DMD č. 30. pro 30. 4. 2023. Téma: Poslední zhasne

Poslední díl Poslední aristokratky je prý opravdu poslední. No, možná bude prequel. Knihovník si stírá pot z čela při představě dílování.

Poslední bitva je asi tak to poslední, co jsem v Narnii chtěla číst. Vracet se k ní nebudu.
Vzplála? A co na to ochrana fondu?

Poslední deník Hendrika Groena. Že je bezpečně mrtvej? A bylo to něco platné Sherlocku Holmesovi? Nebo Wilburu Smithovi?

Poslední hrdina kráčí k Dunmanifestinu se zarputilým výrazem a slušným nákladem výbušnin. A knihovník míří do ředitelny. Situace je ještě o něco výbušnější.

(Poslední, kdo jde z práce, zhasne a zakóduje. A jde si domů číst.)

Psalo se třicátého dubna roku dva tisíce dvacet tři.
Po dlouhém konfliktu, který se vlekl téměř devět let, došlo k jeho finální eskalaci.
První rakety nesoucí jaderný náklad dopadly kamsi na východ kontinentu zvaného Evropa. Potom se výměna jaderného arzenálu rozšířila přes celý svět.
Blorp, fialový slizoun se čtyřmi rukami mrskl s figurkami přes stůl.
“To se ti zase povedlo. Mohli jsme hrát ještě hodinku nebo i dvě, ale ne!”
“Když ne já, tak ty. Zbrojil jsi úplně stejně,” odpověděl mu Zglorp, zelený slizoun, a začal balit deskovou hru Risk.
“Hele, poslední ať zhasne nebo zase dostaneme vynadáno. Čau, příště.”

Scéna: sledujeme prostý pokojík, obléká se v něm muž a dává si na čas, podle liknavosti pohybů se mu nechce odejít. Na lůžku, zády ke kameře, leží nahá postava, podle úzkých boků a hranatých ramen také muž. Za okny tma, ale i pár neonových klikatic.

Muž na lůžku: „Jdi už.“

Polooblečený se nahýbá nad postel, rád by ještě jeden polibek, ten úplně poslední, rozlučkový.

Muž na lůžku se ožene. Najednou vypadá, jako by zestárnul nejméně o deset let. „Přestaň na mě civět jako na svatej obrázek.“ Pohlíží nyní přímo do kamery. „Vypadni, slyšíš? Copak už jsi neviděl dost? A zhasni.“

Dveře zaskřípěly a Tonku ovanula důvěrně známá vůně vosku a sladce hnilobný pach liliových květů. Věčné světlo se v průvanu zachvělo.

Když poklekla před oltářem, jako kdyby zaslechla burácet ukradené zvony. Je to dobré znamení, nebo špatné?

Oknem dopadá na dláždění rozčtvercované světlo měsíce. Mám - nemám, odpočítává Tonka rozhodnutí v ruské ruletě života a smrti. Tvář světce ze sedmnáctého století upřeně hledí na skvrnu ve druhém čtverci zleva. Mám.

Odpusť nám naše viny a zbav nás toho zlého.
Slyšíš mě, bože, nebo jsi nás už dávno opustil?

A pak, přesně ve chvíli, kdy k němu stočí pohled, věčné světlo zhasne.

Poslední nezhasne
už nemusí
účet beztak není komu vystavit
a zbytky dohoří samy
jako všechno
vždyť je to jedno, teď už jo

Zůstaly trosky a vyplýtvané životy
pozůstatky naší hostiny
není nikdo, kdo by sbíral zbytky pod stolem

A ticho nastává
a trvá
na omluvy není nikdo zvědavej
tak nač se ptát
kdo za to může

Co kdybysme to zkusili znova
a tentokrát celé správně, chce se říct
už víme, kde jsme udělali chybu
ale písek se přesypal a druhé šance se nedávají

Jen hvězdy žhnou a září
jako by je pořád někdo viděl
jako by se vůbec nic nestalo

Sešli se po pár týdnech, vyklidit krám, rozloučit se s hroznou etapou, kterou ale skrytě milovali, protože byli spolu a byli u toho.
Úklid se odvíjel od množství vypitého alkoholu – tedy čím více chlastu, tím míň šůrování. James, který na likvidaci Výboru dorazil už v náladě a zvláštně zamyšlený, nakonec sebral odvahu a přiznal, že se zamiloval. Na to konto dali další rundu. Když dodal do koho, společnost ztichla.
Sirius byl na tohle příliš střízlivý (Kingsley ho strategicky vzdaloval alkoholu).
„Vypadni, nebo ti jednu vrazím,“ rozdrtil větu mezi zuby.
Výbor byl rozpuštěn, přišly lepší časy. Ale kamarádství bylo v tahu.

Seběhlo se to ráz naráz. V jednu chvíli vcházeli do Morellova tajného kasina s houslovými futrály v rukách a v té další už za zvuků střelby a vyděšeného křiku movité klientely vybíhali s pytlem plným bankovek.
Tommy skočil za volant; Sam vzápětí obsadil místo spolujezdce. Jen Paulie se ještě v běhu otočil a salvou z Thompsonu rozstřílel všechny lustry. Následně zhasnul i celou šňůru pouličních lamp a svalil se na zadní sedadlo.
Motor zaburácel a než se Morellovy gorily krvácející po dešti střepů vypotácely ke dveřím, černý Bolt V8 se zhasnutými světly se kulkám z jejich pistolí ztratil ve tmě.

Jak nám Raconteurs zpívají, že je mnoho odstínů černé, tak je spousta příchutí ticha. Asi nejvíc na mě působí ticho po koncertě. Do uší se nahrne ticho, co vlastně ticho není, ale spíš úplně slyšitelná prázdnota, co odráží prázdnotu, když se dav před pódiem vytratí, poslední reflektor zhasne, zbyde jen vakuum a technici, co balí aparát. Má to svoje zvláštní melancholické kouzlo, Kolikrát jsem takhle stál u pódia a jen se koupal v té atmosféře, ten pomíjivý okamžik, uši pořád ještě zalehlé, malinko zvonící. A pak je čas pomoct kapele naložit věci do dodávky a moment je pryč. Do příště.

Bylo tam ticho. V tuhle hodinu už byl park zcela prázdný, až na ně dvě, ležící na červené, piknikové dece. Luna Hermionu objímala kolem pasu, ale oči měla upřené na noční oblohu, která byla na této straně města téměř nedotčená světelným znečištěním.
"Hele, tam je Pětinohý kentaur," řekla Luna a ukázala prstem na nějaké seskupení hvězd. Hermiona se nadechla, aby ji opravila, ale rozmyslela si to.
"Co si myslíš, že se stane, až ta poslední hvězda zhasne?" zeptala se Luna.
Netuším, ale stejně se toho nedožijeme, chtěla odpovědět Hermiona.
"Budeme mít soukromí," řekla místo toho a s úsměvem Lunu políbila.