DMD č. 30. pro 30. 4. 2023. Téma: Poslední zhasne

"... ...!" křičel jsem na Jířu. Neslyšel mě. I on na mě něco pokřikoval. Alespoň jsem to četl ve výrazu jeho tváře.
Nehybná voda mě pohlcovala. Byl jsem v ní už víc než po pás. Ale jako by se nic nezměnilo. Její tok stále nehybně stál v korytě. Veškerá aktivita mého odporu byla okamžitě absorbována prostředím. Jako by se svět zde snažil vše dokonale zakonzervovat. I mě.
"... ..." utichaly výrazy ve tváři Jíři. Byl na tom hůř než já. Nejen že byl ponořen až po krk. Ale jeho obličej získával strnulost typickou pro nehybnou řeku samu.
Vypadá to, že já tady zhasnu poslední.

Žádné natáčení nebylo snadné. Na úplném začátku stály výběry režisérů, psaní scénářů a konkurzy pro obsazení rolí. Hlídala se i filmová či seriálová kontinuita, jak moc se ovlivní minulé nebo budoucí provázání celého univerza. Přicházely i otázky.
Z jakých komiksů budeme čerpat? Kolik máme času? Nebude lepší složit úplně novou hudbu? Co scénář, dává smysl?
A samotné natáčení… využití exteriérů i interiérů, vybudování kulis… haly proměněné v neskutečná místa. Co teprve kostýmy… snaží se, aby odpovídali komiksům. Herci do své práce dávají vše. Vdechují život postavám, které milujeme i nenávidíme.
Závěrečná klapka, film poputuje do střižny a postprodukce.
Poslední zhasne.

Věci se uklidnily. Sternbachovi se probrali a pustili se na výpravu za záchranou zraku svého jediného syna. Konstantin se zastyděl, že si Williho potíží nevšiml dříve, trávil s ním tolik času! Madam Dvorak přestala hrozivě pochodovat po provozu a v Juditě a její paramour našel příjemné společnice pro odpolední procházky. Angažovali ho (jako sboristu) v dalším operním kusu. Všechno do sebe zapadalo. A pak se vrátila Karoline.
Když doma nikoho nenašla, přišla za tetičkou. Zastavila se v otevřených dveřích Konstantinovy kanceláře, jednu ruku ochranitelsky na outěžku.
„Antoine mi řekl, co jste zač.“
S posledním slovem se v jeho duši setmělo.

Nejprve přichází vzrušení, když dostanete do ruky nový scénář. Seznámení s ostatními, vyměňování zkušeností. První čtené zkoušky. Zjistíš, kde přidat a kde ubrat. Postupné pronikání do postavy, čím komplikovanější, tím větší výzva pro herce to je.

Pak začíná kolotoč skutečného nacvičování. Kulisy, kostýmy, interakce s dalšími herci. Chodíš domů vyčerpaný, ale přesto šťastný. Piluješ choreografii, dikci hlasu, gesta, všechno musí dokonale sedět.

Vládne všeobecná nervozita. Přichází generálka. Poslední možnost dopilovat chybičky.
A pak samotná šou! Pochyby odpadají, odměnou je potlesk. Jednou, dvakrát, pětkrát, desetkrát... mnohokrát. A bolestné rozhodnutí, že už stačilo. Derniéra. The show must go on! A poslední zhasne.

Nadechni se.
Zklidni mysl.
Představ si něco krásného.
Koho máš ráda.
Pro koho tady chceš být, pro koho musíš žít...

Poprvé
mě polechtala jen tak peříčkem.
Bylo mi deset. Ještě zastavila to auto, když jsem utekla bráškovi, že budu na předehrávkách houslí první.

Podruhé
vztáhla prst a zahrozila.
Naštěstí doktor našel nádor včas a já se vyléčila. Třicet je málo a doma dva
kluky.

Potřetí
mi ukázala svůj svět.
Mezi hvězdy, do mlhovin. Bylo mi tam dobře.
A v občance jen padesát, ne se smrtí si nechceš hrát.

Na rozloučenou tiše zašeptala: "Máš čas, až poslední hvězdy zhasnou, přijdu zas."

