DMD č. 21. pro 21. 4. 2022. Téma: Chtíč

Cesta končí. Světlo, které vykouzlí, ozáří nevelkou jeskyni. Jeskyně je naplněna bednami plnými zlata, šperků a drahého kamení. Pirátský poklad.
Stojí a dívá se. Nezmocňuje se jí žádné vzrušení, žádná neovladatelná touha po zlatě. Poklad ji nechává chladnou stejně jako je chladný ten žlutý kov.
Chce odejít, ale pak si vzpomene na něj. Páska přes oko, zlatý kroužek v uchu a dřevěná noha. Nesápal se po ní nenasytně, pomalu si získával její důvěru. Byla to láska a ne jenom sprostý chtíč.
A on chtěl, aby ten poklad měla, aby mohla začít nový život.
Jen proto si nabere tolik, kolik potřebuje.

Chtěla úplně obyčejné objetí.
Chtěla se líbat.
Chtěla se milovat.
Chtěla se vedle něj probouzet.
Chtěla cítit jeho dech na krku a šeptat Dobré ráno, miláčku...
Chtěla se s ním smát.
Chtěla s ním mluvit. Řešit vše důležité.
Chtěla s ním jen tak mlčet.
Chtěla s ním jít na večeři. Do kina. Na procházku.
Chtěla ho držet za ruku a jen tak být.
Chtěla se o něj opřít. Zavřít oči.
Chtěla ho vyslechnout, být tu pro něj.
Chtěla jet na dovolenou. S ním. Chtěla taky jednou zažít, jaké to je, říct ,,Byli jsme s přítelem u moře..."

Chtěla tak moc?

“Lidi, přísahám, kdybych nevěděl, že je vám kolem třiceti, myslel bych si, že jste usmolení teenageři,” lamentoval Tarzan.
“Říká někdo, kdo má v sedmatřiceti přezdívku Tarzan.” Rozesmál se Mravenec.
“A kdo za to může?”
“My," připustil Františkán, “ale i tak nás necháš pomoci s výběrem květiny pro tvou novou přítelkyni.”
“Podle květomluvy lásku vyjádříš červenou růží, chtíč růží oranžovou,” vysvětlila Mafie. “Pokud jí chceš říct, že s ní seš šťastný, dej jí chrpu.”
“Tak to teda ne,” vypískla Sedmikráska a vrhla se svému příteli kolen krku.
“Klid,” odfrkl si Tarzan. “Obávám se, že tahle kytka by neměla ten kýžený efekt.”

Sedne si k posteli a podívá se na Viktora. Čekal bych smutek, ale v očích má odpor. Mám milion nezodpovězených otázek, na než chci odpověď. A přesto mlčím.
"Viktora jsem poznala první den školy. Skoro celou základku jsme byli nerozluční. To se stává, když najdeš někoho magického, znáš to ne?"
Přikývnu, ale ona se na mě stejně nedívá.
"Myslím, že se do mě zamiloval ve chvíli, kdy cítil mou magii. Viktor byl hrozně nadaný, ale pak se v něm něco zlomilo. Byl... Najednou krutý? Nechtěla jsem s ním nic mít. A čím víc jsem ho odmítala, tím víc mě chtěl."

Bohové jsou vcelku jednotní. Je jim úplně jedno, kolik si kdo myslí, že jich je. Netrvají na starých jménech. Na čem ale víceméně všichni trvají, je - sex. Překvapivě.

Zrzek v Thorových maštalích, mezidruhové porno. (Druhý den tvrdí že to já ne, to Duch svatý, ale ten byl prý u nějaké ženské a nechce o tom ani slyšet.) Ten, co má v každém pádu jiné jméno, si pro jistotu pořizuje celou zoo, protože v reálu je to starý plesnivec. Pak nějaké ty bohyně plodnosti, mluví samo za sebe.

Lidstvo je puzeno chtíčem. Díkybohu. Jinak by ta náboženská literatůra byla pěkná nuda.

