Svět bez dotyku

Protesty se šířily a bouřících se lidí přibývalo.
Chceme zpátky život! křičeli, strkali se, někdy i za bujarých oslav, protože potomci některých národů nezapomněli na své kulturní dědictví a každé shromáždění pojali jako příležitost ke svátku.
Lidem to navzdory přesvědčení vlády nebylo jedno.
"Zdá se, že k naprostému potlačení citů vůči potomkům ještě nedošlo," zahloubal se jeden z Lockwellových kolegů.
"Gebauři ovšem dali jasné instrukce, a ty jsme dodrželi. Naprostá prenatální izolace, kulturně podmíněná výchova založená na separaci, výlučné krmení umělou formulí. Mělo to přece fungovat, alespoň podle nich."
Lockwell se usmál.
"Na lidstvo si zjevně zadní pošahaní mimoušové nepřijdou."

Tělem jí projela ostrá bolest, až se celá zkroutila a udýchaně se jednou rukou zachytila zábradlí, zatímco druhou rukou si sevřela nadmutý život.
Ne, to ne, ještě je brzy, zaúpěla v duchu.
„Hej! Co to tam máš? Ježka v peci?“ pokřikoval na ni nějaký výrostek dávno zapomenutou metaforu. Kdyby necítila strach o to malé, pomyslela by si, jak příhodně to kdysi někdo vymyslel.
Bolest pomalu ustupovala, ale cítila, že má pořád ještě sevřené hrdlo.
Narovnala se a ohlédla.
Na ulici za ní nikdo nebyl.
I přes záclonu hrůzy k ní prosvitla naděje.
Setká se s Jasonem a utečou na sever.

Všichni jsme se stali svědky strašného zločinu: zavraždění naší budoucnosti. Proč?
Protože politický gigant, senátor Gerard Lockwell, a mnoho dalších, na jejichž ramenou fakticky stojí náš planetární stát, se tak rozhodli!
Skupina privilegovaných ovlivnila to, jaký osud nás čeká. Jsem toho názoru, že takové rozhodnutí je nemorální a mělo by být po zásluze potrestáno. A to způsobem, o kterém rozhodne v demokratické volbě lid, jelikož lidu se toto rozhodnutí prakticky dotklo.
Nezbývá než si klást otázku, proč k takovému činu pan Lockwell a ostatní dospěli. Měl v tom roli osobní prospěch?
To je předmětem diskuze a budoucího šetření, které podniknu.

Nad tragédií jako by se zavřela voda. Ticho.
Bylo až přízračné, že se o tom nemluvilo, alespoň ve veřejném prostoru. Edith dennodenně sledovala média, aby se dopátrala nějakých souvislostí.
Nakonec se vrátila na kliniku. Nikdo se sice nestaral o to, že jako pečovatelka už nemá o koho pečovat, ale nakonec podala výpověď sama. Nedokázala tam být.
Teď prošla kolem vrátnice a jen se usmála na starého Eduarda. „Něco jsem si zapomněla, když jsem tu byla naposledy.“ Nepřítomně na známou tvář pokýval.
Když byla uvnitř, došlo jí, že svůj plán nedomyslela za bránu vrátnice.
Ale byla tam. A to byl začátek.

Pozorovala ženu kojící své dítě. To zhluboka polykalo mléko a přivřenými víčky dávalo najevo spokojenost.

"Myslím, že mám zatvrdlinu, tady," ukázala žena na druhé ňadro. Freja se k ní posadila.

"Retence jsou na začátku běžné. Nahřívej to a miminko co nejčastěji přikládej, bradičkou na to tvrdé, takhle."

Žena přemístila novorozeně na druhý prs a miminko se lačně přisálo. Žena bolestivě sykla.

Freja ji povzbudila: "Zakrátko by to mělo být v pořádku. A pamatuj, chvíli žádné pivo! Ať nemáš příliš mléka, to by se to vrátilo."

Žena jí poděkovala. Freja se naposledy podívala na ten obraz naplnění a vrátila se domů.

