Pokud si chcete zřídit uživatelský účet, napište nám prosím na sos.hp.ff (zavináč) gmail.com. V mailu prosím uveďte zejména to, pod jakou přezdívkou u nás chcete vystupovat!
"Vážení," rozhlédl se vyučující po třidě, "teorie požární ochrany vás nudí. Chápu, takže to uděláme jinak."
Postavil na stůl tři svíčky - nejdelší, prostřední a nejkratší - a přikryl je skleněnou kádinkou.
"Když je zapálím a zakryju, která zhasne jako poslední?"
Otrávené zívnutí: "Ta největší, ne?"
Pokrčil rameny, zvedl poklop a škrtnul.
Třida překvapeně zašuměla.
"Nejmenší jste nečekali, že? Oxid uhličitý je sice těžší než vzduch, ale je horký - stoupá nahoru. Proto zhasínají svíčky shora dolů. Chladný kyslík se naopak drží dole. Proto se hasí oheň zespod, neutlouká shora. Proto se prchá při požáru v předklonu u země. Pamatujte na nejmenší svíčku!"
Děkuji především svým milým betám, Toře, Regi a Arenze, za to, že texty Vědy ve sto slovech jsou alespoň trochu srozumitelné čtenářům.
Dále organizátorům DMD za témata a čtenářům za milé komentáře.
Na shledanou u výběrů a za rok.
Poslední slova před smrtí:
„Jeden prošlej prášek mi nemůže nic udělat.”
„Studenti, klid. Tenhle experiment dělám roky.”
„Neboj, včera tady bruslili.”
„Pardon, trochu jsme vám škrábli auťák.”
„A teď se podívej, jak odsuď skočím do té vody.”
„Přeci mě v té hladomorně nenechají.”
„Neboj, houbařím už léta.”
„Do prčic je to vlhký, nechce to chytnout.”
„V týhle části Afriky lidojedi nežijou...”
„Na to, jak jseš ožralej, řídíš docela dobře.”
„Ten granát je starej šedesát let, ten bouchnout nemůže.”
„Ty schody v tomhle starém majáku jsou zachovalý.”
„To je divný, tady píšou že ta kontrolka „SELF DESTRUCTION“ po přepnutí páčky zhasne.“
Člověk nepředpokládal, že Mistr Nu by někdy opustila prostory knihovny. Vrchní knihovnice přece musí neustále proplouvat chodbami a třískat do hlavy čtenáře, co svačí nad datadisky, žáno.
Ale, svět se změnil, cítím to ve vzduchu, bolí mě klouby, bude pršet a jedno deštivé sobotní odpoledne přišla Jocasta Nu za Gwen, sedící u stolu a studující nějaké ty obstarožní svitky.
"Mistře Gwen..."
"Ano?"
"Musím teď někam odejít. Jste tu poslední, dveře jsou zamčené na příchod..."
"Aha, mám jít?"
"Ne, to nemusíte. Ale až budete odcházet, zhasněte."
"Ovšem, Mistře Nu."
Knihovnice odplula a Gwen pak trvalo pět hodin najít ten pitomej vypínač.
Děkuju pořadatelnám a dohližitelkám/ům a podílitelkám/cům za opět príma duben.
Bůh se zděšeně ohlédl. Uviděl Jiřího svírat motyčku v zubech. Natáhl se po ní, ale Jiří ji pustil. Motyčka spadla na zem a skutálela se Adamovi do ruky.
Bůh se proti němu rozběhl, ale narazil do neviditelné stěny. Zkusil se otočit. Opět náraz. Byl v pasti.
"Konečně to máme za sebou," nadechl se Adam.
Máchl motyčkou, a Jiřímu i Anežce spadly pouta. Eduard si slyšitelně oddychl.
"Ještě toho s tou motyčkou budeš muset hodně napravit," řekla Anežka. "Bůh tu rozhasil kde co."
"Fajn," připustil Adam. "Ale odsud odejdeme."
"Poslední zhasne!" zažertoval Jiří.
Adam pokrčil rameny, švihl motyčkou a zhaslo slunce.
