Strašení dětí

Ty hlasy něco šeptaly.
Pod postelí cosi bylo.
To jsme věděli oba.
Ségra to vyřešila prostě tím, že zalezla pod peřinu.

Já byl chytřejší. Věděl jsem, že peřina mě neochrání, že je to falešný pocit bezpečí. Že když se před tím schovám, strach přetrvá, usnu a budou se mi zdát noční můry.

Zaťal jsem pěsti a rozhodl se konat!

* * *

Když ráno rodiče budili své dvě děti, uviděli pokojíček jako po zemětřesení. Postele byly obložené batohy, hračkami a převrácenými židlemi tak, že prostor pod postelemi byl úplně zabarikádovaný. Natálka spala pod peřinou, za to Tomíček spal s blaženým úsměvem na tváři.