Po Ihorově výbuchu, který rozechvěl dům do základů, nastal klid.
Tělo odvezli. Soudní znalec vyloučil cizí zavinění.
V mezipatrech přibyly květináče, na dvoře se skrz štěrk derou tulipány a hyacinty. Rozvoněly se kaštany.
Máša našla zelenou skořápku čerstvě vylíhnutého kosa. Běží ji honem někomu ukázat.
Nadiya dosmažila pirožky, zakryla mísu červeně vyšívaným ubrouskem. Sestupuje o patro níž.
Jaroslav s Ihorem spolu mlčí. Modelují říční přístav, jaký býval v Mykolaivu. Pacienti se prý v klidu mohou zotavit do půl roku.
Nadiya zkusí zazvonit i na Marii, šedou a náhle seschlou.
Dlouho ji neviděla, tyrani jsou zbabělci.
Něco končí.
Letná voní jarem.

Mohl jsem je varovat. Přístroje na palubě propočetly dráhu asteroidu jako odklonitelnou - do určité chvíle.

Mohl jsem -

Lidi.

Jediné stvoření ve vesmíru, které je schopno mučit ostatní živé pro zábavu.
Které za příslib líbivých pohádek slepě následuje kdejakého idiota do temné noci.
Které adoruje a klaní se náhodným generátorům slov, stvoření, které nechápe podstatu ale zbožňuje formu, které tak rádo z bezpečné vzdálenosti ukazuje buclatým prstíčkem a hrozí - ty ty ty, nejsi s námi, jsi tedy proti nám!

Mohl jsem.

Namísto toho jsem požádal palubní počítač o hudbu.
Zanedlouho budu posledním člověkem ve vesmíru.
Až dohraje,
zhasnu.

A dál

-

nic.

Bude a je už zítra se změní
ve slůvka strohá, bylo a není.
Včera jsi s nadějí vyhlížel k cíli,
dneska bys klidně posečkal chvíli.

Poslední sbohem než světlo zhasne,
dokud to trvalo, bylo to krásné.
Poslední sbohem bývá na slova skoupé,
však ve vlnách vzpomínek rádo se koupe.

Až ráno vstane, vyrazíš dál
v ústrety chvílím, jež zítřkem jsi zval.
I když jsi zvědavý, co dál život spíská,
po tom co bylo, už teď se ti stýská.

V úsměvu slza, co chutná sladce,
poslední řádku poskládáš k řádce.
Poslední sbohem, než světlo zhasne,
dokud to trvalo, bylo to krásné.

Tréning na medika měl svoje výhody.
Nebýt něj, Hush by skončil přinejlepším v úklidové četě. Zároveň to ale znamenalo, že musí suplovat chůvu mladším ročníkům.
Přistihl se, že bezděčně hledá dvoubarevné oči a skvrny na kůži a ruce schované za zády. Jeho stará várka se dávno rozprchla po galaxií a ztratila se mu z dohledu. Ta nová na něj zírala vyděšenýma očima.
Kamino se zvolna nořilo do tmy. Poslední evakuační lodě už se chystaly k odletu. Neměl tušení, kam míří, a co s nimi dál.
“Dobrá,” řekl nejklidněji, jak to šlo: “CT-6422 se chytne mě, ostatní za něj. Uděláme vláček.”

Stála u okna. Slunce právě zapadlo a místnost potemněla. Za sebou slyšela namáhavé kroky, ale ne ťukání hůlky.
Pousmála se.
Nafoukanec!
Co se probral, držela se od něj dál. Nevyznala se ve svých citech, nedovolila mu je tedy vidět. Roky uměla ovládat svoji tvář.
Roky se tak učil číst v jejích očích.
Co bude teď?
Stál za ní, ale neotočila se.
Váhal. Nejistota pro něj byla novinkou. Vždy jednal podle svého!
Nedotkl se jí. Další novinka!
Tichý hlas. „Kristino…“
Otočila se. Díval se na ni… jinak. Úplně jinak než dřív. Něhu u něj neznala.
Opravdu musel nejdřív skoro umřít?
„Děkuju.“