na ni kvůli Mefistovi.
„Smutek, zamilovanost, radost…“ bylo jich tolik.
Opravdu lidé potřebují všechno? I ten chtíč? Co je to? Nalistoval příslušnou kapitolu.
„Chtíč je pocit intenzivní touhy v těle. Může mít jakoukoli formu.“
Přečetl definici znovu. Nechtěl tomu uvěřit, přiznat sám sobě, že chtíč prožívá na vlastní kůži. Pociťoval ho v Mefistově blízkosti.
Byl jiný. Tušil, že to s láskou není jen tak a kdo ji následuje, tomu přináší smrt. Když zaslechl broukání svatebních písní a všichni jen opojeně poletovali kolem – obzvláště tehdy, když byla nevěstou Ona – někam zalezl nebo se pokoušel svůj chtíč vybít usilovnou prací. Docela se tím i proslavil.
Nakonec se rozhodl zaměřit touhu jinam. Jeho nová Dáma nebyla z jeho světa; měla zlaté vlasy, zářivé roucho a především, přestože mu občas projevovala milou náklonnost, byla nedostupná.
V skrytu duše brouku Pytlíkovi záviděl milostné úspěchy; byl však smířen s tím, že to mravenčí samci, kteří chtějí zemřít stářím, nemají lehké.
Oni prý po svatebním letu všichni zemřou.
No, asi už mi hrabe, takhle vykládat Ferdu ...
Cestující občas dokážou přivést řidiče do rozpaků i do nepříčetnosti.
Nebo do obojího naráz.
Jako se to stalo Béďovi loni v květnu, když zatahoval s poslední sedmnáctkou z Modřan.
Přímo před kameru v prvním článku se posadil mladík a puzen magickou silou jara rozepnul poklopec.
Když Béďa spatřil jeho řemeslnou ruční práci, popadl kecafon.
„Tak hele, mladej! Já na toho tvýho kašpárka nejsem zvědavej, já mám radši pipiny, takže ho zase pěkně schovej, nebo vemu kýbl s pískem a vopískuju ti ho tak, že ještě tejden budeš moct na hajzlu stavět bábovky!“
Mladík zvadl jako zakouřený karafiát a zapnul zip.
Trocha z intimního života... (Nevím jak vy, ale téma si to žádá!)
Jen co dorazil z práce, Sirius ho přišpendlil ke dveřím.
„Děláš, jako bychom se neviděli dvanáct let.“
„Ty dva měsíce v nemocnici byly peklo. Potřebuju tě.“
„Já potřebuju sprchu.“
„Tak společně?“
„Kde je Lizzie?“
„Šla s Arturem do kina.“
„A moje matka?“
„Šla s nimi.“
O hodinu později leželi ve vaně plné horké vody.
„Překvapil jsi mě.“
„Hm?“
„Myslel jsem, že ještě nebudeš chtít provozovat tak namáhavou činnost.“
„S tebou chci vždycky, zlato. Jsi jako gram čistýho koksu. Druhý kolo?“
„Neblbni, Moody si ze mě bude zítra na sále utahovat. – Edwarde, proč se k tý pětihodinový fušce neposadíš? – Víš, Alastore…“
Nebyla bych to já, abych namísto peprností nepřišla s trochou mozků.
“Platba zamítnuta, paní doktorko,” pokrčil rameny prodavač.
“To je divné, včera došla výplata,” zažertovala Věra. “Můžete mi ten nákup prosím nechat bokem? Upravím limit na kartě.”
Za kasou se přihlásila do mobilního bankovnictví. Zatrnulo jí. Zůstatek na účtě měl nezvykle málo číslic.
Co Martin vyváděl?
Vytočila manželovo číslo.
“Ahoj. Nevybíral jsi včera peníze?”
Na druhém konci bylo ticho. Věra byla zvyklá, že Martinovi trvalo, než najde slova, ale od té doby, co nasadil léky, zdálo se jí, že se trochu zlepšil.
Léky…
Dostala neblahé tušení.
“Tys byl zase hrát?”
“Co je ti po tom?!”
Martin zavěsil.
Hormon štěstí. Tak určitě.
Ok, ok, než se někdo rozčílí a hodí po mně gumovou kachnou, co že to tu je za oslí můstky, mám tu pro vás vysvětlení!
Poznal někdo dopamin?
Dopamin je neurotransmiter, látka, která v mozku plní řadu různých funkcí. Laicky se jí někdy říká hormon štěstí, protože hraje významnou roli v "odměnových centrech" mozku a v celém cyklu chtění a usilování o odměnu. Chtíč, chuť na dortík, sčítání lajků na Facebooku, ten pocit, když kontrolujete, jestli vám pod drabbletem přibyly nějaké komentáře – to všechno jsou procesy, ve kterých má dopamin nějakým způsobem prsty.
Takže hormon štěstí? Není to tak jednoduché. Jedna část mozku, kde nervové buňky produkují dopamin (substantia nigra), je poškozená při Parkinsonově nemoci. Parkinsonova nemoc je obvykle provázená třesem, problémy s iniciací pohybu, topornou chůzí, ale také třeba problémy se spánkem a řečí. Dopamin totiž je potřeba také pro správné fungování bazálních ganglií, jiné části mozku, která obecně reguluje pohyb.
A teď to opravdu zajímavé: léčba. Často používaným lékem pro mírnění příznaků Parkinsonovy nemoci je levodopa, aminokyselina, která pomáhá vyrovnat hladiny dopaminu na úroveň téměř zdravého člověka. Levodopa má bohužel několik vedlejších účinků, například jsou častá nevolnost, nízký tlak nebo agitovanost. V posledních letech se ale stále častěji dozvídáme, že někteří lidé léčení levodopou nebo jinými podobnými léky mají větší tendence k patologickému hráčství, alespoň tedy ve srovnání s jejich zdravými vrstevníky. Zatím neumíme pacientům vrátit pohybové schopnosti bez toho, abychom je vystavili taky ostatním efektům dopaminu.