Děkuji vám všem za to, že jste tenhle fandom celé dva roky vytrvale četli. A také za to, že jste vydrželi mé řídké a stručné odpovídání na komentáře. Uvidíme se příští rok, buď s zcela novým fandomem, nebo s jiným příběhem ze světa Deus Machiny. Váš Alešandr Veliký.
Musím počkat. Vím o něm už dlouho, vždy je někde nedaleko a čeká na vhodnou příležitost. Ožívá s temnotou a plíží se mezi jejími stíny.
Nevyhlédl si mě náhodou. Ví, že jsem jeho největší nepřítel, že mě nemůže nechat nad sebou vyhrát.
Žijí mezi námi dlouho. Bytosti, co ožívají v noci a v ní loví své oběti. Když jednomu z nich padla do spárů moje rodina, vzplál ve mně hněv. Touha po pomstě.
Vím, kde se schovává ve dne. Zjistit to mě stálo nesmírné úsilí, ale podařilo se. Teď už jen zbývá počkat, až zhasne poslední hvězda a vyjde slunce.
Letos to uteklo až neskutečně rychle. Moc děkuji všem, kteří četli letošní Zkušenost. Baletka a Oběť byly seriály hodně odlišné postavami i způsobem vyprávění, ale psaní obou jsem si moc užila a doufám, že vy jejich čtení taky. Druhé poděkování patří všem, kdo zanechali alespoň jeden komentář. Sama jsem zvládala číst mnohem méně, než bych si byla přála a komentovat ještě o něco míň, tak snad to trochu napravím v květnu. Díky za krásný duben – a zase za rok: Na počtenou!
Léto 1968, Československo. Mladá novinářka, tentokrát osamocena.
Klap, klap, klap. Vyťukávám poslední slova svého článku. Klap, klapity klap. Starý kuchyňský stůl se pod váhou psacího stroje lehce kymácí. Klap. Vrah nevypátrán, přesný motiv nezjištěn. Můžete si hodit korunou.
Naposledy pročítám hotový text. Zítra ho odnesu do redakce. Pro dnešek už ale bylo všeho dost. Zhasínám stolní lampičku, která mi celý večer svítila k práci, a poslepu provádím večerní rituály. Ještě mě napadne otevřít si na noc okno – venku je božský klid.
Snad bude zítra hezky, pomyslím si ještě, než usnu. Dvacátý první srpen – to je datum, které si přímo říká o hezkou procházku a velký zmrzlinový pohár.
Konstantin Afanasjevič Cymbalov, někdy též psán jako Cimbalov, se narodil 20. 5. 1887, a to buď ve Zmijevském újezdu v Charkovské gubernii, nebo Nachičevani. Zemřel 23. 2. 1929 v Kutné Hoře. Vystudoval gymnázium v Charkově, poté studoval Lékařskou fakultu Univerzity sv. Vladimíra v Kyjevě. Během první světové sloužil v carské armádě v hodnosti štábního kapitána. Za občanské války sloužil v 1. Markovově pluku a byl adjutantem generála Alexandra Pavloviče Kutěpova.
V říjnu 1921 přijel přes pol. Gallipoli do Československa. V r. 1926 složil závěrečné zkoušky na LF UK. Pracoval jako první sekundář Všeobecné veřejné nemocnice v Kutné Hoře.
Byl zavražděn. Jeho smrt byla původně vyšetřována jako otrava arzenikem, později bylo zjištěno, že vrah nebo vrazi použili drcené sklo. Společně s Cymbalovem byl otráven i jeho kolega, doktor Jan Král. Pachatel/pachatelé nebyl/i nikdy vypátrán/i. Podle doktora Krále oba pociťovali příznaky otravy již v listopadu 1928, nicméně se rozhodli nekontaktovat policii. Vyšetřování bylo značně medializováno a politizováno, což mohlo přispět k jeho neúspěchu.
Cymbalov byl pohřben na ruském hřbitově v Praze na Olšanech.
Svůj medailonek má Cymbalov i v tomhle biografickém slovníku; jehož česká verze, rozšířená a s obrázky, vyjde ještě letos. Bude taky internetová databáze, takže od příštího DMD můžete očekávat ještě víc prokliků na zdroje než dosud ;)
A konečně, pokud jste to třeba u Baletky přehlédli – bude i výstava. Letos, od září do listopadu, v budově Akademie věd na Národní třídě v Praze. Tématem budou lékaři, technici a přírodovědci z řad emigrace – takže pokud budete mít čas, možnost a chuť můžete zaskočit. Potkáte tam i několik známých odtud z DMD (byť tedy zrovna Cymbalova nejspíš ne).
