DMD č. 15. pro 15. 4. 2023. Téma: Bujaré strkanice

Stein si ostro premeriaval strážcu brány.
„Takže znova. Tvrdíte, že tade neprešiel nikto podozrivý... so ženou?“
„Nie, pane.“
„Kapitán!“ Jaroš sa vrátil z krátkeho výletu za bránou.
„Seržant?“
„Napriek tme som objavil zreteľné stopy. Odtlačky nôh, polámané konáre. A toto.“ Jaroš im ukázal prameň červených vlasov.
„Zaujímavé!“ Barbarič po chvíli našiel rovnaké vlasy aj na vojenskej uniforme. „Je Margita rusovláska?“
Cechmajster zbledol. „Čo si jej urobil?!“ Zaskočeného strážcu zvalil na zem a ovinul mu ruky okolo krku. „Kam Margitu odvliekli?!“ Stein mal čo robiť, aby ho odtiahol.
„Odpovedzte, vojak!“ rozkázal. „Seržant, pripravte nástroje!“
Hausser sebou lomcoval.. „Ja tú beštiu zahluším!“

Tak mládenci, doufám, že jste si užili let, teď už musíme makat sami ... netlačte se na mě tak!

Je super že je nás tu tolik, ale vyhrát může jen jeden, tak si dejte pohov.

To jseš nějakej frajer, měříš sotva 50 mikrometrů, tak nedělej ramena!

Že tě vezmu bičíkem po hlavě, ty drzoune!

Bacha chlapi, imunocyty!

Slabší kusy odpadají, nabrali málo energie. Já si udělal pořádnou zásobu, tak to ostatní klidně můžete zabalit.

Sám to vzdej, ty bys zrovna sám nenašel ani pštrosí!

Ani nápad, kdoví co by z tebe bylo, to si nevezmu na svědomí, uhni mi z cesty!

Dorazit na Bohemians jako první spoj do centra poté, co v Ďolíčku právě skončil zápas, to prostě nechcete. Běžně přijíždím do zastávky rychlostí kolem 40 km/h. Teď jsem s dostatečným předstihem zbrzdil na 15, hledě s obavami na zelenobílou masu přetékající přes hrany nástupního ostrůvku. Obraz tramvajákovy nejtemnější noční můry hned po scéně, v níž figuruje koroner. Dav fanoušků čítal stovky těl napumpovaných adrenalinem a endorfiny, křepčící a halekající v hromadné extázi. Po několikaminutové opatrné jízdě ke sloupku jsem dalších 10 minut čekal, až nalezou dovnitř.
A pak mi někdo z nich ťuká na kabinu.
„Hej! Vozejčkář chce taky nastoupit!“

Lucie slyšela starší sestru s kamarádkami na druhý konec domu. Rodiče jim dovolili udělat si u nich o víkendu přespání. Děvčata zrovna žertem sváděly polštářovou bitvu.
Lucie otevřela dveře do ložnice, svůj polštář držela v ruce.
“Můžu se přidat?”
Devčata se rozesmála, naposledy když se k nim ta malá holka přidala, tak to od nich pořádně schytala, až se rozbrečela.
“Když se nebudeš bát rány?!” sestra se jízlivě usmála.
Lucie se napřáhla a udeřila. A znovu a znovu. Po chvíli stála sama, ostatní ležely kolem ní a sténaly. Ta podkova co našla v kůlně a vložila do povlaku dost pomohla.

Všude, kde se objevil, byl zástup.
Často se k němu nedalo přes masu těl ani dostat jinak, než velmi kreativním způsobem (třeba nechat se spustit skrze střechu).
Občas se zdálo, že od nich utíká, nebo se jim vyhýbá (jednou jim prý dokonce odešel po vodě).
Když ho viděli jet do města na oslátku, propukli v radostný jásot.
Přesto, že jeho názory byly kontroverzní, v davech kolem něj vždycky panovala smířlivá, téměř pokojná nálada.
Lidé se tísnili a strkali, ale nebyla v tom ona obvyklá sobecká dravost.

