DMD č. 5. pro 5. 4. 2023. Téma: Čí vzpomínky to jsou?

„Nějak dobře znáš Ithilien," mračí se Faramir. „Proto tě vyslali na jednání?"
Bystrý hoch. Nebo naslouchá bystrému děvčeti. „Když pomineš starší mise, strávil jsem tu většinu z posledních šedesáti let."
Zachmuří se víc a měří si mě se záští, o níž jsem si už málem myslel, že vymizela. „Pověz mi... Setkali jsme se tu? Stáli jsme proti sobě? Zabils mi před očima někoho z mých přátel?"
„Nevíš?" popíchnu ho.
Mlčí.
„Žádného z našich bys znovu nepoznal, je to tak?"
„Při Bílém stromě, ovšemže ne!"
Jak jinak. Skřet jako skřet.
„Tak mi řekni, proč já bych si měl pamatovat nějakého Gondořana."

Zahnula do další z nekonečných uliček archivu a zastavila se. Na zemi seděla dívka a četla.
Jemně si odkašlala.
Dívka vyskočila na nohy.
“Pardon… Umm… Ahoj, já jsem Smíření,” vykoktala.
“Ahoj, já jsem úřednice inspiračního oddělení.”
Smíření krátce stiskla úřednici dlaň.
“Počkej, nebylo to potřesení ruky?”
“Bylo, lidé se tak seznamují,” připustila ostýchavě. "Můžu nějak pomoci?" změnila téma.
“Hmm... Hledám autora těchhle inspirativních vzpomínek.” Zvedla příslušné lejstro.
“Ukaž? To je Johnny Depp.”
“Ty ho znáš?” Zamrkala překvapeně.
“Znám. Musel najít smíření se spoustou věcí, které se mu v životě staly, aby mohl být šťastný.
“A je?”
“Je na dobré cestě.”

"Honem, zapojte ho." houkl specialista a nandal si rukavice.
Jeho pomocnice připojila pacienta na přístroje. "Půjde to?" zapochybovala.
"Pokud chceme zachránit aspoň jeho vzpomínky," zafuněl specialista, "tak musí!"
Sehnul se nad chladnoucím tělem a dokončil složitou proceduru. Obrazovka jednoho z přístrojů zablikala. Po chvíli se na ní objevil obraz.
Výjev z nedělní snídaně, výjev z golfu. Další z pracovního jednání.
"Čí jsou to vzpomínky? Ty nemohou být jeho," podivila se sestřička.
"Jeho rodiny," odvětil specialista. "Věnoval svůj život jim a zaznamenával ty jejich. Byl jejich přítelem."
Náhle obrazovka ztmavla. Pacient skonal.
Specialista ho zvedl a položil mezi další zničené telefony.

“A nyní přichází na řadu soubor hliněných destiček z Lagaše.” Halasí vyvolavač. “Původ v soukromé sbírce profesora Armitage. Jedná se o soubor korespondence a domácích záznamů nalezených ve vykopávkách domu B35 roku 1912, během expedice Miskatonické university. Kdo ví, čí vzpomínky k nám na nich promlouvají skrze tisíciletí? Klínopisné texty osobní povahy jsou velice vzácné, a na aukcích se prakticky neobjevují, což ctění dražitelé jistě ocení ve svých příhozech.”
Dáma v černém závojíčku pod módním kloboučkem vrhla zlý pohled na záda natěšeného zástupce MET musea a zašeptala svému advokátovi: “Zde nemáme limit, sestřin recept na krém proti slunci musím mít!”

Když se profesor po čtyřech dnech (nutných diplomatických rozhovorů, obrušování hran a vysvětlování, že jeho syn není úplný kretén) odhodlal zavolat svému drahému příteli na Össe, ještě se trochu třásl. K jeho překvapení vypadala Jeho Eminence spíš pobaveně.
"Klid. Tohle zvládneme. Vzpomeň si na svou pubertu, to pomáhá."
"To nemůžu," povzdechl si Giles. "V podstatě jsem ji proležel v knížkách. A vůbec, jak ty to můžeš posoudit? Co nejstrašnějšího jsi mohl provést?"
"Hmmm... zamyslím se. Slyšels tu historku o Giddhörské univerzitní knihovně a sekci nejposvátnějších Knih Akküttlixových, mezi které někdo záhadně propašoval náklad Toma of Finland?"
Dlouhé ticho.
"Tak vidíš."

