Nachtvogel

A pak je konec února. Ještě leží sníh.
Mihály je dávno zdravý. Ale my pořád neodcházíme.
Sibyla se na nic neptá. Určitě ta potvora ví, co mě tu drží.
Když za ním večer jdu, čeká na mě.
„Chci to zkusit znovu, když se to minule tak nepovedlo,“ říká.
A podává mi svazek čerstvě nařezaných kočiček, ovázaných červenou stužkou.
„Uzavři se mnou májovou svatbu. Když nebudeš spokojená, odejdeš. Když ano, zůstaneš se mnou.“
Užasle mlčím.
„Mám tě rád,“ říká tiše. A vezme mě za ruku, stáhne mi něžně rukavici a políbí do dlaně.
Pro to pozvání do něčího srdce. Proto zůstanu.

„Dokaž, že to není tak, jak říkám,“ ušklíbnu se vyzývavě na toho mladého rekruta, co přišel z Vlach.
„Já ti nemusím nic dokazovat! Pomlouvačný jazyku!“
„Poraz mě v přetlačování a nechám tě na pokoji.“
Snaží se. Vydrží déle, než jsem čekal. Ale nakonec uhodím jeho rukou o stůl. Sykne bolestí. Další znamení.
Mračí se, ztěžka oddechuje a mne si zápěstí.
Pohladím ho – ne, ji – po té nateklé ruce. Je mi líto, že jsem jí musel ublížit. Ale když to tak sama chtěla…
"Není už načase přestat předstírat?" zamumlám.
Oči pod kloboukem se zúží.
„Když si mě vezmeš, nikomu to nepovím.“

Koňský handlíř mi nabízí ta nejlepší zvířata. Můj původ a postavení otevírají dveře.
Ale mně se líbí ten, kterého nikdo nechce. Ten grošák. Vypadá vyzývavě a vzpurně.
Odkládám sedlo, uzdu, stahuji z bot ostruhy.
„Pane, s dovolením, vybral sis špatně, prosím za prominutí,“ koktá handlíř. „Tenhle kůň nejde vycvičit. Je to takový omyl v ušlechtilé linii. Má skvělý původ, ale to je tak všechno.
Jako kdybych se zahlédl v zrcadle.
„Já myslím, že to půjde,“ usměju se a poplácám koně po nose. „Co?“
Pokusí se mě hryznout. Pak do mě drcne.
A jeho oči říkají: Zkus to. Naprav ten omyl.

Poslední útok. Slamění panáci padají. Chlapci jásají.
Pak jednomu z nich vítr shodí klobouk.
No tohle!
„To je přece Effie! Kšá! Holky s náma nehrajou!“
„Jo! A nenosí kalhoty! Ostudo!“
„Když ji nechcete, tak já půjdu s ní,“ nafoukne se její bratr.
„Hrrr na ně! Vyhnat!“
Jak je ženou, její ochránce zakopne a rozbije si čelo o kámen.
Slzy při šití jsou nedůstojné. Jenom zbabělci pláčou. Ale ona ho u toho drží za ruku a říká mu, že je její hrdina. A pak mu uváže šátek jako rytířskou zástavu.
Celé roky ho nosí při sobě.
Pak ho dá jiné dívce.

Snažím se být rozumná. Budu se muset brzy rozhodnout.

Jeden je vysoký, světlovlasý, oči má modrošedé a pořád se směje. Když ho políbím, chutná tabákem a kořeněným vínem.
Druhý je tmavovlasý a tmavooký. Má již husté vousy, první vrásky. Usmívá se málokdy. Když ho políbím, chutná jako planá jablka.

Ten první neví, že mám dceru. Možná proto, že by mohl být jejím starším bratrem.
Tou druhému jsem to pověděla. Zeptal se na její jméno a dal ji pozdravit.

Druhý den mě Kristián požádá o ruku. Když si ho vezmu, přijme prý Martu za svou.
Najednou je výběr snadný.
Musí být.

