DMD č. 24. pro 24. 4. 2022. Téma: Šelma

Ze dvou nohou dopadnu na všechny čtyři. Páteř se protáhne, nehty zašpičatí. Klouby jsou pohyblivější, kůže citlivější; zároveň mi stoupne tělesná teplota. Obrostu kožichem (velmi to svědí!). Jako vždycky mě překvapí struhadlo na jazyku.
Protáhnu svaly a pustím se chodbou paláce směrem, kudy to teple a sladce voní. Pootevřené dveře - šup a jsem v kuchyni na stole.
Kuchařka hned naoko spustí.
“Zase ty!”
Ale usmívá se a před čumák mi strčí lžíci másla. Uznale zapředu, což mi vynese pohlazení.
“To by mě zajímalo, vodkaď se ten zrzavej kocour pořád bere?” rozumuje kuchařka.
Usměju se pod vousy (doslova).
To nikdy neuhodne.

Na podzim, při sklizni kukuřice se pracuje od rána do noci. Rostliny se na poli řezačkou rozsekají na malé kousky a nafoukají na vleky. Doma se drť pomocí velkého lisu napresuje do dlouhé "housenky".
Farmářku tyto dny baví i když jsou náročné. Drandí si v traktoru přes les, tma dávno padla do kraje, tu se ve světlech reflektorů něco mihlo. Na srnku to mělo příliš krátké nohy a bylo to mohutnější. Na lišku to bylo moc velké, světlé. I když huňatý ocas by souhlasil. Byl to mžik, než zvíře zmizelo v houští.
Potkala vlka? Byla vděčná, že sedí v traktoru.

Toho rána Joachim u křížku nebyl. Veruna na něj čekala, celý růženec se pomodlila, ale nedorazil.

Ke sběrně mléka šla sama, pospíchala, aby dohnala zpoždění a zlé myšlenky se jí honily hlavou. Jestli tak... ti samozvaní čeští mstitelé... nebo banderovci, co prý táhnou na západ... A co ten šelma chlap, co v noční bouřce kolem jejich chalupy okolkoval, jako by ji chtěl uřknout, co ten s tím má společného?

Na jasanu před vsí vřískala straka nešťastnou věštbu a to už Veruna úzkostí neměla stání.

Cestou zpátky nechala bandasku u potoka a opatrně jako lasička se vydala k chalupě německých sousedů.

Šimon Illner si protáhne záda. Na chvíli vstane. Další noční u monitoru. Za dnešek jedna rvačka dvou strejců, kteří se neuměli bez kouzel ani porvat o místo ve frontě, natož dohodnout. Vlastně ani porvat se neuměli.
Pak zmatený telefonát od technika, na kterého předevčírem při předletovce vyskočila peklokočka. Těch potvor neškodně hnízdilo v jednom motoru asi patnáct, jenže na ně přišla říje. Technik nic neviděl, ale něco mu ten palec prokousnout muselo. Šimon ho ujistil, že na kamerách taky nic neviděl.
Zakloní hlavu.
U misky pro vodní spojení leží obálka. Před chvílí tady nebyla.
Olenin rukopis pozná okamžitě.
Zavolá vyšehradské.

„K večeři mě nečekejte!“ řekl stroze Bernard, „zůstanu u zástřizlského pána přes noc.“
Starý Bořivoj sklonil hlavu a dál se bezhlesně modlil.
Bernard se ušklíbl a vyšel. Hana si oddychla:
„Bylo načase, aby někam zmizel. Od návratu z Brna s ním není k vydržení.“
Bořivoj na ni mlčky zahrozil.
Hana pohodila hlavou a uraženě odešla.
Starý kněz si povzdechl. Byl mezi těma dvěma jako mezi mlýnskými kameny.
Když už se blížil večer, ztěžka vstal, přehodil si plášť a zvolna vyšel. Měl v hlavě plno otázek na Metoděje.
Muže v dlouhé sutaně stojícího u mohutného dubu však jeho staré oči neviděly.

