Sladkému sladké (originální)

Do Sladkému sladké zavítá zvláštní návštěva.
Tenhle Vojtěch je opravdu mimořádně hezký muž - i stará dáma sedící u dveří se ohlédne.
Danielem projede echo Ninina naléhavého zoufalství. Jsi strašně empatický, vyčte si.
Hlas rozumu říká, že musí zjistit, co je tenhle Vojtěch vlastně zač.
Hlas soucitu nabádá nepodlehnout hezké tvářičce. Není mu dvacet a Ninin strach byl nehraný.
Oči vybírající pralinky jsou pichlavé jako trnky.
Hlas chtíče nediskutuje: kdyby pod těma trnkovýma očima klečel nahý, vzrušeně by tomuhle Vojtěchovi nastavil tvář k plivnutí.
Dezertní vidličkou, kterou leští, si zajede pod nehet.
Hlas rozumu velí klid. Chceš ho přeci pouze poznat.

Až jednou Emma oslaví se svými přáteli osmnáctiny, bude vyzvána: „Pověz nám něco z dětství.“
Jenže ona si toho z dětství moc pamatovat nebude: jen domácí napětí, ticho trvající hodiny, mámu, která s ní zavřená v pokojíčku trávila celá odpoledne a přitom byla jakoby průsvitná.
Bude si pamatovat otcovu korektní výchovu: laskavost, ale i přísnost a důraz na to, aby byla vždy poslušné děvče, milá na kluky, dokonce kázání "poslouchat jednou svého manžela"; to se zadřelo pod kůži jako tříska a doteď tam svrbí.
A tak, až bude slavit plnoletost, se na to napije. Vodky, přímo z láhve. Jakože nasrat.

Najmou si starou ženskou a je pro ně neviditelná. Taková babi za měsíční mzdu - hlídá dítě, když paní domu potřebuje čas pro sebe, protože to ty mladé a bohaté teď potřebují, setře prach v pokojích, uvaří, když je potřeba. Jako od maminky, chválí její obědy, a, pravda, těší ji to.
Jenže babi vidí, babi slyší.
Pozná, když je manžel neklidný, slyší jak mrštně manipuluje slovíčky. Všimne si lesklého očka kamery schované v obývacím pokoji. Neblaze tuší, když večeři, kterou vařila ona, vždy servíruje žena. Potřebuje prý ještě dochutit, speciálně, pro manžela.
Babské ucho občas zachytí vzlyk, zaslechne cink, vytuší kap.

„Vyprávěj mi o tom Alžířanovi. Ale musí to být romantické.“

Sedí na okraji náměstí a přesto osamocení. Nikdo neposlouchá, jen Nina je ve své zvláštní melancholii jedno ucho.
Baristka Magda je tak hodná, že jim předtím, než z cukrárny odejde, oběma přinese espresso. Daniel ji požádá ještě o dvě skleničky a láhev apúlijského červeného, kterou schovával v kuchyni za komínkem utěrek.
„Já bych asi neměla pít,“ protestuje Nina. Víno je téměř fialové a už teď ví, že jí zbarví rty, které si kouše.
Korková zátka v Danielově zatnuté pěsti tiše lupne.
To máš teda smůlu, má milá. Jsou to dvě skleničky pro každého.“
Číst dál >>>

Než ji poslal domů, citlivě se jí vysmál. „Co to blábolíš?“ Chytil ji za ramena, trochu s ní zatřásl. Myšlenko, opust tuto ženu! Doufal, že nebohé robě má doma zodpovědnější hlídání.
Maminka s vražednými choutkami.
Otrávit manžela.
„Jak tě to proboha napadlo?“
Civěla na něj jako holubička zmáčknutá v hrsti – málem slyšel kosti praskat – a nesmála se. Ona ne.
„Jak bych to podle tebe měl asi udělat?“
I ty hloupý, vysvětlovaly její oči. Bylo to logické: copak ji sám nedávným vyprávěním nehodil vějičku?
„Vraní oko, rulík zlomocný. Říkal jsi mi přece o Tahovi.“
Zbláznila se, zněl mu v hlavě verdikt.