Milý, jsem obtěžkána Bohem! Před měsícem ke mně sestoupil anděl!
Josef žasne. Marie udělá roztomilý obličej.
Ale ženo! Toho bych si přeci všiml!
Marie mu pohrozí prstem.
Ty by sis tak něčeho všiml! Pořád něco vyřezáváš! Kdybys radši dělal něco užitečného!
Z publika se ozývají souhlasné ženské výkřiky.
Josef se chytá za hlavu.
Co budeme dělat?! Všichni ví, že jsi panna!
Ty určitě něco vymyslíš! Jsi přeci tak úžasný, dokonalý a chytrý!
Ženský smích.
Marie sepne zbožně ruce. Josef se chmuří.
Bože, bylo tohle opravdu nutné? Budu vypadat jako úplný pitomec! Příště radši zase pošli hořící keř!
Smích a potlesk.

Nekončící bolest. Plameny pekelné. Tři dny utrpení jsou jako věčnost.
Mé tělo je slabé. Křehká schránka, kterou naruší každý záchvěv země.
Má mysl odchází. Propadám se do hlubin. Drápu se z nich výš a výš, úplně nejvýš. Hledám Boha, abych před ním poklekl.
Letím. Jako pták s jedním křídlem, druhým polámaným.

Cítím, Že On Už Je Blízko.
Zlatá brána. Otevřená.
Zlatým klíčem. Odemčená.

Moje duše jí proletí s nadějí v srdci.

Ale tam, kde bych měl vidět Boha a zástupy andělů, slyšet chór a harfy, pocítit na jazyku chuť many, je nekonečná černá prázdnota.

Žádné nebe není.

Jen tisíce hvězd.

Plížím se ke dveřím kuchyně a nahlédnu škvírou.
Zase je tam s ní. To stvoření, co mi nedá spát, děsí mě v nočních můrách, které si ráno nechci pamatovat. A přeci každý večer toužím po dalším takovém snu.
Závidím jim blízkost. Neměla ji přeci ráda. Nenáviděla ji! Proč se to změnilo?
„Neboj se toho. Hoď to do toho hrnce,“ říká zrovna té malé.
„Ale ono to tak bublá!“
„To má bublat, když se to vaří. Bylinky budou mít větší sílu.“
Samá kouzla a čáry. Nepřirozenost.
Láska, co k tobě cítím, je jistě dílem černé magie. Čarodějnice prokletá, za to zaplatíš.

Bitevní pole z ebenu a slonoviny. Dvě vojska.
Tisíce pěšáků. Krok vpřed, vpřed. Stačí lusknutí prstu. Rána, dým, smrt.
Koně. Černí, bílí. Hnědý kůň Tillyho, šedý Albrechtův. Skočí špatně bokem, zlámou si nohy.
Střelci. Mušketýři na křídle. Jdou ke středu. Páska kolem ruky říká tohle je přítel, tohle nepřítel. V kouři ale barvy splývají.
Černá věž dobývací, bílá Juditina. V dáli se leskne hladina řeky. Nehybné, měří se kamenným okem.
Králové a královny neválčí. Posedávají, popíjí, pomlouvají. Čekají vítězství.
Třetí hráč, o kterém nikdo neví, má figury krvavě rudé. Je to Bůh. Vsadil se s ďáblem, že prohraje celá země.

Boží oblouk se rozklenul nad světem.
Červená. Živá rána vzkřikne hlasem, co mnoho let nepromluví. Srdce nepřestane krvácet.
Oranžová. Vlasy barvy liščí mědi se třpytí v slunečním světle i v plamenech. Utíkej, než sláma dohoří.
Žlutá. Noční pták letí oblohou. Hledá, do čí náruče by se uchýlil. Pentle kolem krku ho škrtí.
Zelená. Vysypaný váček pronikavě zavoní. Sušený květ v očích rusalky vybledl. Ale pořád konejší.
Modrá. Šátek po sestře. Drobnou výšivkou otřít všechny slzy.
Fialová. Bílé plátno těla, pomalované necitlivým malířem, co otiskl ruce do svého díla. A směje se.

Kdo je ta žena?
Poznáš ji. Až ji uvidíš.