Až dokud pod palácem Piláta Pontského nezačal ten samý dav volat po jeho smrti.

Potkaní fotbalisté v napínavém zápase porazili tým krys a po deseti letech znovu získali titul ve fotbalové lize hlodavců.
„Trenér na nás zkoušel používat různé experimentální metody – a vyplatilo se,“ popsal brankář týmu.

Ihned po finálovém zápase se potkaní fotbalisté potkali s fanoušky a vyrazili slavit. Oslavy byly bujaré a došlo dokonce i na potyčku.
„Pokusila se mezi nás vloudit jedna krysa, a ještě měla kousavé a jedovaté poznámky, když jsme se ji snažili vystrkat ven,“ vysvětlil jeden z účastníků oslav.

„Dneska se většina z nás cítí jako čerstvě vyorané myši, ale stálo to za to,“ uzavřel trenér potkanů spokojeně.

Dobře znal pečlivě vykroužené linky pravidel, po nichž se očekávalo, že se bude pohybovat. Přesto příležitostně využíval výhod svého postavení; stavění chladných zdí k jeho údivu vyvolávalo v lidech jakousi podivnou představu důstojné arogance. Povrchní rozhovory ho unavovaly, hlučné davy v něm vyvolávaly tíseň, kterou zakrýval nadřazenou maskou, a marně hledal příčinu toho, že zřejmě všichni kromě něj považovali představu jakýchsi bujarých tanečních strkanic za vynikající zábavu.
A když mu ještě Bingley začal dělat dohazovačku, pohár jeho trpělivosti přetekl: Proč by se měl zajímat o nějakou ženskou, kterou ani nezná?! A hůř: proč se ten mizera Bingley zase musel trefit?

S příchodem Averyho do Bradavic přišla nová vlna změn. Své hodiny postavil na nácviku bojů proti mudlům. Mezi studenty si vybíral špehy. Vrcholem jeho práce s mládeží byl ale prefektský klub.
„Prefekt není jenom dozor na chodbě, dámy a pánové,“ zahájil svůj proslov jako každý rok. Percy stál v pozoru v první řadě s ostatními nováčky a trochu se třásl.
„Prefekt je budoucnost kouzelnictva. Strážce pořádku a pravé čistokrevné morálky. Bojovník proti podvratným akcím ve své koleji. Tady,“ obsáhl pohledem celou místnost, „se naučíte, jak být tím vším. Na značky!“
Starší prefekti se přes páťáky prodrali dopředu. První hodina začala.

Hraje se šesté semifinále mezi Hradcem Králové a Vítkovicemi. Domácí můžou, hosté musí. V základní hrací době padne po gólu na každé straně.
Prodlužuje se. V prvním prodloužení branka nepadá. Ve druhém též ne. Ve třetím padá pouze gól neregulérní, ve 113. minutě je překonán deset let starý národní rekord v trvání zápasu. Po 120 minutách se jde do pomyslného třetího zápasu v jednom. Únava pracuje, bujarost upadá. Ve 137. minutě komentátor konstatuje, že pivo na stadióně stále je. Ve 139. minutě Vítkovičáci konečně překonávají domácího brankáře a vynucující si rozhodující sedmý zápas doma.
Nový rekord je ustaven. Vydrží dlouho?

Domkář Staněk po cestě od výčepu přehlédl starého Jílovce, který právě ztěžka vstával od stolu. Zakopl o jeho nohu a pivo vystříklo za krk kováře Labského. Ten si to nenechal líbit, zvedl Staňka za límec a mrštil jím na stůl, kde seděli sedláci Příhoda, Strahovský a Červenka. Všichni vyskočili jako bodnutí vosou a záhy se strhla mela. Staněk mlátil Labského po hlavě válečkem, Jílovcův pes kousl Červenku do zadnice, vzduchem létaly půllitry a do rvačky přispěchal i ponocný s halapartnou, zatímco hasič Martínek kropil zápasící hadicí.
„Tak dost!“ zařval hostinský Vávra mávaje výhrůžně cepem. „Kdo má po vás věčně uklízet?!“