Začalo to romanticky. Postavil se mu, už když si jí poprvé všiml. Hrála si na netýkavku, pak z ní vypadlo, že je lesba. Každej ale ví, že lesba jenom čeká na pořádnýho chlapa.

Příležitost přišla o pár let později. Byl zástupce ředitele azkabanské věznice a Marlene zavřeli za pokus o atentát. Bránila se mu, ale tak dlouho na ni posílal mozkomory, až řekla ano.

Šukal ji pět let – věděl, že teď už se jí to líbí. Prasák se zamiloval a doporučil významnou vězenkyni do programu Pramen. Těšil se, že za ní bude chodit do hezčího. Přepočítal se. Dostali ji jiní.

V této profesi se očekává jistá image. Jí Otec přiřkl sošnou postavu, ovšem se štíhlým pasem, jak jinak? Šaty se skvělým podpůrným systémem jí zajistily dekolt, který dokázal odzbrojit nebo aspoň na okamžik rozptýlit, a ona víc nepotřebovala.
K tomu stačí připočíst dlouhé havraní vlasy, dokonalé rty, jejichž koutky dokázaly vysílat ironické i svůdné signály současně. Oči, značka: uhrančivé.

Pro dnešek však vsadila na civilnější projev, který zahrnoval vymoženosti jako dlouhá sukně a svetr, jímž zakryla tetování na hrudi. Rukavice s vysouvacími drápy si ponechala.

Homunkula Lust čekalo slibné rande. Slibné stran získání informací. Čekali jste nějaké techle mechtle? Pche!

Šál lehce omotaný kolem těla nezakrývá vůbec nic, průsvitná látka, odstíny rudé, není co skrývat, není za co se stydět. Tóny tanga plní místnost, dnes večer se bude tančit.

Med do čaje, čokoláda na jazyk, hedvábí kolem ramen, víno do krve - všichni se něčím opíjíme, snad abychom zapomněli, snad abychom pochopili svět mimo nás. Nebo možná jen proto, abychom se naučili tančit.

Rudé boty, pásky přes nárty, světlo se odráží od nahých lýtek. Dva lidé, odvěký němý dialog, první byl boj, pak přišel tanec, teprve poté lidství. Toužím, toužíš, toužíme a hudebníci ladí struny.

Plný sál. Malý pokojík.
Tanec. Život.

Matěj odsunul peřinu vedle sebe. „Klidně pojď ke mně,“ vyzval Alexandru.
Alex se ale zadívala dolů. „Mně asi postačí podlaha.“
„Neblbni. Země je studená. Nebudeme se nahatý válet na ní.“
Alex vrhla vražedný pohled.
„Žertuju, žertuju! Culil se Matěj. Vážně. Dělám si srandu, přece se mě nebojíš. Pojď. Postel je velká dost.“
Alex si napůl neochotně vlezla vedle Matěje pod peřinu. Matěj se k ní uvelebil čelem s úsměvem měsíčku, který svítil za oknem.
Zase se zablesklo a PRÁSK.
Alex se přitulila k Matějovi.
Bouřka se přibližovala. Matěj Alex objal, a s touhou, aby byla jednoho dne jeho, sladce usnul.

Divizna došla.

Ve snu jdu blaty k doutnajícímu ohni.

Jako první cítím bolest. Bodnutí v jizvě, která nás spojuje.

Martin spí. Nedovoluji mu otevřít oči. Dokud mě nespatří, není vše ztracené - čarodějka má jistou moc i ve vlastním snu.

Prohlížím si ho. Zestárl, vlasy mu prokvetly. Kde dřív byl jako mladý vlk, dnes připomíná spíše rysa zabijáka, posetého jizvami.

Bezděky se dotýkám té nad zápěstím, klikaté a nové. Jeho dlaň hřeje a mě zaplaví vzpomínka na mozolnaté ruce v mých vlasech, na mém krku, na mých ňadrech...

Vyruší mě ostrý nádech a pronikavý pohled černých očí.

Jasným tahem sen utínám.