Na sklo zaškrábou prsty a Daniel si otře ruce od mouky. Peče zrovna pro pražskou zákaznici; peče do zemdlení. Venku padla tma. Přicházejí snad jezinky?
Je to Nina, oči lesklé jako v horečce.
„Pověz mi – jsem alkoholička?!“ vrhne se mu v ústrety.
Danielovi Nina sice přirostla k srdci, ale zatím ji nezná. Připadá si jako na divadle. Hraje se drama.
„Já nevím,“ směje se nervózně, „jsi?“
„Musíš mi pomoct. Víš, jakou pralinku má můj muž nejraději?“
Nechápe, kam tím míří. Z dechu se jí skutečně line líh, ženě na pokraji nervového zhroucení.
„Tu s kandovaným jablíčkem. Pomůžeš mi ho otrávit?“

Od střetnutí se zrcadlem cosi eskaluje. Vojtěch si dál proplouvá životem, ale vzduch v domě obtéká Ninu jako mazlavý jantar. Až manžela konečně nahlas obžaluje z jeho hříchu.
„Praštil js–“ spustí, ale v jeho pohledu je pomatencem.
„Praštil? Byla jsi opilá. Kolik ti toho ten tvůj kamarád nalil?“
Trochu moc, šepotá jí do ucha pouštní vítr. Realita kolem ní se mění. Její domov není kvetoucí zahrada, je to Gobi ledová nočním chladem pronikajícím z nezměrného kosmu...
„Já tě chytil. Protože kdyby ne, skácela by ses na to zrcadlo jako troska."
...a ona je gumička, kterou Vojtěch v prstech napíná, napíná.

Chytil ji pod krkem a zlehka s ní praštil o zrcadlo. Na sklo se obtisklo trochu tvářenky.
Ráno nebyl nejpyšnějším manželem na světě, ale ještě nikdy ho tak neponížila. Odešel z domu brzy a přinesl jí kytici modrých hortenzií. Snad přivoní a ucítí z nich jeho péči.

○●
Nina se objevila před zavírací dobou. Pomohla mu sklidit stolky z chodníku, k poslednímu se pak usadili.
„Děje se něco?“
„Nic,“ zablýskla úsměvem, pořád jako ze škatulky. Daniel si nemohl pomoct – pod slupkou hebké kůže byla dnes jaksi otřesená.
Popadla ho za ruku. „Vyprávěj mi o tom Alžířanovi. Ale musí to být romantické.“

Šmuk, a přitom nadělal divy.
Náramek z Alžíru.
Ninino pozvání přijal. Klábosili spolu jako znovushledaní sourozenci. Ochlazení nastalo s příchodem manžela. Očima by stáhl Daniela z kůže, kdyby mohl, a naservíroval místo pečeného kohoutka.
„Zveš si odteď pánské návštěvy?“
Stal se svědkem úzkostlivého vysvětlování a konejšení.
V pozdním slunci se zaleskl jeho náramek – odbočka pro Ninu. Přesunula k němu exaltovanou pozornost.
„Ten musel stát jmění!“
„Jen taková cetka,“ pohladil ho Daniel prstem. „Dostal jsem ho od bývalého přítele z Alžíru.“
Vynucené přiznání. Radši nechával své soukromí soukromím, ale manžel přestal cenit zuby. Zvíře bylo zkroceno, scéna zažehnána.
Ani to nebolelo.

„A co kdybyste k nám přišel na večeři?“
Vylétlo to z ní jako motýli, když ucítí první jarní květy. I ona cítila ve vzduchu cosi nového, snad potenciál přátelství.
Už věděla, že se jmenuje Daniel, občas spolu ztratili slovo, v jeho přítomnosti stála vzpřímeně. Byla to bezpečná známost: klepy z kadeřnictví určitě nelhaly a on ji omýval lichotkami jako živou vodou, ale nesvlékal očima. Rukama pohyboval trochu moc žensky.
Vojtěch mohl máloco namítat, byl přeci ještě ukonejšen dortem k nedávným narozeninám, námitky zalepeny v ústech karamelem.
Ale pořád to byl muž, koho zvala.
Rozhodla se ne zamíchat, ale přímo protřepat.