Geralt vstoupil do místnosti. Tentokrát byla jiná, přírodní. Sošky mořských pannen nahradily vázy plné květin – čerstvě nařezané kočičky, tulipány, sedmikrásky.
„Tak jsi tady, znovu,“ otočil se k němu čaroděj. „Opět mlčíš a nic neříkáš.“
„Ne, tentokrát jsem se rozhodl, že ti budu věřit, že tě poprosím o pomoc,“ promluvil Zaklínač. Vyprávěl o matce Elzee, o její lásce k čaroději, o počatém dítěti, které z matky upírky podědilo jen závislost na krvi, její schopnosti, ale ne její špičáky. O slibu, který matce dal, o jeho putování s dívkou.“
Immanuel jej soustředěně poslouchal.
„V tomto ti nedokáži pomoci, myslím, že nikdo nedokáže.“
