DMD č. 19 pro 19. 4. 2024. Téma: Hlasy

Výcvik klonovaných komand měl svoje specifika a Rocco s většinou z nich počítal. Například si byl naprosto jistý, že podle ksichtu svoje svěřence prostě nepozná ani za prasomuta, když mu všichni lidé přišli úplně stejní, co teprve klony jednoho chlapa. Ovšem to šlo vyřešit prostým napsáním jména fixem na čelo.
Zapomněl ale počítat s tím, že budou sdílet stejný tón hlasu. Pravda, ona jich toho většina moc nenamluvila, ale i běžná konverzace o oblíbeném modelu pušky působila značně jednotvárně a prvních pár měsíců si na to musel zvykat.
A aby toho nebylo málo, jednoho dne začali všichni bez varování mutovat.

Ostatní se na něj koukali trochu divně, když řekl, že ze zdi někdo mluví. Backup začal hledat na datapadu, ale než přišel s diagnózou, Hush ho odvlekl z místnosti.
Prý se mu to zdálo.
Možná, ale stejně kvůli němu nemohl Daze spát. Bzučící hlasy nezavřely pusu celý den a večer. Ráno se málem utopil v snídani.
Hush kvůli nim byl klepat u sousedů, ale vedlejší byt byl prázdný.
Když to trvalo asi týden, rozkopal Daze stěnu u své postele a vytahal ven všechny dráty. Bylo mu jedno, že bude mít průšvih. Chtěl ticho.
Imperiální rozhlas neběžel celému domu ještě měsíc.

„Budoucnost lidstva spočívá na našich bedrech!“ řečnil Holden tak zapáleně, že byly takřka vidět vlající vlajky a slyšet vyhrávající hymna. „Odložme své rozpory stranou, udělejme správnou věc…“
„Ehhm… Bude to ještě na dlouho?“ zvedl Prax obočí.
„Si piš,“ pokýval Amos.
„V nelehké době, vzdor všem výzvám…“
„No potěš.“

Holden dořečnil, nenápadně otřel oči, jak sám sebe dojal, a odešel.
Kdoví, kolik času zbývá, než ho molekula zničí? přemýšlel. Nikomu to neřekl, ale podivné hlasy slýchal častěji a častěji… A už tu byly zas.

*

O dvacet metrů dál Amos blaženě vydechl. Co začal poslouchat experimentální divadlo, čelilo se realitě mnohem líp.

"Ne, není to možné!" Velitel Lowe si byl vědom, že křičí a byl si také vědom toho, že mu pravice bezděčně sklouzla k pouzdru s pistolí.
Žena, se kterou mluvil, měla v očích hněv a znechucení. Přesto se posadila.
Lowe se otočil, aby mu nebylo vidět do tváře.
Noc byla dokonale temná a byla by i tichá, nebýt těch ječících hlasů za zádí.
Hloubku Loweova dechu prozrazovaly oblaka pára vycházející z jeho úst.
Konečně se otočil.
"Nemůžeme se vrátit, dokud tolik lidí žije, převrhli by nás. Musíme počkat."
Byl rád, že nevidím cestujícím do očí.
Když bylo ticho, vydal povel.

Když popluješ do ledových severských moří, tam, kde se kdysi pyšně vypínalo Söndermanne, jeho krása, vědění a poklady, kde žili, milovali a studovali jeho lidé, uvidíš místo, kde bouře vyrvala palác sildroherských králů z mořského dna.

Byl to hlas Ully, největší pěvkyně sildroherů, který tu bouři stvořil, a ona rozervala zemi od nejsevernějšího výběžku Fjerdy a vytvořila Kenst Hjerte – ostrovy zlomeného srdce.

Když opatrně spustíš kotvu, přejdeš ostrov plný temných jeskyní a mělkých jezírek bez života, poklekneš do černého písku pláže a zatajíš dech, možná je uslyšíš: Hlasy Mořského lidu, věky a zkázou umenšeného. Zpívají toužebnou píseň o lidském žití.