Slunce sotva vyšlo a pantáta Bartůněk už stál na zápraží a zkoumal počasí. Pak vešel do seknice, posadil se ke stolu a při snídani k panímámě prohodil:
"Dnes i zítra bude pěkný den."
"Však bylo na čase. Sousedka mi říkala, že chtějí na pole vyjeti."
Pantáta se pousmál a zakrojil si chleba.
Den byl opravdu vydařený, takové počasí bývá málokdy i v máji.
Slunce se klonilo k západu, sousedé se vraceli z polí. Vozy projížděly okolo Bartůňkova statku.
"Zase jsi nešel, sousede?"
Pantáta pokrčil rameny a usmál se.
"Zítra dost času."
"I ty jeden! Že tě to pořád nepřestalo bavit!"

Ten plán vycházel naprosto dokonale.
První byl chlapec.
Bude šikovný a chytrý a bude ochraňovat sestřičku.
Druhé bude holčička.
Tatínek si vysnil modrookou blondýnku, s culíčky, v puntíkované sukénce, jak běhá po louce a trhá kopretiny, pomáhá mamince, poslouchá tatínka a ví, že ji bráška ochrání.
To první klaplo.
Ale pak se děrovací páska zasekla.
To dívčí pořád někde lezlo, tepláky na kolenou i zadku rozedraný.
S rodiči diskutovala snad od prvního slova.
Když ovšem v první třídě donesla třídní důtku, protože bránila brášku proti zlobivému spolužáku, tatínek zavřel svůj plán na dno kufru.
Malá šelmička ve mně se probudila.

Šelma vyskočila zpoza křoví...
„Marigolde, co to sepisuješ?“ nahlédl mu Geralt přes rameno. Bard seděl natočený k ohni tak, aby viděl na svitek, a snažil se psát.
„Dobrodružství, která jsem zažil na cestě,“ odvětil trochu nerudně Marigold.
...a vrhla se na nebohou ženu nesoucí košík s květinami...
„Marigolde, buď tak laskav a podej mi vak s vodou,“ vyrušila ho Yennefer.
„Jistě,“ ucedil básník.
...ale nestihla ji zardousit, neboť na její záchranu přykvapil zaklínač...
„Máš tam chybu,“ upozornil ho Geralt. „Tady. Přikvapil se píše s měkkým.“
„Já vím,“ zuřil Marigold. „Možna kdybyste mě neustále nevyrušovali, mohl bych se na psaní soustředit!“

Cítili se a také byli neporazitelní, protože to, o čem svědčili, byla Pravda. A všechno kárání a napomínání (zprvu skoro bezradné), věznění, bičování, pohánění před pohanské soudy i nesčetná umučení byla marná. O tom, co jsme viděli a slyšeli, nemůžeme mlčet. A zabijte slovo, o němž lidé nemohou mlčet. Zabijte Slovo, když už jednou vstalo z mrtvých. Jak zastavit kazatele, jež zuby šelem rozemelou, takže se z nich stane chléb živící další? Jak zastavit člověka, jehož radost je tak veliká, že nevnímá, že krvácí? Jak zastrašit křížem ty, kdo hlásají kříž? A jak se zároveň ochránit před oslovením vlastního srdce?

Teprve když se vydávali na cestu zpátky Esciel zjistila, že jednoho z otrokářů zajali. Podsaditý muž měl svázané ruce a od nich vedl provaz ke Geriánovu sedlu. Připomínal jí rysa v pasti, celý naježený, dokonce i trochu cenil zuby.
„Můj dárek pro krále,“ poznamenal Gerián, když viděl, kam se Esciel dívá.
Otrokář si jí všiml také. „Niano!“ zavolal. „Prosím, milost! Já jsem nic neudělal, jen jsem vařil.“
Přistoupila k němu a vyťala mu políček. „To vyprávěj králi. A královně. To je bývalá otrokyně, uvidíme, kolik bude mít pochopení.“
Otrokář pobledl. „Prosím, milost…“
V úsměvu, který mu věnovala, bylo cosi vlčího.