DMD č. 21. pro 21. 4. 2022. Téma: Chtíč

V našem světě platí pravidla trhu. Za dobré spojení se platí. Někteří z nás rádi dávají, jiní ještě raději berou. A jiní - ti se do toho moc neženou, ale co jim zbývá, když se také chtějí vzájemně svázat.
Tak probíhá život v páru, ale preferujete-li spojení skupinové, může nastat mezi jednotlivými účastníky cokoliv z výše uvedeného - nadšené odevzdání, přetahování se a boj o nadvládu, či mírumilovné sdílení.
Jediní, kdo jsou povznesení nad naše svazky, sídlí na pravém okraji společnosti. Považují se za dokonalé, nemají potřebu se vázat. Prý se už dávno naučili do osmi napočítat. Ti už nechtějí vůbec nic.

Nějakou dobu poté, co získali se synem na Krétě azyl, když králi předvedl své vynálezy a umění, se v noci ozvalo jemné zaklepání na dveře jeho komnat. Otevřel a spatřil ženskou postavu, zahalenou závojem. Poznal ji hned.

"Má paní Pásifaé v tuto dobu?"

"Tiše, Daidale. A pusť mě dovnitř, ať nás nikdo nevidí. Měla bych pro tebe úkol."

***

Daidalos ukazoval královně hotový "stroj". Na rozdíl od podobných zakázek k téhle svého syna nepustil (na takovéhle věci byl přece jen ještě mladý), ale i sám dokázal pracovat rychle. V královnině tváři se zračila spokojenost, příslib věcí budoucích, a hlavně neukojitelný chtíč.

"S kým si to tam dáváš dobrou noc, Lve?"
"Novinka, už tu nejsem sám. Mám tu kolegyni."
"Mladou, starou?"
"Mlaďošku. Právě prošla kolem mě z koupelny do svého pokojíku."
"Ještě řekni, že zahalená jen do ručníku!"
"Přesně tak."
"No tedy, Lve! Pamatuj na dobré vychování! Víš, že se mají ovládati chtíče, jinak, že to dobře neskončí?" Scholastika si nemůže nevzpomenout, jak kdysi Lva sváděla.
Lev si odpustí jedovatou poznámku, že jednou mu tato zkušenost stačila a praví jen:
"Miláčku, dnes už jsem přece o poznání starší, vybouřenější, ale hlavně zásaditý! Takže se neboj a dobrou noc, pytel blech na pomoc."

„Nedivím se,“ naváže Eva. „Sama jsem se jí klidila z cesty. Víte, jak se říká, že si někdo nechá pro korunu koleno vrtat? Taková byla, ale nejradši by vrtala cizí kolena.“
„Vždyť v tom baráku zůstala jen bezcenná veteš.“ Aleš se chytá za hlavu: „Takže vy tady vlastně tvrdíte, že se můj vlastní pozemek snaží vraždit, protože ho nepřevzal její syn? Ale vždyť on to udělal a řádně mi ho prodal!“
Evžen už nemá na teatrální gesta sílu, jen zoufale protočí oči.
„Na papíře,“ bručí Martin. „Já vám to říkal.“
„Třeba by přijel, kdybych mu napsal…“
„Není čas,“ sykne Xénie.

„Já ci teď, bagw, na počiči!“
„Už jsi měla dost pohádek. Teď půjdeme přebalit a spát.“
„Ne. Já neci pát. Já ci papat, topinek.“
„Topinku?“
„Ne.“
Otec si láme hlavu, co tím batole myslí, načež batole odněkud vytáhne dřevěné ovoce – meloun.
„Meloun?“
„Jo.“
„Zítra ti koupím meloun.“
„Ne, já ci teď!“
„Teď ho nemám.“
„Já ci teď,“ otočí se na matku: „Maminko, já ci teď, ven.“
„Už je pozdě, zítra půjdeme ven.“
„Já ci…“ a zakousne se do dřevěného melounu, aby zpracovalo svoji frustraci, že rodiče nedělají to, co zrovna chce.
„Já neci bauit, íta, teď hát. Di pyč maminko.“

