DMD Bonus č. 7 pro 25. 4. 2024. Téma: První čtení

Já nerozumíte český
Ale mojí slovo jé mnoho a hezký:
Medvěd, strom, hrad a moře
Ulice, sůl, pepř a vaše
Kočka, prase a pomeranč
Jablka, ona, co a vlk
Nevidi, pavouk a hrušky
Holky, velcí, zvláštní, muži
Ano, není, dobře maso
Vejce, dítě, staré, prase

Knihy, nové, auto, věc
Ah! Česká já nenávidět!

Ne, miluji to, ale yak?
Český, Česká? Kde? Kdo? Ack!

Rozumíte český? Ne.
Mnoho slovo. Černá, tvé
Tři, oříšky, popelku
Ne, ne, velký strom, děkuji

Mnoho slově,
Já nevidím
Český kde existovat?

Tady trika nenosime
Máš hezké oblečení

Vidí - jsem básník
(Ale ne červení trpaslík)

100 slovo!

Kvak a Žbluňk šli ven.
„Mám rád vycházky,“ řekl Kvak.
„Pokud je pěkné počasí,“ doplnil ho Žbluňk.
„A co se ti nelíbí na nepěkném počasí?“ divil se Kvak.
„Jeden se zmáčí a zablátí a není to vůbec příjemné.“
„Žbluňku, ty jsi mi obojživelník k pohledání. Vždyť máš vodu ještě radši než procházky. A šaty se dají vyčistit.“
„Když mně je pak vždycky jako studenokrevnému tvoru hrozná zima.“
„Dobrá. Tak jestli dnes na výletě zmokneme, zvu tě k sobě na výborný kořeněný čaj, Ten tě určitě zahřeje. A kdyby to bylo málo, půjčím ti deku.“
„Tu tvoji hroznou deku s čápy?!“

Je krásný den. Slunce svítí, moře se vlní. Na vlnách pluje loď. Loď má na přídi jednorožce.
Na stěžni vlají vlajky. Na vlajkách jsou lebky a kočka. Loď je pirátská.
Piráti se smějí. Jeden pirát hází noži. Další pirát hraje na loutnu. Kormidelníkovi sedí na hlavě racek. Pirát kuchař střílí z děla. Dělá ohňostroj. Blonďatý pirát jí pomeranč. Bojí se o zuby.
Pirát bez vlasů a pirát písař se na sebe usmívají.
Vedle kapitána stojí druhý kapitán. Kapitán a kapitán se drží za ruce. Mají se rádi.
Pirát s dřevěnou nohou se usmívá ze všech nejvíc. Posádka je jeho rodina.

Pejsek a Kočička psali drabble. Oba měli svoje nápady. Kočička psala o lidech a zvířátkách. Pejsek psal pohádky, vtipné říkanky a horor.
“Počkej Pejsku, to nemůžeš,” řekla Kočička. “Dneska píšeme pro děti, žádný horor.”
“Máš pravdu, zapomněl jsem,” řekl Pejsek.
A tak psali. Slova plnila věty. A věty plnily odstavce. A z odstavců byl příběh.
“Brzdi Kočičko, už budeme mít sto slov,” řekl Pejsek.
“Sto slov?” zeptala se Kočička.
“Drabble přece musí mít sto slov,” odpověděl jí Pejsek.
“Mám jich jen osmdesát tři,” řekla Kočička.
“Já dopíšu konec,” řekl Pejsek. “A budeme hotoví.”
Potom drabble vzali a odevzdali.
Dostali kačenku.

V neděli jsem se sešel na našem plácku s Viktorínem. Přinesl krabici od bot, ve které měl senzační zelenou ještěrku.
„Chytil jsem ji u nás na zídce,“ vysvětloval, „můžeme ji vycvičit a lidi nám budou dávat pekelně moc peněz, aby to mohli vidět.“
„Ukaž,“ natáhl jsem ruku ke krabici.
„Nesahej na ni, troubo. Ulomíš jí ocásek.“
To mě děsně dopálilo. „Sám jsi trouba,“ řekl jsem.
„Ne, ty,“ řekl Viktorín a kopl mě do holeně.
Vlepil jsem mu facku, až mu krabice vylétla z ruky a několikrát se převrátila, přičemž z ní upadlo víko. Když jsme ji sebrali, ještěrka byla pryč.

Na zámku bylo pozdvižení. Princezna Zuzanka se ztratila!
Král s královnou ji hned dali hledat. Žalářem hrozili, kdo nepomůže, odměnu slibovali, kdo uspěje.
Jedině Barča, vnučka čarodějnice, si však vzala na pomoc jabloňový proutek nasáklý pátracím lektvarem. Našla princeznu daleko v lese.

„Domů nejdu," dupla si Zuzanka. „Támhle v jeskyni hnízdí sedmihlavá saň a táta by chtěl její hlavy vycpané nad krb."
„Cože!" zhrozila se Barča. „Saň sedmihlavá je přece kriticky ohrožený druh!"
„No právě," přikývla Zuzanka. „Takovou trofej nikdo nemá."
„Ale vrátit se musíš," namítla Barča. „Počkej, už to mám! Zasadíme kolem bludné kořeny."

Tak saň před lovci ochránily.

Byl jeden chlapeček, jmenoval se Jan Zajíček, ale všichni mu říkali Honzíku. Když mu bylo sedm let jel na prázdniny k babičce.

Za babiččinou chaloupkou rostl hluboký les a babička říkala:
"Nechoď daleko, Honzíku, aby ses neztratil."
Ale Honzík neposlechl a zabloudil. No nic, řekl si, půjdu dál, třeba potkám někoho, kdo mi pomůže. A šel a šel, až došel do vesnice Brázda.

Honzík šel Brázdou, protože věděl, že Brázda je jen dvě stanice autobusu od babiččiny osady, ale měl kapsičku prázdnou.

Naštěstí potkal pekařovic Katku. Ta mu dala koláča a peníze na autobus, aby se v pořádku vrátil domů.

Spisovatel je ten, kdo píše knihy. Tedy ten, kdo vymýšlí to, co v nich je. Kdysi bylo jejich pracovním nástrojem pero s inkoustem, později začali používat psací stroje. Dnes většinou píší na osobním počítači.
Někteří spisovatelé píší pro děti, jiní pro dospělé. A jsou i takoví spisovatelé a spisovatelky, kteří dokáží napsat jak knihu pro děti, tak knihu pro dospělé.
Když spisovatel píše dobře, může se spisování stát jeho povoláním. Z toho, co napíší ti úplně nejlepší, jsou pak sestaveny školní čítanky pro děti. A o takových spisovatelích se děti ve škole učí. Některé jejich knihy čtou děti povinně celé.

Pro dětského zpěváka

Smiluj se, Hospodine.
Dej, abychom byli všichni zdraví.
Ochraňuj maminku, tatínka, Mojka i Teulku.
A babičky a dědečky taky ochraňuj.
Ať jsme na sebe všichni hodní a nikdo se na nikoho nezlobí.
Uzdravuj nás, pane Bože, aby nám nebylo špatně a nikoho nebolela hlava.
Děkuju ti, že nám rostou kytičky.
A že nám na terase létají krocani.
Děkuju za srnky, které mě chodí zdravit.
I když se bojím, že mi okoušou zahrádku.
Těším se, až poletíme do Prahy a uděláme si dámskou jízdu s babičkou a druhou babičkou a s maminkou.
Ráda chodím do sboru, pane Bože.