Gerard Lockwell schoval obličej do dlaní. Dneska mu vládnutí světu trochu lezlo krkem.
Před pár dny udělal vážné rozhodnutí a teď si nebyl jistý, jestli bylo úplně šťastné. Jenže spojenectví s Gebaury bylo důležité, a kdyby něco honem neudělal, mnohaletá diplomatická jednání by přišla vniveč.
Bohužel jejich požadavky byly tak trochu neslučitelné se životem. Tedy, tím pozemským, jak se teď ukazovalo.
Nepoznával se.
Nalil si na prst své oblíbené brandy a napil se.
Nikdy nejednal takhle zbrkle. Vždycky plánoval dlouhodobě, zaplétal širokou síť politických intrik.
Na vyřešení téhle krize porodnosti bude potřebovat hodně času.
Otázkou zůstávalo, jestli tolik času dostane.

Edith se mračila na dokument, který jí přišel na logpad.
Tohle přece nedávalo smysl.
Vyšetřování výpadku systému pro vývoj plodů bylo u konce. Veřejnost neměla nejmenší tušení, proč se to stalo, technický personál tušil, vláda mlžila. Což potvrzoval i ten dokument.
Před pár lety by nad tím Edith pokrčila rameny, ale teď zjišťovala, že nešťastný osud nenarozených dětí s ní pořádně zamával. Nebylo jí to jedno.
Uvědomovala si, jak moc důležité to je.
Nejen pro jejich budoucnost, ale pro svobodu.
Pro lásku.
Jestli se do toho boje pustí, rozhodně jí to přidá vrásek.
A možná jí i půjde o život.

Mlčí.
V očích se jí zračí obavy, sedí tiše v rohu místnosti.
Žena křičí, nejdříve správně, hrdelním tónem, který svědčí o správném postupu. Jenže pak se tónina mění, zvyšuje.
Freja jí ohmatává břicho.
„Dítě tam není dobře.“
Žena na ni vyděšeně zírá. Čte její nevyslovenou otázku.
„Zkusím mu pomoci se tam správně natočit,“ uklidňuje ji.
Mlčky pracuje, pomáhá miminku sestoupit do pánve.
Porod trvá ještě mnoho hodin. Frejina starostlivá vráska mezi obočím se ale pomalu vyhlazuje.
„Dnes jsi byla nemluvná,“ říká tiše její učednice Deanna, když je po všem.
„U těžkých porodů toho nikdy moc nenamluvím. A ticho navíc pomáhá.“

Představ si svět, ve kterém jsi svobodný. Ve kterém můžeš chodit, aniž by tě někdo kontroloval. Svět, ve kterém volně dýcháš, chodíš bos po trávě a nastavuješ tvář slunečním paprskům.
Za chvíli se narodíš do světa, který takový není. Nemáme se špatně, to ne, hodně toho dokážeme, ale platíme za to tu největší cenu.
Náš svět je bez lásky. Je plný řevnivosti, bojů, intrik, nadvlády jedněch nad druhými.

Hladila bříško a tiše si broukala dávnou melodii, kterou mnoho let neslyšela.
Najednou ucítila těsně pod pupíkem jemné šťouchnutí, takový zvláštní pocit.

Ale ať se bude dít cokoliv, budu tu pro tebe.

„Paní Hendersonová,“ začal lékař a přes brýle se na ni vážně podíval.
„Váš stav je poněkud… neobvyklý. Přirozené otěhotnění tu nebylo alespoň třicet let… vzpomínám si, že tehdy jsem byl jako medik na praxi. Je nicméně potřeba, abyste kvůli vašemu bezpečí a bezpečí vašeho syna byla celé těhotenství hospitalizována…“
Grace upírala slzavé oči na zamčené dveře ordinace.
Její srdce obletoval hřejivý pocit… Je to chlapec. A zároveň se jí žaludek svíral strachem.
Grace ztrácela půdu pod nohama.
Bude z ní živoucí inkubátor, jako ty, ve kterých vyrůstala jejich dcera?
Cítila, jak v ní narůstá síla jejího svobodného ducha.
Tohle nedopustí.