"Musíme tu kuchařku najít. Myslím, že tu někdo má chtíč po vraždách," řekl komisař Laurence paní Toddové a Marlene.
Paní Toddová a Marlene si nastoupily do komisařova auta a jely na komisařství, aby zapsaly výpověď paní Toddové.
Paní Toddová pak šla zpátky domů.
Mezitím přišla Alice Avrilová ke komisaři a zeptala se: "Je něco nového? Ať můžu o tom napsat článek."
"Poslouchejte, Avrilová, jestli uvidím v novinách jedno slůvko o tom případu, zavřu vás, odpověděl jí komisař Laurence.
Alice se zasmála a řekla mu: "To už jste vy i pan divizní komisař udělali milionkrát."
A Marlene? Ta si četla časopis.

Opatrně se plížíme podél městských zdí. Náš ne zrovna dobrovolný průvodce se s jistotou proplétá vedlejšími uličkami, vyhýbá trčícím trámům, hrbolatým kamenům. Cestu od hradeb zná zpaměti, evidentně tudy chodí často.
Dovede nás k nevelkému domu, rozhlédne se a strčí nás do dveří. V tmavém mazhauzu o cosi zakopnu. Starý muž rozsvítí lampu. Když spatří, jak vytřeštěně zírám na podivný předmět s ostrým hřbetem, rozesměje se.
„Oslice. Neznáš? Chtíčem posedlé ženy vyléčí raz dva.“ Zamyšleně dodá: „Pořád je to jednodušší práce, než popravovat sedmadvacet českých pánů.“
„Ty jsi-?“
„Jan Mydlář, pražský kat. Teď mi řekněte, co po mně vlastně chcete.“

Kancelář ředitele nejmenované společnosti vyrábějící čokoládové tyčinky.
Meeting nebere konce.
Atmosféra je napjatá.

Na stole leží čokoládová tyčinka.
Nestydatě bez obalu.

“Já to tam prostě nevidím,” prohlásí zástupkyně. “Podle mě je to pitomost.”
“Podle mně taky,” vzdychne ředitel. “Ale asociace rodičů si stěžovala a my se tím musíme zabývat.”
“Ať jdou někam,” zabručí asistent. "Asociace otravných puritánských rodičů! Pomyslel někdo na děti, vystavené tomu odpornému…” zapitvoří se.
A natáhne se po tyčince.
“Je mi jedno, jestli to vypadá jako penis. Mám hlad.”
Zakousne se.
Zástupkyni se v tu chvíli rozšíří zorničky.
“A víte, kolego, že teď už to možná vidím?”

Dnes v noci se mi zdály erotické sny
a jen mega měsíc svítil na touhu v nás.
Přelézali jsme propast a strach bezedný
a nechali svá těla lásce napospas.

Celou noc bral jsi mne do náručí.
Dech podobný byl lidem tonoucím.
Úsvit slasti mlčet neporučí,
štěstí vzlyká v rozumu matoucím.

Dnes v noci jsme přelézali zdi v srdci,
natahovali jsme k sobě své ruce.
Vrávorali jak dva opilci arci
a milovali se něžně a prudce.

Tuto noc zdál se mi zvláštní sen.
Ještě si ho nechám zdát.
Ty jsi byl se mnou a pouze jen
mně si se chtěl odevzdat.

The intruder – lured by the power of the dragon’s pearl – named himself Gien and his followers deemed him saint. For Gien wasn’t his true name, the dragon couldn’t impose its will onto him.

Their powers clashed.
For eight days and eight nights, new magic battled the old until the dragon could stand no more. Gien took the pearl and imprisoned its former owner.

They founded a place of worship over the wyrm’s confinement and with impious audacity named it the Dragon Lid Temple. There, the dragon sleeps beneath the waters of its pond, forever dreaming.
Dreaming and biding its time.