Equilibrium RPG

Edvin byl profesionálně ošetřen, což na téhle lodi znamenalo, že mu tu harpunu z kolene vytáhli druhou stranou, dostal náplast s poníkem a panáka, aby se mu lépe regenerovalo, a tím byla celá operace úspěšně završena. Lady Thrúðr ho pak ještě kopla do zdravé holeně, aby nedělal kraviny, a celé přítomné procesí se otráveně odebralo do podpalubí, které bylo vevnitř větší.
Na palubě tak zbyli opět jenom Edvin z Mjóðlandu, Jana z Arku a Geralt z Rivie a v takovém počtu nebyl problém se dohodnout, že to s tím blbnutím nebudou přehánět a vrátí se k osvědčenému, zcela neakčnímu chlastání.

Než se mohli pustit do oprav harpunometu, potřebovali si Alko i Bruno doběhnout pro nářadí a náhradní díly, pročež zmizeli v podpalubí. A vrátili se sice jen o pár minut později a s kufrem, ale taky s nemilou zprávou.
„Je to v háji,“ hořekoval trpaslík už od schodů na palubu, „nových matek máme dost, ale na všechny jsme našli jenom jeden jediný šroub.“
„Nemáte někdo žvejkačku?“ dotazoval se inženýr Naftalen, jenž k věcem vždycky přistupoval optimističtěji a hlavně kreativně, jenže to bylo zcela zbytečné.
Tou dobou už byl totiž Edvin dávno na palubě, kam ho zbytek posádky prostě vytáhl manuálně.

Zásah se povedl skvostně, ale tím lapálie neskončila. Jakmile totiž zapnuli naviják, aby uloveného boha básnictví, pivovarnictví a antikoncepce vytáhli na palubu, ozvalo se rupnutí a nebýt včasného zákroku dvoumetrákového berserkera, odporoučelo by se celé zařízení za Edvinem.
„Urvalo to šrouby i s matkama!“ hlásil Bruno, jehož hlava byla blíž.
„Blbost, sám jsem to aretoval stabilizačníma osmnáctkama z iridia,“ namítal inženýr Naftalen.
„Tyhle jsou spíš z Merkuru,“ pravil trpaslík a podával mu zbytky.
„Mno, tenkrát při tý potyčce s leviataním mládětem jsem to opravoval krapet ve spěchu, možná se mi pomíchaly,“ připustil a dali se do oprav, než bude pozdě.

Zatímco na palubě se tvořil nemalý dav, Edvin si v moři jen pár desítek metrů od lodi užíval relativní samoty. Prakticky tam meditoval – ležel zády ve slané vodě, hleděl na oblohu a za poslechu velrybích písní jen pravidelně dýchal a přemýšlel.
Přemýšlel, proč ho vesmír pořád podrobuje nějakým zkouškám, když už léta nesní o ničem jiném než o světě, kde by mohl prožít normální dovolenou. O světě, kde by po něm nikdo nic nechtěl, o světě, kde by se drabbly psaly i jindy než v dubnu.
Snil by jistě o aktualizovaném Jedilandu, ale dřív ho do kolene trefila dvoumetrová harpuna.

Alko nebyl jediný, kdo se v závěru nepříliš vydařeného romantického večera dvou zabíječů potvor z různých dimenzí objevil na palubě knarru. Přemluvit Edvina, aby přestal trucovat ve vodě a vrátil se za kormidlo, přišli postupně všichni další členové posádky, dosud nevidění. Přišel trpaslík Bruno, berserker Magnar, pyrokinetik Jarkko, lachtanodlak Nanuq a samozřejmě i lady Thrúðr se všemi kočkami a obouručákem, jímž hodlala svého drahého vzít naplocho, opakovaně.
Vrátila se dokonce Sandra s Janou z Arku, která podstoupila výplach žaludku a navzdory stále měřitelné míře zmatenosti úplně zářila.
Geralt z Rivie si mezi nimi připadal poněkud opuštěně, ale dobře mu tak.