Pokračování drabble z dopoledne. Přijeli jsme, a jelikož nám to babička volala, tak jsme už vymysleli řešení.
"Ahoj babi a andulky, tak jsme slyšeli, že jste něco vyvedly. Klec už otevřít umíte, tak jsme vám nachystali vychytávku. Babička šla na kávu za tmy a vrátila se, když jste měli spát. Babička může zhasnout, protože vám bude svítit žárovka na zámku, budete odemčené. A až vejde poslední andulka, tak zhasne žárovku pomocí zobáku a budete zamčené. A pokud nezhasnete, budete mít problém. Je tam kamerka, na které můžeme vidět, co děláte, i na druhém konci světa."
"To je určitě zodpovědné," řekla babička.
"To ano, je to totiž vynález vymyšlený vědci. A nezapomeňte, nejzodpovědnější andulka jde poslední a zhasíná."
Šejla natáhne ruku. Prsty jí zrudnou. „Barva?“
„Doufali jsme, že tě nadobro nepřepral. Že když uvidíš, jak je se mnou zle, neutečeš jako jindy.“
„Cítil vás na dálku. Nedokázala jsem ho přemoci. Ta bolest…“ dotkne se spánku. „Když jsem tě spatřila… chtěla jsem… stejně jsem málem zas utekla.“
„Doufám, že jsem tě nezranil,“ Dominik se omluvně usmívá. „Muselas vypít ten alkohol…“
„Letadlo do Varny nám letí zítra ráno,“ přeruší je Stopař.
„Já taky musím pokračovat,“ přikývne Gonny.
„A já?“ ozve se Dominik.
„Vrátíš se do práce,“ řekne Šejla. „Šedý je pryč. Definitivně."
"Budete mi chybět..."
"Neboj. My si tě najdem."
Předpokládám, že stačí, že se postupně všichni vytrácí, a nemusí být implicitně zhasínáno.
Díky všem, kdo jste seriál četli a dvojité díky těm, co komentovali.
Vzali mu živnost, která je ale neuživila. A tak musel s rodinu ještě hospodařit. Pár úzkých políček jim tak tak dalo obživu. I ty mu sebrali. Čestnému, váženému člověku teď říkali kulak.
Polykal hořkost, výhrůžky, strach.
To jim nestačilo. Poslední naděje brzy zhasne.
Hybaj pryč!
Povinné vysídlení.
Pak zažívaly jenom ústrky. Šikana učitelů jeho nevinných dětí byla ospravedlňovaná označením nepřátelé státu.
Nikde žádné zastání. Současnost byla synonymem pro peklo. Bál se budoucnosti.
Oloupili ho o to poslední, touhu žít. V mysli se mu koncentrovalo zoufalství.
Jedna z věcí, kterou měl z domova byl provaz. Je dostatečně pevný, aby ho unesl?
Možná napíšu ještě něco pozitivnějšího, ale nic neslibuju.
Evžen sedí u cesty unaveně opřený o kmen třešně, hrst plnou přezrálých plodů.
Hladí Xénii schoulenou v náručí, jeho ruka nechává na tváři červené šmouhy, možná od ovocné šťávy, možná od krve.
Na tom nezáleží.
„Sněz jich co nejvíc,“ nabádá jemně. „Musíš trochu nabrat sílu, abys zvládla přemístění.“
Xénie vyčerpaně přivírá oči. Poslední paprsky pohasínajícího slunce kreslí na bledém obličeji zvlněné stíny.
„Vnímáš mě?“
„Evženka…“ probere se Xénie závanem větru.
„Je u Raposových. No tak,“ šeptá Evžen. „Ještě trošku. Doma tě nakrmím pořádně.“
Třešňově zbarvené rty se prohnou v matném úsměvu: „Uvaříš?“
„To víš, že ano.“
„Slepičí polívku?“
„Tu nejlepší.“
Stačí to zhasínání takhle? Nebo ji mám nechat zhasnout úplně? ;)
