DMD č. 28. pro 28. 4. 2022. Téma: Co mi visí doma

Kirk se ušklíbl, když uvázal poslední uzel. Poodstoupil, aby si prohlédl své dílo.

Spock visel přivázaný v jeho kajutě, ruce spoutané a zdvižené nad hlavou. V ústech mu seděl roubík. Kromě něj na sobě Spock nic neměl.

Kirk přistoupil blíž a políbil Spockovo hrdlo, tvář, hruď...

"Jsi jen můj, Spocku, je to jasné?"

Kirk svá slova doprovodil tím, že prstem pronikl dovnitř Spockova těla. Spock se v poutech prohnul a zasténal, hlas utlumený roubíkem.

"Jen křič," zašeptal Kirk do jeho ucha, načež ho olízl. "Mám to tak rád."

Nejlepší dárek k Valentýnu, jaký mi Spock mohl dát, pomyslel si Kirk.

Každý z nás je v kabině tak trochu jako doma.
Přece jen uvnitř trávíme tolik času, že je pochopitelné, když si to tam chceme zvelebit.
Někdo vozí na panelu plyšová zvířátka pro štěstí, někdo má kolem sebe rád vyšívané dečky. Roland zakrývá dveře do salónu závěsem. Ráďa si potrpí na kvalitní muziku z reprobeden, Světlana na čerstvé květiny ve váze. Spousta řidičů hrdě vylepuje na čelní sklo zástavu své vozovny.
Někteří používají éterické oleje, jiní osvěžovače vzduchu.
Když jsem onehdy vystřídal Tadeáše, trvalo dvě kola, než jsem zjistil, kde nechal ten vanilkový stromeček. Šulin ho pověsil přímo do stropní ventilace.

„Babička říkala…“ Věta, kterou to začalo. Páter Vladimír si dobrou křesťanku paní Adámkovou považoval – vyslechne vnuka.
„...že na faře visí nějaké renesanční obrazy. Mohl bych je někdy vidět?“
Kněz se tomu nebránil. Byl mladý a jeho ideálem byla církev vstřícná a pokroková.

Ondřej šmejdil, obdivoval, vyzvídal.
„Jak se žije na faře?“
Sympatická zvědavost.
„Kolik vám vlastně je, otče? Jen sedmatřicet? A nějaké víno tu nemáte? Teda promiňte, že se ptám, jen mě tak napadlo…“

I popili vína; pak chtěl Ondřej ochutnat hostii, a najednou prohodil, že chtěl vždy ochutnat i kněze, a přesně tam někde se to celé úplně zvrtlo.

Každé ráno se u mě doma na bílé zdi objevují náhodně rozvěšené shluky slov, písmen, obrazů. Vzkazy od lidí, kteří zemřeli. Přání k událostem, které se nestaly. Momentky ze zemí, do kterých nepojedu.

Chtěl jsem ti říct, že jsem ještě v rakvi čekal, jestli nepřijdeš. Ale tys ani nevěděla, že jsem zemřel.

Mocinky gratulujeme k narození dítěte! Miluška, Zdeněk a Ivetka Pelikánovi.

Negativ cizího muže v roztrhaných džínech, za ním kouřící továrna, černý dým se valí přes Čínské moře.

Zeď děsivých, neuskutečněných snů, traumat a hrozeb. Jiných možností. Neexistujících životů. Zeď toho mého - možná druhého? - já.

Můj domov. Moje mysl.

Tardis visela kousek nad zemí, hlídaná několika judoony.
Když Jack vylezl, zahlédl Stínovou architektku.
„Nazdar,“ zamával a utíkal pryč.
„Chyťte ho,“ zavelela. „Nezraněného!“
Pirát chvíli unikal, ale nakonec ho judooni odvlekli k šéfce.
Z pootevřené Tardis vyletěl paprsek.
„Hle, můj svědinátor!“ zaslechli Dutošvarce, když se vesmírní policisté začali neovladatelně škrábat.
Osamělý judoon u počítače upoutal šéfčinu pozornost, ale než otevřela ústa, změnil se na Deidaru. „Technika proměny ukončena. Virus vložen,“ zamumlal do sluchátka a utíkal k Tardis, zatímco se Jack vyhrabal zpod judoonů.
S nepřáteli mimo hru doběhli k lodi.
Než odletěli, Doktor vyhlédl ven. „Zatím!“ Hodně štěstí s antivirem!

