Nachtvogel

Táta a tuřín

Táta nemá maso. Masa je pořád málo.
Táta mele tuřín. Tuřínu je hodně.
Táta, máma i Ema mají tuřín k snídani, obědu i večeři.
Ó, my se máme!

Úkol: Přineste tuřín.

O ošklivých protestantech

Protestant má velký nos, ostré zuby a rohy.
Protestant chodí po ulici a žere děti.
Ema je opatrná. Ema se drží mámy za ruku.
Správně, Emo.

Úkol: Nakreslete protestanta.

Na procházce

Máma, táta a Ema se prochází venku.
U lesa je lípa. Na lípě sedí ptáci a visí lidi.
Ema se raději dívá na ptáky. Pípípí!
Prásk! Lípa je vejpůl.

Úkol: Pohřběte mrtvé.

Dal jsem mu všechno, co bylo i mou součástí. Sílu, odvahu, urozený vzhled i letoru. Podobal se spíše Arance, ale byl po mně. Nebo jsem si to alespoň myslel.

Dlouho jsem čekal a doufal, toleroval jeho drobné výstřelky, zavíral oči před jeho změkčilou povahou. Když se staral víc o svého psa než o hrad, mlčel jsem. Když nechtěl cvičit boj, odložil jsem to. Nechal jsem ho dokonce chodit k řece se Zsófií.

Snažil jsem se chápat, že potřebuje víc času. Respektoval jsem to.

Pohár mé trpělivosti přetekl. Raději, než zbabělce a uprchlíka, nebudu mít syna žádného.

„Na pranýř s ním!“

„Ne! Ne, to nesmíte! To nemůžete!“
Z pootevřené brány zavane chlad a vůně bylin. Venku je horko, hlava k prasknutí těžká, po straně krku stéká pramínek potu. Tluče jí srdce, jako kdyby mělo vyskočit z hrudi.
Vystrkávají ji ven, děsiví ptáci s dlouhými ostrými zobáky.
„Jsou tam přece lidé! Ještě neumřeli, nejsou mrtví! Přestaňte!“
Někdo do ní strčí, upadne na dlažbu, uhodí se.
Sevřená pěst se otevírá, vypadne z ní svazeček zelených snítek. Fialové květy pokryjí zem, těžká bota je rozdrtí v prach.
Bílý kříž na dveřích volá o pomoc.
Ale do domu U Tří zlatých kaprů už nikdo nepřijde.

Večer začíná.
Nejprve wilkum na přivítanou, které slíbil Lodinovi, pak dobré malostranské pivo.
Čím víc pije, tím méně přemýšlí. To je žádoucí.
Hloupost, kterou udělal, se mu zarývá do srdce. Sníh na řasách. Úsměv. Polibek.
Pěna se valí přes okraj poháru. Myšlenky ulpívají na politém stole.
K ránu se dveře rozletí. Přichází stráž. A kněz.
„Je mezi vámi kacíř,“ oznámí hlasitě. „Všichni se podrobí výslechu.“
Zatmí se mu před očima.
Když je okno v místnosti rozbité, kněz se válí venku v krvavém sněhu a on stojí s rukama sevřenýma v pěst, teprve mu dojde, že si právě podepsal rozsudek smrti.

Zde leží počátek všeho. Zrození, předurčení, jasně dané pořádky. Přísný otec, který nejlépe ví, co je pro jeho děti dobré. Zmrzačený syn je lepší, než ten neposlušný.

Válka. Zlo plodí zlo. Kdysi kázal jeden muž o dobru, Boží lásce, chudobě, pokoře a skromnosti. Zbytečně. Křesťan vraždí křesťana. Pro peníze, majetek, pro jiný názor. Svět je vyvrácený z kloubů, duše z kořenů.

Je unavený. Slabý, zmatený. Nikdy nemluví.
Moci tak zemřít, a znovu se narodit jako někdo jiný…

Z tisíce výstřelů nakonec jeden nachází cíl.
Padá z koně.
Palčivá bolest, rána vědomí.
Sbohem, chce se mu říct.
Ale je to konec?

