Nachtvogel

Nekonečná hra se táhne už staletí.
Pěšáci přijdou, popadají pod ranami silnějších figurek a ti, kteří mohou, zase odejdou. Ze třech bratrů zbývá jeden. Děd.
Ten zplodí několik synů, střelců. Většina z nich se stane vojáky. Bojují s Turky i s katolíky. Tentokrát přežijí dva. Otec a strýc.
Jeden z nich zplodí několik dalších synů, jezdců na ušlechtilých koních. Pro prostředního z nich by se spíš než oř hodila holubice.
Pěšák a střelec drží jezdce v šachu. Z šachovnice nelze uniknout. Je obehnaná čarovným plotem tradice, kterou nelze porušit.
Kouzlo zlomí ten, kdo v troskách svého někdejšího života najde Boha.

Den končí.
Marta si zvedla knihu blíž k očím, ale určitě se jí nečte dobře. Když přišla, za okny ještě zářilo slunce. Barvilo jí vlasy do mahagonového lesku. Až doteď si mě nevšimla. To je dobře. Chci se dívat, aniž bych byl spatřen.
„Mám dát zavolat k rozsvícení lamp?“ navrhnu, když ji uslyším povzdechnout si. Vyděšeně vyskočí a kniha jí upadne na zem.
„Omlouvám se. Nechtěl jsem tě vylekat.“
Shýbnu se a knihu zvednu.
„Hortulus Animae. Má oblíbená.“
Podívá se na mě a obličej jí ozáří poslední sluneční paprsek. Zářivý diamant jejích očí se setkává s mým srdcem.
Den začíná.

Noc, zářící úplňkem. Srdce temného lesa. Bílá bříza, muž a tma.
„Chtěl sem ti říct, pane, že už pro tebe dělat nebudu.“
„Troufalé,“ usměje se tma. „Proč?“
„Mám toho dost. Mám armády až po krk. Chci svoje prachy a jít si po svejch.“
„A když řeknu ne?“ zapřede tma.
„Zdrhnu!“
„Najdu tě všude,“ zasyčí tma.
„Pane, já sem pro tebe přece už udělal dost!“ brání se první muž. „Kolikrát sem ti pomoh! Slíbils mi, že-"
„Uzavřeme spolu dohodu,“ přeruší ho tma. „Dám ti ještě poslední úkol.“
„Jakej?“
„Zabij Königsberga. Pak budeš volný.“
Tma, hrůza a zoufalství. Tiší společníci každého zrádce.

„Já něco zahraju!“ škytne mladší muž a vytáhne z pouzdra lesní roh.
„Kdes ho vzal?“
„Od Basilia.“
„On ti půjčil svůj roh? Umíš na to hrát?“
„Ne a ne,“ řekne mladík rozjařeně. „To vadí?“
Zhluboka zaduje a roh praskne.
„Čeká tě týden obkreslování hvězdných map,“ řekne pobaveně jeho společník.
„Nečeká, když Basiliovi nic neřekneš.“
„Já tě mám krýt?“ pozvedne obočí. „A když se zeptá, kde je?“
„Šel na pastvu.“
„A vy, volové, táhněte za ním!“ ozve se z okna nad nimi.
Obsah vylitého nočníku neomylně nachází svůj cíl.
Druhý den jsou profesor filozofie i jeden z jeho studentů záhadně indisponováni.

Ptáku barvy šedé, co

jsem ho letět viděl

v proudu mácháš křídla

nad tím městem padlým

rybku tiše hltáš,

jako by se styděl

když krev jí v těle zstydla,

vzkaz teď pro mě dones

do mé krásné Prahy

do té saské země

že z pevných mužů víry

že má duše horce

stali jsme se vrahy

jak uhlík doutná ve mně.

Pohlaď také křídlem

její hebké líce

jeho šedé líce

vzkaž jí, že dnes Elbe

vzkaž mu, že nad smrtí

hoří tu jak svíce.

plane létavice.

Poletím já s tebou

na perutích ptačích

říct širému světu, že

zemřít

toužit

sotva

stačí.

