Nachtvogel

Špatně spím.
Nejsem již tak mladý, jako jsem býval. Oči jsou unavené, víčka pokleslá. Vrásky kolem úst a na čele se prohlubují s každým dalším dnem.
Co vidí, když se po mně během dne ohlédne? Vzdáleného muže bez úsměvu, pracujícího dlouho do večera. Čekajícího na něco, co už nepřijde. Na ni.
Myslil jsem, že se to jednou změní. Ale byl jsem bláhový.
A tak, když dnes v noci opět slyším opatrné kroky, podlaha se prohne a nastražené prkno zaskřípe, ulehnu na lůžko a zavírám oči.
Třeba se mi konečně bude zdát o světě, ve kterém mne má moje žena ráda.

Namaluj mi svět, říkával jsi mi, když jsem nevěděla, co kreslit.
Poslechla jsem tě. Podívej, kolik obrazů pro tebe mám.
Maminku, hrající si s malou Thérese.
Otce, rozebírajícího mušketu třesoucími se prsty. Ten třas není vidět. Ale zestárl.
Léto v mém domově v Lübecku.
Naše rodové růže, rostoucí planě pod zámkem u Königsbergu.
Mého syna, který se jmenuje po tobě.
Maluji i tebe. Po paměti. Třeba tady tenhle, podívej. Hraješ na píšťalu od Arthura, co ti přivezl z Vlach. Kéž bych znovu zaslechla její pronikavý tón.
Bez tebe, bratříčku, je malovat svět těžké. Když v něm nejsi.
Vrať se domů.

1) Kdo je císařem Koruny české?
a) Ferdinand II.
b) Fridrich Falcký
c) kazatel Škultéta

2) Jak odpovíte protestantovi na pozdrav?
a) Bůh žehnej císaři.
b) Alláh je mocný.
c) Chcípni, potvoro.

3) Jak vysoko je z okna Královské kanceláře do Jeleního příkopu?

4) Určete trajektorii pádu.

5) Vyřešte rovnici: (stavovští - královská pokladna)+(císařští + královská pokladna)/bitva na Bílé Hoře

6) Kolik protestantů prošlo v roce 1621 Koňskou branou za hradby města?

Správné odpovědi:
1) Na otázku neexistuje jednoznačná odpověď.
2) C
3) FAKT vysoko.
4) Obloukem přímo do hromady hnoje.
5) Záleží z které strany rovnice na situaci hledíme.
6) Všichni.

„Marto?“ vydechne tiše.
Vstanu z křesla a skloním se nad ní.
„Copak potřebuješ?“
„Mám strach,“ zašeptá. „Co když zůstanu napořád ležet?“
„Ale ne,“ říkám laskavě a pohladím ji. „Buď dobré mysli a Bůh ti pomůže vstát.“
Upoutání mladé neklidné duše v křehkém těle, vydaném na nemilost zvůlím jiných. Jaká to hříčka od našeho Stvořitele. Už dávno to nemohu vidět jako božský záměr.
Jak se může duch rozlétnout, když je takhle podlomen? A jak, když je spoután okovy manželství?
Vím jistě, že sňatek není mým osudem. Bůh ke mně tenkrát promluvil dobře. Má práce je jinde.
A teď už vím kde.

Ještě nedávno hrál. Jeho píseň se chvěla ve strunách loutny jako naděje na lepší život.
Věřil jí.
Tiše, sám pro sebe doufal.

Jako král stál, pyšný na krásném koni.
Měl před sebou mládí.
Nezlákal ho ale na svou melodii.
Po prohrané bitvě zestárl o mnoho let.

Trubky. Bubny. To není žádná hudba.
Křik raněných. To není žádná hudba.
Te Deum. To není žádná hudba.

Noční klid doprovází jen houkání sovy.

To není žádná hudba!

Hluboké, dusivé ticho poražených, hledajících smíření.

V rozbořeném stanu zůstala pohozená rozbitá loutna. Střepy starého života.

Po bělohorské pláni toulají se mrtví. A ten živý prchá.

