DMD č. 24. pro 24. 4. 2022. Téma: Šelma

Prochází ulicemi, na podpatcích našlapuje zlehka, jako na lovu, klapot střevíců pohltí rušné ulice. Nikdo si ji nevšimne.

(Kromě jednoho.)

Je všude, a zároveň nikde. Kdo ji viděl, změnil se. Kdo ji viděl, neví, jak vypadala. Zapomenou. A rádi.

(Kromě jednoho.)

Jejími skvrnami a pruhy, chránícími ji v městské džungli, jsou: rtěnka, patetická metafora krve. Pohled zespoda, zúžené zorničky, ve tmě kočičí. Varování v očích. Nepamatuj si mě. A ach, tak ostré zuby.

Kráčí sama, predátorka, v cihlových zdech a betonových blocích vyhlíží své další oběti, které, fascinované, jí vždy samy vklouznou do náruče.

(Kromě jednoho.)

The Dominatrix.

Šelma.

Irene.

Když jsem si brala svého muže, byl takové vcelku roztomilé "zvířátko". Milý, pozorný, občas trochu bláznivý. První rok manželství vypadal jako pohádka. Pak se po dlouhé době sešel s přáteli, zašli do hospody. Ten večer se nevrátil domů. Kamarádi ho samozřejmě zapírali.

Dorazil až další den, zablácený, tělo plné modřin. Od té doby mám pocit, že je něco špatně. V noci vrčí, syčí a prská, jako divoká šelma. Občas musím uhnout, když se po mně ožene. Zvuky, které vydává, se nedají nazvat chrápáním, je to něco... nepřirozeného. Jednou za měsíc zmizí a vrátí se až další den. Začínám se bát...

Na sběr vzorků v zasažený oblasti jsem se přihlásil dobrovolně. Kdo by se nechtěl po letech podívat domů?
Z opěrný zdi u našeho domu se na mě díval nejhorší ksicht posledního století. Ten, za kterým šel jeho národ dobrovolně do pekel.
Někdo z ulice mu fandil, sprejoval jeho obrázek na tuhle zeď každou druhou noc. A pokaždý přišel někdo, kdo mu to veledílo přetřel nějakou urážkou. Poslední, kterou si pamatuju, byly tři šestky.
Teď byl ale obraz čistej. Na tomhle kousku betonu teda vyhráli jeho lidi. Ale vlastně na tom nezáleželo. Bomby jim na hlavu nechal naházet bez rozdílu všem.

„Zítra odvážíš holky ty, mám kadeřníka, doufám, žes nezapomněl. Melody jde po škole k zubaři, Harmony na sportovky, končí ve dvě. S večeří na mě nečekejte, na tom večírku snad něco ulovím. Pa.“
Celestina odešla a James táhle vzdychnul.
„Copak?“ usmála se cukrkandlově Lily. „Dává ti zabrat?“
V očích měl výraz uštvaného jelena.
„Myslím, že jsi to nakonec vyhrála.“
„Doma na mě mluví jenom lednička. Většinou proto, aby mi sdělila, že je prázdná.“
„Závidím ti… Anebo těm dvěma.“
Sirius převzal od Edwarda kelímek kávy, palcem ho pohladil po hřbetu dlaně a oplatil mu úsměv.
„Přijď brzo. Děláme s Lizzie pizzu.“

Oddělení od sebe časem i vzdáleností.
Jeden vážený v Babylonu, druhý vězněný Římem na ostrově.
Spojení vizemi budoucnosti se věrně chápali pera, aby to, co viděli, zaznamenali, i když pro to neměli slova.
Výklady k tomu doplnili až další.
Symboly pro říše, jejichž vláda přijde v průběhu dějin.
Babylon - orlí křídla na lvím těle, Persie - medvěd se třemi žebry v tlamě, Řecko - čtyřhlavý pardál letící na ptačích křídlech. Řím - ztělesněná hrůza se železnými zuby a deseti rohy.
Symboly pro mocnosti doby konce.
Sedmihlavý pardál s deseti rohy, který se zotaví ze smrtelného zranění - Papežství.
Dvourohý beránek, mluvící jako drak - Amerika.

