DMD č. 19 pro 19. 4. 2024. Téma: Hlasy

Nestalo se to ze dne na den. Pozvolné plíživé odkrádání. Šelesty, výpadky… zákeřný lupič, který postupuje pomalu a jistě.
„Jistě, jistě,“ říkal jsem lidem a natáčel jsem hlavu, abych zachytil, co říkají. Byl jsem všechno možné, jen ne jistý.
To, co bylo nedílnou součástí mého já, mi unikalo.
Zachytit to mezi prsty jako vodu. V prstokladu, který měním ve frustrovaný paskvil.
S ozvěnou, která mě provází o to palčivěji.
A zase znovu ponořit ruce a snažit se v duchu pro změnu vyvolat ztracené šelestění listí.
Podvečer, kdy dívčí hlasy zpívají o lásce. V nápěvu zní žal a rozloučení.
Toužebně sladce.

Nikdy nevyhrál žádný závod, přesto zvítězil v anketě o nejoblíbenějšího sportovce. Titul letos překvapivě nezískal ani gepardí rekordman ve sprintu na 100 metrů, ani známý čapí vytrvalostní letec, nýbrž nenápadný cyklista kolokolo.

„Vzhledem k mému jménu mi nestačila jednokolka, potřeboval jsem bicykl,“ vysvětlil sportovec, jak se dostal ke své disciplíně.

Méně jasné ovšem zůstává, odkud se vzalo tolik hlasů pro téměř neznámého sportovce. Nicméně se proslýchá, že za vším stojí koaly, které vytvořily hlasovací koalici s ostatními vačnatci a společně podpořili svého vzdáleného příbuzného.

A jak kolokolo své vítězství v anketě oslaví?
„Dám si nejspíš jen skleničku koly,“ usmívá se.

V těchto končinách prší jen velmi zřídka. Možná ještě méně, než si představíme pod pojmem zřídka. Kapky deště dopadají na vyprahlou zem, jen aby místní vyběhli ze svých příbytků a sdíleli společně tento posvátný okamžik. Stojí nehybně, jako by se snažili naslouchat dešti, který zastává funkci ztělesněného božství. Když jsem se ptal, proč jim deštivé počasí přináší pocity naprostého úžasu, každý mi dal vyhýbavou odpověď. Nakonec to byl místní šaman, který se přičinil o odhalení velkého tajemství. Spojují si déšť se smrtí. Kapky deště jsou ozvěny těch, kteří se vydali na dalekou cestu za hranice života. Hlasy mrtvých, poselství života.

Portál je v okresním městě třicet kilometrů daleko a do otevření hodina a půl. Zaparkujeme na benzínce. Zapínáme mobily. Hromady oznámení, zprávy a nepřijatých hovorů. Jakmile má Roman volné ruce, rozjedeme se směrem pryč od portálu.
Auto je plné hlasů.
„… jsem v pořádku, mami…“
„… přespávám u kámošky v Liberci…“
„… zavolám ti, až budu vědět víc…“
„… dávej na sebe pozor…“
„… můj konzultant se připletl k té včerejší razii. Jméno je Tichavský Adam. Byl u nás na ošetřovně a od té doby je nezvěstný. Všechny naše záznamy o něm zmizely… “
„Jachi, jestli jsi v pořádku, ozvi se.“
Vypínáme mobily. Roman otáčí auto.

Yolande seděla v zahradě. Stromy byly dnes tak krásně zelené. Od té doby, co je v Prameni, je všechno krásné.
Slunce vyšplhalo až nahoru. Yolande vstala, na chodbě opatrně překročila ležící ženy a šla dál. Z pokojů okolo slyšela těžko srozumitelná slova. Posadila se v jídelně. Způsobně jako dáma. Nikdo neservíroval jídlo.
Zpátky do pokoje, spát, vstát, zahrada. Je krásný den. Jídelna. Nikde nikdo. Spát.
Doufat, že se nevrátí hlasy, které včera v noci poprvé po letech slyšela ze své paměti. A že znovu přestane rozumět nářku z ostatních cel.

Osvobozování centra Pramen kvůli silným magickým bariérám trvalo pět dní.