Mladá dívka usedá proti věštkyni.
„Vidím tu trápení. Nešťastné manželství. Nadměrné pití. Muž tě bije.“
„Čí to jsou vzpomínky? Tohle - tohle přeci nejsem já!“ vydechne nejistě.
„Ale ano, mia cara,“ zašeptá věštkyně. „Ale čeká tě zářivá budoucnost. Poslouchej.“

***

"Proč jim říkáš takové věci?“ zlobí se na mě později Filoména. „Vždyť jim lžeš!“
„Nelžu,“ namítnu. „Měla modřiny. Brokát, ale žádné šperky. Je nešťastná, proto hledala alespoň naději.
"Klameš je!“
„Já?“ zadívám se na ni, oděnou v mužských šatech a s vlasy pod kloboukem. „O tom ty musíš něco vědět, mia cara?“
Začervená se, usměje.
Pro lepší život někdy pár lží potřebujeme.

Jsou to oni. Pasiflora.
Strážci bohabojného chování. Hlídači Kristových ctností. Svět je hříšné místo. Jen bolest vykoupí neřest.
da pacem domine, indiebus nostris…
Napůl šílené hejno mnichů vydá vítězné smrtící zvolání. Jako křik umírajícího orla.
quia non est alius…
Dívka leží schoulená do klubíčka. Má výrazné líčení, hedvábnou sukni a žluté botky.
Živé rány hoří.
Kov chladne.
Už se nehýbá.
qui pugnet pro nobis…
Zůstává po nich znamení. Fialová květina s hrůzostrašnou tváří. Neměl snad Kristus nosit útěchu a lásku?
Mrtvá je zasypána pokáním.
nisi tu Deus noster…
Vzpomeň si! ozve se mi v hlavě hlas jako polnice. VZPOMEŇ SI!

Jednoho dne mne Kristián pozve k sobě.
„Jsi znalý řecké historie, viď? Potřebuji radu.“
„Ode mne? podivím se.
„Ach ano. Nikdo to nedovede lépe.“
Cítím se polichocen.
„Povím ti příběh. Poslouchej. Byl jednou jeden král, který měl krásnou manželku, Helenu. Ale tu bohyně lásky Afrodité neprozřetelně slíbila jinému. Mnohem mladšímu, krásnějšímu, divokému Paridovi. A ten pro ni rozpoutal válku, která zničila civilizovaný svět. Byla to chyba nebo ne, že podlehl kráse a lásce té ženy?
Pak se na mne, zděšeně mlčícího, zadívá.
„Nemusíš mi odpovídat hned. Jen o tom přemýšlej.“
A já se ještě ten večer z jeho domu stěhuji.

Holčička sedí se zkříženýma nohama na rohoži z proutí a přebírá váčky s bylinkami.
Polohlasně u toho slabikuje nápisy černým uhlíkem.
Z každého vytáhne pár sušených lístků, prohlíží si je. Přivoní si, promne mezi prsty. Znovu opakuje jejich názvy.
Vlasy ji září v pološeru jako živý oheň.

Kdyby vzhlédla, spatřila by matku, jak stojí ve dveřích, svírá nejistě dlaně v zástěře a neví, jestli nezamykat. Květiny i ji.
Spatřila by v její tváři pýchu.
A také strach.
Některé znalosti jsou - nebezpečné.
A některé zabíjí. 
Nepřiznaná láska pro tu malou jí konečně rozevírá srdce.
Zítra. Zítra ji poprvé vezme do močálů.

Ta rána přijde nečekaně, když kolem prochází skupina saských vojáků.
Zpívají. Dupou do rytmu, pěstmi buší do kyrysů.
Jako kdyby chtěli svými hlasy dobýt celou zemi.
Ten zvuk. Tu píseň přeci – znám…
Zavírám oči. Vlna vzpomínek se převalí přes mou hlavu. Kalná hladina se nade mnou zavírá. Jsem zase tam.
Třesknutí kovu o kov. Řetězy.
Těla, vláčená k hranici. Jedno mrtvé, druhé polomrtvé. Ty dvě tváře se podobají mojí. Zrcadlový obraz mého osudu.
Trubky zavřeští, zvuk bubnu mi proniká do hlavy jako hřeb.
Rozhlížím se poloslepýma očima. Nikdo mi pohled neoplatí.
Poslední jasné zazpívání kovu.
Signál k útoku.
Všechny uhoříme.