„Promiňte, víte... Spadly mi do výběhu brýle,“ před pultem se omluvně krčí návštěvník.
Muž za pultem ztuhne.
„Víte to... jistě?“ hlesne.
„Ano, teď jsem...“
„Nevypadáte jako typ na brýle.“
„Ujišťuju vás, že jsou moje,“ návštěvník nechápavě krátkozrace mhouří oči.
„Jistě, ale... potřebujete je? Není dobré nechat oči zlenivět. Nechcete mrkev?“
„Mám pět dioptrií!“
„Kolik stály? Zaplatím dvojnásobek!“ na čele se perlí pot.
„Mám sehnat někoho jiného?“ návštěvník začíná couvat.
„Ne... To nic,“ muž vzlykne.
Obuje si podivně rozdrásané holinky. Navlékne zahradnické rukavice.
Vytáhne objemnou lékarničku.
„Bude potřeba,“ zatne zuby.
Malá očka už ho sledují.
První surikata čeká hned u dvířek.

Sledoval jí zpoza okraje rozečtené knihy.
Říkali o ní, že je nelítostná - a nechápejte špatně, ona byla. Viděl jí bez mrknutí oka se otočit zády k těm, kteří si její pomoc dle ní nezasloužili. Nerozlišovala mezi bohatými a chudými, mezi muži a ženami. Všechny brala stejným měřítkem.
Možná proto měla mnoho mocných nepřátel.
Proč pak stál po jejím boku?
Protože nakolik byla nelítostná, byla také přímá a bez přetvářky.
Protože i přes její chladnou spravedlnost nebyla nikdy krutá. Nebyla podlým hadem ale šelmou - lovila jen z nutnosti, ne pro potěšení.
Za to byl ochotný stát s ní proti celému světu.

"... dodneška prej obchází tenhleten les a rozsápe cokoli živýho, na co narazí."
Rozhostilo se ticho.
"Tak... ehm... dobrou?"

Vzbudil mě hysterický jekot. Pokusil jsem se vyskočit na nohy, ale klopýtl jsem o spacák a zřítil se přímo na bezvládné tělo. Okamžitě se začlo zmítat a vzápětí jsem dostal direkt do čelisti, až se mi před očima roztančila celá galaxie hvězdiček.
"Co se děje?!" řval někdo do ošklivého trhavého zvuku.
Křřř-RUP!
Trosky tyček, látky a několika zmítajících se lidských kukel zalil svit měsíce. Kvil ustal. To se Jirka konečně nadechl a roztřeseně prohlásil:
"Kluci, mně po ksichtě přeběhnul TAKHLE velkej pavouk!"

Jak ubíhaly roky a desetiletí, pod Veledubem vůbec nebylo poznat změn. Stíny duší jsou si podobny jedna druhé a je jich tolik... Jednou za čas dokázal Rogan na Moreně vyprosit návštěvu v Zemi živých. Tam čas běžel jak splašený. Vše se měnilo. Jen jedno ne.
1138:
"Milosrdný Bože!"
"Jaká hrůza!"

1598:
"Svatá panno! Pekelná šelma!"
"Nebesa!"

1789:
"Ve jménu Božím odstup Satane!"
A Gorja se urazil. Další výlet byl až za dlouho.

2022:
"Ten je roztomilej!"
"Můžeme si ho pohladit?"

"Kde máš Goryvlada?"
"Ještě se tam zdrží," zabručel Černokněžník.
Jeho nikdo pohladit nechtěl. Pokusily se mu ukrást Krutomor. Bláznivej svět.

“Něco opravdu výjimečného,” požádala Anna baristu. Z nabídky luxusní kavárny jim oči přecházely.
Barista přikývl. “Cena?”
“Nerozhoduje!”
“Výborně.”
Po chvíli před nimi přistály čtyři voňavé šálky.
“Chutná po karamelu,” mlaskla Jindřiška. “Jaká káva to vlastně je?”
“Cibetková,” usmál se barista.
Karolína ztuhla. Má kamarádkám vysvětlit, jak taková káva vzniká? Představila si malou rozkošnou šelmičku, požírající ty nejzralejší kávové třešně. Pak její zvednutý ocásek a nevábnou hromádku, po které vzápětí s nadšením skáče placený sběrač. Měl by vzácná zrna vyprat v potoce, ale co kdyby mu nějaké uplavalo? Nebude riskovat!
Odložila koflík. “Promiňte, ale pro mě je ta káva příliš silná.”