Edvin trochu zkratoval. Zjištění, že první chlap, s nímž byl ochotný se dostat na první metu, by si dal víno, otřáslo jeho vírou ve vesmír a on udělal jedinou věc, co ho napadla: skočil přes palubu s tím, že si o tom popovídá s rybami a velrybami.
„Takže víno na palubu nesmí?“ optal se Geralt všímavě inženýra Naftalena, který shodou okolností zrovna vycházel na palubu.
„Ale jo,“ připustil Alko, „jednou za sto let sem sám šéf dotáhne soudek nejlepšího červeného v galaxii.“
„A ani to mu nechutná?“
„Těžko říct, vždycky ho rituálně vyleje do hajzlu.“
A preventivně nabíjel přední harpunomet.

Protože někdo se nakonec přeci jen přihlásil, Edvin s Geraltem neměli výmluvu a mohli pokračovat v intenzivním přemýšlení. Znělo to samozřejmě dost uhozeně, ale na druhou stranu… proč ne? Oba už ostatně vyzkoušeli ledasco, od valkýr přes ženské z jezer až po dryády, docela si rozuměli, vzdálenost mezi nimi už v tuhle chvíli nebyla největší a nad mořem za nimi romanticky zapadalo slunce…
Dokonce se k sobě i nahnuli a za stálého zpěvu velryb si navzájem prohlíželi strniště, ovšem v tu chvíli se zaklínač zarazil.
„Já na to asi budu potřebovat víc chlastu. Nemáš tu víno?“
Což prostě totálně posral.

Ačkoliv diskuse o technologickém zázraku kapesní dimenze hrdiny nikam neposunula, brzy měli na sledování něco zajímavějšího – medikace Johanky se totiž povedla tak moc, že to spustilo automatický poplach a byla přivolána zdravotnice.
„Nechcete mi třeba někdo pomoct?“ vztekala se Sandra, zatímco přemisťovala zfetovanou mučednici na marodku, ale Edvin ani Geralt nechtěli. Co by na to tak řekly Thrúðr a Yennefer, kdyby se dozvěděly, že táhli omámenou Francouzku do postele, co?
„Jak myslíte, tak se tu třeba cicmejte, diváky určitě seženete,“ odsekla a zanechala je tam poněkud konsternované.
Kdo by chtěl něco takového vidět? pomysleli si a podívali se na čtenáře.

Jana dostala Xanax, aby přestala jančit, a protože to zapila pivem, fungovalo to znamenitě. Hovor na palubě tím opět ustal, ale protože od minulého útoku trapného ticha viděl Geralt kus podpalubí, hned ho napadlo jedno konverzační téma.
„To sklepení,“ začal, dávaje si pozor, aby se moc nerozkecal, „to je nějaká prostorová magie?“
„Na to ptal se mnohý zdejší host,“ usmál se Edvin a vzpomínal zejména na pana Heisenberga, „však nevytáhl z něho nikdo zbla, neb tajný je ten princip vážně moc.“
Ve skutečnosti tedy o přesném fungování své kapesní sféry neměl ani páru, ale to bylo taky tajemství, děsně tajný.

Ještě dlouho nebylo přesně vidět, co že to tam v dálce hoří, ale naděje, že je to fakt jenom výjimečně svítivá hvězda, vzaly rychle za své.
Geralt pochopil, že jde o objekt k navigaci nepoužitelný, a přestal se o něj zajímat, Johanka nebyla hrůzou schopna slova. Nejen že budovu poznala, v jednu chvíli dokonce viděla, jak plameny pohlcují její vlastní sochu, takže měla co dělat, aby se s křikem nevrhla přes palubu.
Edvin je ležérně ujistil, že to léta namáhané, viditelně opotřebené dimenzionální štítování kapesní sféry co nejdřív vymění, a v přetrvávajícím tichu přemýšlel, jak se má jeho kamarád Varg.