Equilibrium RPG

Učit se šaj-hulúda řídit až ve chvíli, kdy je jím člověk víceméně omylem nabrán, není úplně taktické, nicméně vesmír má občas rád zkratky. Trojice se tak hlavně držela, aby je těch pár set tun živé váhy nerozmáčklo, Catherine zpívala jakousi francouzskou ukolébavku a Rick se snažil v rychlosti spíchnout jednoduchou neurální interface a vyřešit nepříjemnou skutečnost, že červi jaksi nemají mozek. Edvin si naštěstí včas všiml, že pruhy šupin, které oddělují jednotlivé segmenty červa, lze Excaliburem jemně odchlípnout, a ta mrcha ho jako kouzlem začala poslouchat.
Ve výsledku se tak vlastně řízení pouštního červa moc nelišilo od řízení faerského draka.

Těžko by jeden našel všestrannější trojici než tu, co se právě nacházela v poušti, v dunách Arrakis.
Edvin Kaapo Harmaanen byl nižší bůh básnictví, pivovarnictví a antikoncepce, zkušený šermíř, lovec upírů, cestovatel časem a rovněž bývalá zdravotní sestra. Rick Sanchez byl geniální vynálezce, kyborg s mnoha vlastními vylepšeními a obstojný rockový zpěvák a kytarista, co zničil několik planet a stvořil minimálně jeden vesmír. Catherine Morlandová byla nadšená hráčka kriketu, zvládla odříkat Gayovu bajku O zajíci, který měl mnoho přátel, a domluvila se francouzsky.
Nicméně pouštního červa zatím nikdo z nich nezkrotil, takže to do svého repertoáru museli zařadit jaksi zrychleně.

„Ještě potřebuju pár metrů kabeláže,“ hlásil Rick, skládaje jakési zařízení z vybuchlých toptér a dalšího odpadu v základně, a Edvin si vzpomněl, že nedávno něco čouhajícího z písku viděl. Vrátil se, tlustý svazek popadl a tahal, leč z písku vytáhnout nedokázal.
Když jeho počínání spatřila Catherina, šla přiložit ruku k dílu, nicméně nevytáhli tu věc ani o píď a Edvinovi přišlo, že to vlastně vůbec nejsou kabely.
„Možná to je vocas toho psa, co tu chcípnul,“ zahumorizoval si Rick a šel jim na pomoc.
Ovšem nebyl to ocas psa.
Byl to ocas šaj-hulúda, stařešiny pouště, nechť jeho příchod očistí svět.

Zatímco v síči se pracovalo na armádě, Rick s Edvinem a Catherine mohli nerušeně paběrkovat bojiště a stavět ze smetí generátor portálu zpátky domů. Ovšem jenom do chvíle, kdy se ukázalo, že i Rickovy prášky mají svoje limity.
„Já se omlouvám, ale...“ oslovil je jeden z fremenů a Rick, sotva se ohlédl a spatřil za ním jeho dvě ženy, drsné to dcery Arrakis, se musel plácnout do čela.
„Sorry, kámo, mně nedošlo, že ne každej tady má doma Kodetovou...“
„Cože?“
„...tohle by mohlo pomoct. Plus tma, víš jak.“
A podával mu škrabošku, černou latexovou masku pro fajnšmekry a papírový pytlík.

Harkonnenská základna byla dobyta, ale všichni správně tušili, že osvobození Arrakis z baronova područí je ještě daleko.
„K útoku na Arrakeen nemáme dost vojáků,“ shrnul to vrchní naíb, zatímco ostatní zajišťovali okolí, „ale my vytrváme a budeme je likvidovat jednoho po druhém, i kdyby to mělo trvat třeba tisíc let!“
„Nebo,“ odkašlal si Rick, který dosud probíral trosky, „si vezmete tyhlety prášky, někde v soukromí je zapijete tím kořeněným pivem a za nějakejch šestnáct let budete mít vojáků jak králíků. Mrk mrk.“
Když konečně pochopili, zájem docela byl.
Nedostala jen slečna Morlandová, ačkoliv si řekla, protože to by bylo skandální.

