Mikulášovy patálie

V neděli jsem se sešel na našem plácku s Viktorínem. Přinesl krabici od bot, ve které měl senzační zelenou ještěrku.
„Chytil jsem ji u nás na zídce,“ vysvětloval, „můžeme ji vycvičit a lidi nám budou dávat pekelně moc peněz, aby to mohli vidět.“
„Ukaž,“ natáhl jsem ruku ke krabici.
„Nesahej na ni, troubo. Ulomíš jí ocásek.“
To mě děsně dopálilo. „Sám jsi trouba,“ řekl jsem.
„Ne, ty,“ řekl Viktorín a kopl mě do holeně.
Vlepil jsem mu facku, až mu krabice vylétla z ruky a několikrát se převrátila, přičemž z ní upadlo víko. Když jsme ji sebrali, ještěrka byla pryč.

Dnes nás měl na starosti Polívka. Když vešel do naší třídy, vypadal trochu rozladěně. Albín ho chtěl rozveselit, tak si natáhl masku kostlivce, co dostal k narozeninám. Augustýn ale řekl, že on má doma mnohem lepší masku. Albín se naštval a hned vstal, že dá Augustýnovi do nosu. Polívka zařval, že tady bude ticho a Albín ať si okamžitě sedne. Vendelín, který zrovna jedl rohlík, se tak lekl, že mu zaskočilo. Fridolín mu chtěl dát herdu, ale uhodil místo toho Viktorína a začali se prát.
Ale Polívkovi jsme fakticky náladu vylepšili. Když od nás odcházel, vypadal mnohem spokojeněji než ráno.

Strýc Evžen je vážně strašně prima, přivezl mi bublifuk a vypráví bezva anekdoty.
Po jedné anekdotě, kterou jsem nechápal, protože prý jsem ještě moc malý, ale to vůbec není pravda, protože už kolik let chodím do školy, řekla maminka, že už by to stačilo a odešla do kuchyně.
Strýček hned běžel za ní se omluvit a zvrhl při tom víno, na které tatínek hned začal sypat sůl, aby nebyly fleky.
Vzal jsem taky trochu soli, a nasypal jsem jí ve svém pokoji na louži od bublifuku. Maminka mi řekla, že jsem ťunťa.
Doufám, že strýček brzy přijede s dalším bublifukem.

Tatínek navrhl, abychom si hráli na schovávanou. To se
nám moc nechtělo, jelikož je to hra pro
mrňata, ale tatínek řekl, že nás bude
hledat on a koho nenajde, ten dostane
kus dortu. Můj tatínek je prostě nejlepší.
Všichni jsme se schovali tak senzačně, že
nás nemohl najít celé odpoledne. Když nás to
přestalo bavit, šli jsme si hrát s vláčky.
Potom nám maminka dala k svačině ten dort.
Když jsme se večer vrátili na zahradu,
tatínek tam ještě byl a volal:
„Vylezte, holomci, vím o vás!"  Tatínek je prostě třída! Je úžasné,
jak dlouho ho baví hrát si sám.

Inkoust jsem našel v tatínkově sekretáři. Za to, že se trochu vylil na koberec, opravdu nemůžu, protože jsem byl právě v kritické fázi malování a musel jsem se soustředit. Když maminka přišla z práce, nejdřív málem omdlela a pak popadla vařečku.
„To je kaligrafie, mami,“ natahoval jsem. „Tradiční čínské umění!“
„Tyhle fleky? Mikuláši, co tě to napadlo?“
„Když my jsme se s klukama rozpočítávali a na mně to vyšlo.“
„Prosím?“ vykulila oči maminka.
„Paní učitelka nám dnes říkala, že každý čtvrtý člověk na světě je podle statistik Číňan. No a uznej, že jako Číňan přece nemůžu psát domácí úkoly propiskou!“