"Já!"
"Ne, já!"
"Já první!"
"Na všechny se dostane," řekl Marek, zatímco na talíř nandával kus bublaniny.
Táborová olympiáda skončila teprve před chvílí. Markův oddíl získal nejvíc bodů a to taky znamenalo sladkou odměnu. Takže teď se všichni strkali a snažili se ukořistit alespoň kousek, i když je Marek ujistil, že tu buchtu rozkrájel tak, aby vyšlo na každého. Někdo do něho strčil. Někdo ho kopnul. Někdo jiný mu stoupl na nohu. Petr postával poblíž a pozoroval tu divou zvěř.
"Bacha, ať tě taky nespořádají!" zavolal se smíchem a Marek po něm hodil vražedným pohledem.
Aby Marek nakonec nespořádal jeho.

„Bereš na sál papouška? Tobě muselo hrábnout!“ James v kapse zuřivě mačkal golfový míček, zatímco Sirius s Edwardem klidně postávali vedle klece. „Veterina! Tak se říká místu, kde operují zvířata.“
„Už jsi zkoušel najít veterináře, co vyndá papagájovi z dvanáctníku SD kartu?“
„Co?“
„Šňupálek. Během hašišový žravky spořádal kromě pytlíku burizonů i 30 giga dat z průmyslový špionáže v koncernu Philips. Kriminálka ho chce jako svědka.“
„To je apríl, že jo?“
„Ne.“
„Edwarde, řekni něco!“
„Premedikace už proběhla.“
„Fajn! Strčte si toho ptáka někam, hlavně ať to nikdo nevidí!“
„To byl plán. Sice až na večer, ale –“
„Dost! Ven! Oba!“

"Konečně to přivezli!" křičeli báby.
Všichni vylezli ze svých brlohů, stanů a jeskyní.
"Dělejte!" zařval jsem na děti. "Boty jsou pro sraby. Kdo chce jíst, běží i bosky!"
I přes veškerou snahu jsme se k vozu dostali poslední. Zkusil jsem se prodrat silou do předních řad. Byla to magie pohybu. Čím víc jsem se strkal dopředu, tím rychleji jsem se ocital zpátky na okraji. A do toho ten krutý babský smích.
"Chceš jíst?" houknul jsem na nejmladšího. "Tak se drž!" Rozmáchnul jsem se a mrštil jím přes hlavy davu.
Dopadnul doprostřed vozu plného rýže.
"Žer to suchý!" křičel jsem nadšením.

“No to si holka představ, co si ke mně ten hulvát Hugo dovolil! Otřel se o mě tak, že to cítím ještě dneska a pak si klidně zmizel, aniž by se mi třeba jen pokusil omluvit! A jak jsem se mu snažila uhnout, protože mám přece svoji důstojnost a nenechám se kdekým odsouvat, tak jsem narazila do Glena. Do Glena! No já se hanbou pomalu z poloviny vypařila! Tak mu teda povídám… No ale kam se to ženeš Kláro! Vždyť jsem ti to ještě všechno nedořekla!”
Ledovec Klára útrpně zaskřípala morénou a usilovně se od té drbny snažila dostat pryč.

„Dahliino kouzlení tě nepřekvapilo?“ zajímala se Hermiona.

„Není to poprvé. Před rokem na navštěvě u Potterových si Dahlia s Lilly hrály s panenkami, pak k nim vtrhli kluci a levitující vojáčky vrhli na panenky. Holky se nedaly. Když jsme s Harrym dorazili, mydlili se všichni na jedné hromadě, kolem nich létali hračky. Tak bujarou strkanici jsem v životě neviděl. Přitom jsme zjistili, že Dahlia lpohybuje hračkami stejně jako Harryho děti. Měsíc poté u našich si přebarvila tričko, co od nich dostala. Nelíbila se jí jeho barva. Harry pak našim mazal paměť.“

„Zajímavé. Nevíš kolikrát na tvou matku bylo použito ZAPOMEŇ?“