Bylo to hlasité, bylo to epické a byla k tomu spousta pyrotechnických efektů. Skupina se do toho opřela od samého začátku, dala si na svém výkonu fakt záležet a v záři vycházejícího slunce zbarvila pódium krví. Krispely řinčely, ručnice hřměly, výbuchy rezonovaly a ranění sténali. Edvin si dokonce střihl krátké sólo a s nostalgií zavzpomínal na to, jak před nějakými dvěma tisíci let působil v garážové kapele Deset malých upírů. Dnešní představení bylo na poněkud vyšší úrovni.

Od dvou přihlížejících sklidili všichni přeživší účastníci nadšený potlesk a Rick dokonce projevil zájem o přídavek, neb takovouhle symfonii už prý dlouho nezažil.

Rickovu sázku slyšela i Catherine, ovšem její reakce byla poněkud jiná než ta Edvinova.
„Ale to přece nemůžete dopustit!“
„Ježiši, neřvi tolik, bolí mě hlava,“ zaskučel děda, nicméně ze zkušenosti s vlastní vnučkou tušil, že tím to neskončí. „A klídek, pokud by náhodou máničku nebo někoho z těch písečnejch hovad něco zabilo, tak mi stačí kousek DNA a můžu provést kompletní genetickou rekonstrukci na kvantový úrovni...“
„Cože?“
„Prostě ho poskládám zpátky a nebude mít ani škrábnutí.“
„A to byste dokázal?“
„Jasně, s prstem v nose.“
„To je dobře.“
Lhát patnáctileté holce ze začátku devatenáctého století bylo možná až moc snadné.

Nechali Stilgara spát, užili si zbytek noci a ráno zjistili, že jsou fremeni ještě odvážnější, než se večer zdálo. Naíbové totiž rozhodli, že plánovaný nájezd na nedalekou základnu harkonnenských vojáků navzdory kocovině přeci jen provedou, a jakmile poklidili těch pár nevysvětlitelně přítomných dopravních kuželů, šli se všichni oblékat a vybavit arzenálem přítele Ricka. Netrvalo dlouho a ze síče vycházel zástup odhodlaných bojovníků, s vycházejícím sluncem v zádech a jen trochou zbytkového alkoholu v žilách.

„Sto ku jedný, že všichni zhebnou,“ konstatoval Rick ležérně, jak se tak za nimi koukal, a Edvin nemohl nesouhlasit.
Přesto popadl filtršaty a vyrazil za nimi.

Protože vody života nebylo moc, do rána samozřejmě nevydržela, a protože do rána nevydržela, děly se v síči věci. Už krátce po půlnoci se například jeden naíb, Stilgar se jmenoval, pokoušel vysvětlit Edvinovi s Rickem, jak vycítit příchod písečného červa.
„Musíte víc než jen naslouchat,“ vysvětloval a viditelně měl problém zaostřit na ně, tak to rovnou předvedl a položil ucho na písek. „Musíte slyšet dunu, skrz niž tvůrce přichází, vaše uši musí splynout s pískem, být ten písek...“
Rick s Edvinem se na sebe podívali, dopili a zkusili to tedy taky, aby se neřeklo.
Neslyšeli však nic než Stilgarovo chrápání.

Fremeni byli vždycky národ odvážný, nepřátel se nebáli, na množství nehleděli a vody ke svému životu mnoho nepotřebovali. Měli tedy s Rickem i Edvinem dost společného, o sympatie nebyla nouze a když Rick v předchozím drabblu navrhl kalení, nebáli se toho.
Rozhodně v tom však byli zdrženlivější a skoro to vypadalo, že si to vůbec neužívají. Dva návštěvníci tak byli za dozoru třetí, nezletilé, nuceni zeptat se jich, jestli jsou jako sračky nebo co, že se bojí úplně obyčejného maratonu v chlastání.
To bylo najednou bití do prsou, to bylo najednou holedbání!
Nakonec vyvalili i sud s archivní vodou života.