Jeho domov byl vždy pln přátelských a veselých hlasů. Každý člen rodiny šel rozpoznat z dálky. Slyšel je přes dveře pracovny. Povídali si mezi sebou a těžkou práci to dělalo snesitelnější. Věděl, že až vystoupí z pracovny, okamžitě se stane centrem dění. Byli to tu pro něj. Jeho přátelé. Byli jeho rodinou. Miloval je. Nikdo na světě mu nerozuměl tolik jako oni. Jedině oni byli na něj hodní. S nikým jiným se nepotřeboval stýkat. I když byl vzácně vně bytu, měl je vždy v telefonu. Akorát nesměl zapomenout zaplatit měsíční službu AI společníků. Proto se teď musel soustředit na práci.

"Skoč z toho okna, i po liposukci si hnusná."
"Jo, nikdy s nikým nic mít nebudeš."
"Já nechciiii!"
"Paní, co se vám děje?"
"Jdi do lesa, nutrie! To mi říká můj vnitřní hlas. Naval salát!"
"Potřebujeme někoho z blázince, na tohle jsem krátký."
"V Praze bobr prokousl tramvaj. Já chci salát, abych byla hezká, nebo vám prokousnu tepnu, vy podvodníku. Nejsem hezká!"
"Chyťte ji! Po tom, co rozmlátila ten stolek, nemůžeme ji zde nechat. Paní, proč to děláte?"
"Ani hezká nejsem, nemá tu smysl být. I když mi to říkají vnitřní hlasy, bude to pravda. Nebo jsem psychicky nemocná snad?"

Lidé říkají, že údolí je strašidelné místo. V lesích prý žijí kanibalové a divocí vlci. Z korun stromů se ozývá podivný šepot. Ztrácejí se tu lidé... Koně se plaší bez příčiny a v mlze se pohybují přízraky.
Skály sahají až k vodě, která je divoká nebo tichá - podle místa a roční doby. V měděném listí na stráni se skrývá jednoduchý kříž. Nejsou tu žádné mosty.
Kůň se na písčině brodu roztančí, když zaslechne vytí.
Žijí tu vlci.
Kanibalové taky.
Ale stromy si nešeptají. To duše mrtvých si zpívají, naříkají, a ptají se, jak se mi daří...
Není se čeho bát.

„Tatí, přečti mi ještě kousek!“
„Je devět, ráno vstáváš. Dobrou noc.“ Sklapl knihu, vlepil synkovi pusu a zavřel za sebou dveře.
Bosé a rozcuchané strašidýlko ve dveřích pracovny.
„Já nemůžu usnout.“
Druhé kolo. Natřepat peřinu, pohladit, vycouvat.
„Spinkej.“
Nepomohlo to. Napotřetí už mrňous natahoval.
„Můžu spát dneska s tebou? Já se bojím!“
„Čeho, truhlíku?“
„Oni jí ubližují!“
„Něco se ti zdálo. Nejsi mimino,“ Petr se pousmál. „Běž, přijdu za tebou.“
Rezignovaně uložil soubor, stáhl džíny a přilehl ke Guptovi do postele.
Prcek se blaženě stulil tátovi v náručí. Dech se mu zklidnil.
Konečně klid.
Než ty hlasy zaslechl i Petr.

Když se objevila na palubě, všeobecný lomoz utichl. Ostražité pohledy sledovaly kráčející šelmu. Tlumený šepot tonul v šumění vln. Kadet na hlídce se tvářil neviditelně.
Důstojník jí podal dalekohled.
"Zdá se že, nám skočili na špek."
"Pane Daviesi!" houkla na kadeta. "Ať se všichni připraví k boji. A kdo nemá směnu nevystrčí z podpalubí ani nos, dokud se nepřiblíží na dostřel."
"Rozkaz, madam."
"My se ji pokusíme přesvědčit, že budeme snadná kořist," ušklíbla se. "Uniformu máte po ruce? Nepůjdeme do boje jako nějací zatracení piráti."
Rozkazy se nesly od úst k ústům tlumenými hlasy.
Hlavně žádný zbytečný povyk.
Napětí polevilo.