První vzpomínka? Ohýbají mě a prohýbají. Omotávají mě kolem formy, prý abych si držel tvar. Pak horko, horko až k zalknutí. Žhnu rudě, svítím do tmy.
Zvolna vychládám. Sejmou mě a berou do ruky, obracejí mnou a podivují se mé dokonalosti.
Moment, to jsme si ale nedomluvili! Proč mě zase narovnáváte? V ohybech lupe, jak se opět napínám. Končím natažený jako žížala, položený na porcelánový talířek.
V konvici syčí a bublá horká voda. Zalévá mě jako osvěžující lázeň. Pomáhá mi se rozpomenout, hledá se mnou mé předchozí dokonalé tvary.
Jsem zpátky. Má tvarová paměť neselhává. Proto mi říkají paměťový drát.

Na display běžel videohovor od Raye. "Tak jak jste na tom?"
"Blížíme se. Za 8 minut potřebujeme shodit kamery." "Jdu na to. Fae off."
Usadila se do ledové vany, zhluboka se nadechla a připojila konektor do portu na zátylku.
Tohle bude hračka. Teda, myslela si. Ve chvíli kdy shodila firewall a první kameru, zahlédla pohyb. "Netrunner? Tady?" Místo obrany se pustila do aktivního protiútoku.
Hlava ji bolela jak střep. Musí se mu dostat do hlavy. Nesmí se dostat ven, že tu byla.
Před očima jí proběhly záblesky z minula. Potyčky, protesty. Ale z jiného pohledu. V některých dokonce zahlédla sebe ...

I came here with my two daughters, seeking shelter from the bombing. I'm thirteen and I followed my older brother into the tunnel because he's an idiot with no self-preservation instinct and way too much lust for exploration. Our team found three skeletons, one adult male, two female children, in the ruins. Jacob stumbled upon a grey metallic orb nearby. She gazed into the sphere and it somehow rendered my wife catatonic. Or was it me? I can't hold all those people in my head and it feels like it's going to explode but it doesn't stop and doesn't stop...

Přišla jsem na začátku.
Až odejdu, bude konec.
Viděla jsem všechno, co kdy stálo za vidění.
Viděla jsem všechno, před čím se zavírají oči.
Nechala jsem lesy vyrůst.
A strhla jsem staleté stromy k zemi.
Zvali jste mě do svých domovů, lákali mě na svá pole.
A ronili jste hořké slzy, když jsem přispěchala.
Prošla jsem městy, která mě sice přivinula do své náruče, ale rychle mě odstrčila pryč.
Spočinula jsem v oceánech hlazená na hladině tisícem slunečních odlesků.
Potkala jsem všechny, kdo žili.
Oplakala všechny, kdo zemřeli.
Patří mi všechny vzpomínky na zemi.
A proto mlčím.
Jsem voda.
Tichá.

Tady strávili svou poslední noc, neklidnou noc plnou úzkosti, která ještě byla, a přece už nebyla svobodná. Ještě se utěšovali, ještě doufali. Zalykali se bezmocí a zlostí, báli se o své blízké, báli se o sebe. Ráno je odvezli do Teresienstadtu a odtud dál do Osvětimi a Bergen-Belsenu.
Ale jejich vzpomínky žijí dál, prorůstají zdmi spolu s vlákny plísní, sytí se novými strachy, zoufalými i malichernými a za sychravých dnů vzlínají spolu s vlhkostí na povrch, drolí se z opadávající omítky a v zrncích prachu se nechávají unášet v proudech průvanu.
A ty je vdechuješ, rozpouští se ti v krvi.