Jsou tu, jako byli vždy. Malí, nedůležití, mnohdy bezejmenní. Hej ty! nebo Holka! nebo dokonce Kůže líná, aby tě čert spral, ať už jsi tady!
Starají se o blaho lidstva. Té majetnější části. Žijí, aby sloužili. Slouží, aby žili.
Ta dívka si nikdy nenechá pomoci. Zvedá vědro, odhrne z čela zpocené vlasy, vzdychne. Ramena schýlená, pihovatý obličej soustředěním zarudlý. Je krásná a neví to.
Úslužný stín, který nikdy nepromluví. Vůně sena píchne v nose.
Já sama, pomyslí si, odstrčí jeho ruku. Nikoho nepotřebuje, poradí si. I doma musela, se čtrnácti sourozenci.

Ve světě dvorů a statků ale není žádné já.

Přijde strážný, oznámí návštěvu. Na tom by nebylo nic zvláštního, za šlechticem do vězení smí kdokoliv. Ale – on?
„Kristiáne. Nečekal jsem tě.“
Pozvedne obočí, nic neřekne. Pozorně si mě prohlíží.
„Jak se ti daří?“ zeptá se nakonec.
Pokrčím rameny. Mohlo by být hůř, ale také lépe. Snažím se mu z očí vyčíst, proč přišel. S výčitkami asi ne. Nemá proč, s Adlétou skoro nemluvím.
„Znám nějaká jména. Mohou ti pomoci.“
Mlčím.
„A budu tě při soudu obhajovat. Pokud o to tedy stojíš,“ řekne zpříma.
Rozhodnutí jako závaží.
Stesk.
Odpuštění. Snad.
Jen kývnu, víc není třeba.
Děkuji, příteli. Znovu tě nezradím.

„Rosenbauer je v ohrožení! Chraňte kapitána!“
Řev, třeskot zbraní. V ústech chuť čerstvé máty a krve. Málem mě dostal, parchant.
Drží ho roztaženého na palubě. Mladý kluk. Určitě ho někdo zaplatil. Sám by to nevymyslel.
„Jestlipak víš, jak trestám pokus o vraždu?“ otírám si obličej.
Zavrtí hlavou.
„Spustit kotvu!“
Námořníci svážou cukající se tělo lany až k úplné nehybnosti, připevní závaží. Hodně závaží.
Nelidský jekot a prosby o milost, dokud nejsou nos i ústa ucpány voskem. Odporný puch strachu. Duše, drcená vahou smrti.
Tiché šplouchnutí.
Být sám sobě kotvou příčetnosti je každý den plavby těžší a těžší.
Jednou se nevynořím.

Sušený hadí jed nepomohl.
„Je mrtvý,“ oznámím jim.
„Podvodnice!“ ozve se někdo. A pak…
„Čarodějnice! Upalte ji!“
„In nomine Patris et Filii…“
Příliš stará, než abych utekla. Příliš unavená, než abych se obhajovala. Příliš cizí pro jakýkoliv soucit.
Urozená dívka seskakuje z koně.
„Jak zemřel?“ ptá se.
„Kašlal.“
„Toho mrtvého pohřbít!“ otáčí se k vesničanům. „A jestli mu probijete srdce kůlem, tak si mě nepřejte!“
Rozcházejí se.
„Chci vědět víc. O té nemoci.“
„Budu tě učit, paní, jestli chceš,“ nabízím jí z vděčnosti.
„Katalin,“ usměje se. „Jak víš, proč jsem přijela?“
„Znám touhu po vědění. Neuhasíná, dokud se nenasytí. Jez.“

Nikdy bych jí neublížil, nezranil ji. A přeci jsem to udělal. Ta mizerná podvodnice a její zatracená zlatá maska! Vědět, že je to ona, koho objímám, nikdy bych…
Vážně? zašeptá naléhavě hlásek v mé hlavě. Nebyl její dotek božskou manou? Koho teď klameš?
Markéta vychází ze stanu.
„Prohlédla jsem ji, bude v pořádku. Jen prochladla.“
„Jsi posel dobrých zpráv.“
Obraz mé budoucí ženy, stojící uprostřed ledové řeky s dýkou v ruce, je jako tichá výčitka. A ona, ta druhá, mi zlomyslně tančí za zavřenými víčky. Nemesis, čarodějka, had. Ruce rozpřažené, kolem hlavy mihotavý jiskřivý opar.
Další prasklina v mé duši.