Škola se otřásla posledním zazvoněním a ze dveří se vyhrnul dav dětí, těšících se na prosluněné odpoledne. Mezi nimi byl i malý Daniel, který ještě netušil, že pro něj dnešní odpoledne nebude jen další den, strávený bezstarostným pobíháním po hřišti.
Daniel se rozloučil se svými kamarády a zamířil k domovu, aby si tam odložil učebnice a vydal se zpět ven. Neměl nejmenší tušení, že otevřením dveří se celý jeho život převrátí naruby a proto je bezmyšlenkovitě rozrazil. Chodba vypadala, jako kdykoliv jindy, ale otevřenými dveřmi uviděl houpající se předmět v obýváku. Vzduch zhoustl, když Daniel uviděl tělo, visící ze stropu.

"A našli jste to, dědečku?"
"Co myslíš?" usmál jsem se.
Zamyslela se, poškrábala se na hlavičce, a pak zavrtěla hlavou. Culíky prosvištěly vzduchem a plácly jí do čela.
"No tak v první řadě jsem pořád tady."
"A jó, hehe," rozchechtala se.
"A ve druhé řadě," pokračoval jsem, "koukni co mi visí nad gaučem."
Sledovala můj palec přes mé rameno do obývacího pokoje. Až k ošoupané pohovce. A pak nad ní k dřevěnému rámu.
"Ale dědo, vždyť to je..."
"Tvoje jméno, viď? Tak se jmenovala moje stíhačka. A ty neseš to jméno po ní."
Ten kousek zarámovaného plechu mi připomínal...
Vítězství.

V horečkách a zimnici jsem bezděčně bloumal po paláci. Krev, hořící temnota a šílenství útočily na mé smysly a drásaly mysl.

Dlouhá chodba ověnčená tapiseriemi.

Cítil jsem, jak se do mé mysli vrací řád a mé myšlenky zase začínají být víceméně uspořádané. Pohled na ni mne vždy nesmírně uklidňoval.

Dame à la licorne – Dáma s jednorožkou – největší skvost pozemského středověkého umění, byla stejně tak klenotem zde ve městě všech měst.

Samozřejmě, že to, co viselo zde v komnatách amberského paláce, byl originál. Davy turistů ve speciální expozici v pařížském Cluny obdivovaly pouhopouhý padělek. Respektive vynikající falzifikát, který mne stál nemalé jmění.

„Ty sis tu růži ode mě zlisovala do rámečku?“
„Jo, to je ona,“ odvětila Alex.
Matěj byl mile překvapen. „To se ti tak líbí?“ Rozzářil se jako sluníčko.
„No jasně,“ přitakala Alex lehce vyhýbavě. „Počkej, jdu najít tu fotku, o které jsem mluvila,“ zavedla téma jinam a zmizela v obýváku.
Matěj stál uprostřed jejího pokoje se zbytky slunce na obličeji a rozhlížel se. Zadíval se zase na rámeček s květinou. Nedalo mu to, sundal ho ze zdi a sedl si s ním na postel. Když ho otočil, uviděl nápis: Důkaz, že existuji. Trochu mu klesly koutky. Co to asi znamená?

Jednu stěnu kanceláře Dolores Umbridgeové pokrývají ozdobné talířky s obrázky koťat. Pokud jste si chtěli paní náměstkyni naklonit, donesli jste jí další. Po ministerstvu se šuškávalo, že koťata mohou své pozice opustit a ulovit něco malého. Nebo podrápat někoho většího.
Druhou stěnu zabírají vyhlášky. Dolores tu má vyvěšené každé nařízení, které během své kariéry vydala. Sentiment v malých dávkách neškodí v jakémkoli množství.
Třetí stěnu pak zdobí diplomy a ocenění za profesní i literární činnost, fotografie s významnými lidmi a tak dál.
Ve čtvrté stěně jsou dveře. Zamčené. Už nějakou dobu. Koťata mají hlad. A spoutanou Dolores na dosah tlapky.