„Už ste to slyšeli?“ vyhrkne řeznický učeň. „Náš císař si prej vobjednal vod alchymisty zlatýho mravence!“
„Co s nim bude dělat?“ optá se pekařský tovaryš zvědavě.
„Cože?“
„CO – S – NIM – BUDE – DĚLAT?“ zařve mládenec.
„No… nevim,“ znejistí řezník. „Co se dá dělat s mravencem?“
„Cože? Neslyšim tě, je tady hroznej randál!“
„Milí chudí duchem, to, co si císař objednal, je zlatý KAMENEC, ne MRAVENEC,“ pronese vážně kolemjdoucí muž. „Kamencem se, jak jistě nevíte, barví tkaniny. Ale protože je alchymista idiot, nejspíš zase vyhodí laboratoř do vzduchu. Nemáte zač.“
„Panenko Marjá! Zlatej kojenec!“ vyhrkne rozjařeně mladý řezník. „To musíme všem říct!“

Lazebnice se dotýká jeho ramen. Mne unavené svaly. Strázně dlouhé cesty se smývají spolu s prachem a špínou. Nastupuje touha.
„Annemarie…“
„Ano?“
„Kolik stojí noc s tebou?“
„Jídlo na zítřejší den, pane,“ řekne tiše dívka.
A on, muž, který nikdy netrpěl nedostatkem, se usměje svému štěstí.
„Namasíruj mi celé tělo,“ vyzve ji chraplavě. „A to všechno ostatní. A rozpleť si copy.“
„Jak poroučíš, pane.“
Voda se lehce zavlní, když jen v košili a s vlasy jako Panna Marie vstupuje k němu.
Ve stojaté louži vedle kádě se na okamžik mihne její prázdná tvář a hned zase mizí.
Uvnitř nic není.

Tanči! Nepřestávej! Kdo se zastaví, zemře!
Ruce pokryté vředy, tváře jako díry do země. Oči, černá propast.
Kolotající dav vězňů v krásném domě, zabedněném prkny a hřeby. Chudina víří po drahých kobercích. Nezbývá než se radovat. Jsou spolu. Jsou sami.
Bílý kříž na bráně svítí jako první večerní hvězda. Nikdo nepřijde. Žádní pasáčci, žádní králové. Žádné Dítě.
Matyáš svírá zpocenou ruku své budoucí ženy, ubohého stínu. Oba tančí. Jejich život se propadá zpátky do nicoty, odkud vzešel. Nebude žádné zítra.
Pět slov, vyrytých nožem do lipového dřeva okenního rámu.
Deus in seculae caeli omnipotens.
Ale nejlepším tanečníkem je opět smrt.

Nebe pláče. Cáry výstřelů ho trhají na kusy. Soumračné rány se barví kovovou krví. Svět je nahoře a hned zase dole. Bůh ho štítivě vzal do dvou prstů a pohazuje si s ním jako dítě, které si hraje a neví, že přitom ubližuje. Smrt voní jako koňský pot. S každým dalším skokem je blíž.
Nakonec se nebe i země zastaví. Duše se upokojí. Brzy bude konec.
Ruka na jeho čele, veškeré znamení života. Křížek a slzy.
"Můj pane!"
„Mám dost, příteli, ty se zachraň,“ zachrčí a zemře.
Nikdo se nedozví, kdy a jak.
Jen proto ten den švédské vojsko neprohraje.

Ohlušující rána. V uších mu bolestivě zaduní ozvěna salvy výstřelů. Dělostřelectvo!
Celý svět se zpomalí. Čas teče jako melasa.
Padá. Nekonečně dlouho. Drtivý úder vlastního těla o zem ho vzpamatuje jen nepatrně. Těžká váha nehybného tvora vedle něj. Téměř na dotek.
Zvedne se na lokti a nevěřícně pohlédne na mrtvého koně. Pocítí svíravý smutek. Byl to jeho přítel. První a poslední. Už není...
Pak teprve přijde bolest. Jezdecká bota ze silné kůže neuchránila křehké maso.
Mozek tepe pronikavostí jehlice, zaražené pod nehtem.
Mdloby nikde.
Bude trpět až do konce.
Nepláče pro sebe.
Pláče pro ni.
Jeho smrt bude i její.