Z druhé strany slyšet tiché hlasy
Bencúr s nimi nesouhlasí.
Když se střílí, tak se minou cíle.
Vánek bodá do košile.

Kde stál Matej, otec ztěžka dýchá,
čerstvá kletba neutichá.
Na místě kam vnikla křivá střela,
krev mu bolest rozestřela.

Padá na zem jako chumáč vlny,
prázdno se jím nenaplní.
Syn ho pouští, křičí v krátkých větách,
z přítmí míří silueta.

Uteč, Matej, do temného lesa!
Zanech otce pro nebesa.
Co to křičí nenávistné hlasy?
Čirou zlobou srdce nasyť?

Z odvrácené strany světa,
už se nikam neodlétá.
„Zhora z výšok, kam ma diabli nesú,
už sa nedá na dno klesnúť!“

Čeněk C. se odjakživa bál schizofrenie. Lidé s hlasy v hlavě pro něho byli něčím neskonale odporným a nehodným existence. Nebylo nic, čeho by se bál víc. Ačkoli mnohočetná porucha osobnosti byla na žebříčku hrůzy rovněž dosti vysoko. (Nejvíce se sice bál manželky, což by nikdy nepřiznal, navíc ji nešlo označit za pouhý hlas.)
Teď stál Čeněk uprostřed školního depozitáře. Danielů von Drak zmizel neznámo kam a ze všech koutů depozitáře se ozývaly hlasy. Tlačily se na Čeňkovy ušní bubínky, vábily, hrozily, strašily. Zkusil si zacpat uši, to nejhorší kvílení slyšel i tak.
"Oknáááá!!! Pozóoor! Pochodem vchod! Levá, pravá! Defenestracééé!"

S Binkou a Linkou sme ležali na trampolíne. Vymýšľali sme si, čo vidíme v oblakoch. Zadívala som sa na jeden vzdialenejší. Pripomínal mi panáčika, ktorého som už v oblaku videla. Bolo to krátko po pohrebe starkého. Prišlo mi smutno.
„Idete so mnou dnu?"
Zamietavo pokrútili hlavičkami.
„Mikinu som nechala dole," prebleslo mi hlavou, keď sa vonku spustil dážď. Dúfala som, že sa chlpáčikovia schovali. Ako som schádzala do záhrady, začula som živý rozhovor Linky, Binky s ... chlapcom?! Rýchlo som zbehla dole ku trampolíne. Obe na nej skákali. Musela som sa lepšie zadívať, aby som si v daždi všimla striebristého panáčika.

"Co dělá?" zeptal se Master svého staršího protějšku ohledně jejich ženské verze, která nehnutě ležela na posteli, ruce složené na břiše a se zkroušeným výrazem zírala do stropu.
"Ale, poslouchá hlasy našich obětí," mávl ten druhý rukou. "Doktor na nás zkoušel takovou věc, svědomí."
"Fuj, to jsem nikdy neměl," znechuceně se ušklíbl. "Jako slýchám občas bubny, ale teda hlas svědomí..."
"Mohli byste laskavě mlčet," zvedla se Missy s naštvaným pohledem. "Nevidíte, že se tu snažím o sebenápravu a charakterový vývoj."
"Ví, že jsi její budoucí já, že jo?" pošeptal Master svému kolegovi, který přikývl. "Takže to nebude fungovat?"
Další přikývnutí.

„Huláni, huláni jedou!“ křičí nadšené dětské hlasy.
Vojáci přecházející most představují náramnou podívanou, zvlášť ti s koňmi!
Daniel míří do Slezské Ostravy. Potřebuje vyřídit jisté záležitosti před tím… než se stane někým jiným. Oficiálně má přes šest křížků, je už načase.
Z myšlenek ho vytrhne divný skřípot. Slyší někdo jiný? Těžko! Most se zachvěje. „Utíkejte! Rychle!“ zařve a popadne dvě nejbližší děti. Co mu dech stačí, běží na slezskou stranu.
Lomoz a rachot jako když prachárna vybuchne!
Mostovka i s lidmi padá, následuje uvolněná část železné konstrukce.
Ranní vzduch proráží řehtání koní a křik mužstva, sténání raněných.
Neštěstí je dokonáno.