Jane Austen: Pýcha a předsudek

"Lady Catherine ho zve na Rosings pro své blaho."
"Ale také se tam umí krásně pozvat sám."
"Na Longbournu by mu nejraději zakroutili krkem, ale vyhodit se nedal."
"A jeho krákorání se rozléhá Merytonem každý druhý den."
"Kvok!" doplnil rozhovor pan Burnwood.
Dámy se mírně zlomily v pase.
"Odpusťte," hekla paní Strongholdová, když znovu nabrala dech, "ale nemohu zahnat představu načepýřeného jedince kura domácího, jak se snaží obratně nacouvat do libovolné skuliny."
"No a teď tohle," kývla slečna Gwendylon k nadcházející společenské katastrofě.
Pohled zachytila slečna Bennetová.
"Něco o bratránkovi?"
"Jen shledáváme, že má výrazné..."
"... charisma."
Jane se shovívavě usmála.

"Děláš rodině jen ostudu!" křičí matka.
V očích ji pálí nevyřčená slova, sklopí pohled k zemi.
"Odpusťte, maminko," zašeptá. Cítí, jak se jí třesou ruce, neumí je zklidnit.
"Víš, jak dopadají staré panny? Chceš skončit všem pro smích a bez majetku?"
"Copak je život jen o vdavkách?" vzlykne.
"Hloupá holko," odsekne matka.

Vdá se brzy; překvapí tím všechny včetně sebe.

Smích jí perlí na rtech a slova se jí z úst sypou moc rychle, ale stísněnost u srdce zůstala.

Paní Bennetová nechce dcery, protože pokud je mít bude, ví, že je bude muset provdat tak, aby nikomu pro smích nebyly.

„Takže se rozdělíme,“ opakovala rozkazy paní Bennetová. „Lydio, ty budeš hlídat východ. Kitty, ty budeš korzovat po malém salonku.“
„Matko, nemyslíte si, že to je přehnané?“ kontrovala Elisabeth s povzdechem.
„Lizzy!“ vzkřikla paní Bennetová s bezděčným gestem upomínajícím na její slabé nervy. „Jak můžeš? Vždyť víš, že na začátku sezony je ve společnosti mnoho mladých a mnohem perspektivnějších...“
„Ano, ano, já vím, a my nemáme žádné věno,“ dodala Lizzy uštěpačně.
„Takže, Jane bude v hlavním sále a Lizzy jí bude dělat garde, zatímco bude kontrolovat vstupy. Bingley nesmí uniknout!“
„A já, matko?“ špitla Mary.
„Ach, drahoušku... na tebe zbyly toalety.“

Má drahá Susan,
doneslo se mi, že máte s přáteli dům plný dětí. Pokud by se k vám dokázala vměstnat ještě jedna zcela nenáročná duše, ráda nabízím své ochotné služby.
Znám probdělé noci, umím číst v těch malých tvářičkách, jsem obratná v převlékání klubek hadů. Umím uhoupat nejneposednější dítko, má náruč nikdy nedopustila zbytečný pláč. Moje holčičky, každá svá, dostaly nejvřelejší péči.
Vaše zlatíčko si zaslouží to nejlepší a vy si zasloužíte chvilku oddechu.
Věřím, že neodmítnete mou nabídku a brzy odpovíte.
Dokonce znám jednu maminku, nedávno povila dcerku, zrovna jak pro toho vašeho raráška...
S upřímným pozdravem,
Frances Bennetová.

Pánové seděli v salonu, každý za svou hradbou novin, ve společném potěšujícím souznění stoického klidu. V domě však vládl obvyklý ruch a brzy sem přes halu z kuchyně dolehlo rychle gradované "ne ne ne ne ne!" následované kakofonií drobné domácí katastrofy.
"S těmi vašimi dětmi bude ještě veselo, až jich bude víc," brouknul pan Bennet.
"U nás jich patrně nepřibude tolik," odvětil pan Burnwood s pozvednutým obočím.
"Nemusí to být jen Burnwoodové, aby byl dům plný. Možná jste se i s přáteli domluvili, ne?" balancoval starší pán na hraně sarkasmu.
"Co jsem tak slyšel, může jich být nakonec i tucet."

Na místo jsem dorazil časněji, než jsem čekal. Procházka uličkami města, které by bylo ve zdvořile lživém průvodci dozajista označeno jako přátelské, naštěstí netrvala nepřijatelně dlouho. Město se vyznačuje náměstím sloužícím k popelení lokálních klepen, tržištěm a aktuálně bohužel vojáky.
Cesta k sídlu mne potěšila; nachází se na uspokojivě odlehlém místě.
Dle informací ochotně proti mé vůli poskytnutých žoviální místní obyvatelkou, měřící si pohledem nás, práci našich krejčích a patrně i obsah kapes (zřejmě tyto informace tisknou v místních novinách), se ve městě chystá jakási veselice. Ke svému nesmírnému zármutku konstatuji, že Bingleymu se nadšením rozzářily oči.
Zvažuji urychlený odjezd.

Gwen vykoukla zpoza rohu svého milého domečku.
"Duben, zase tam budem?" šklebila se.
"Budem. Nasedej," Zuzka jí držela dveře modrého Fíkuse jako správný lokaj.
"Bereme s sebou... jé, ahoj Marku!"
"Brrrrrrm brrrrrm. Beve," oznámilo dítě.
"Ne k babičce nejedem."
"Duben, ještě tam buben. Moment. Už nemám buben," chechtala se na zadním sedadle dobře naložená vydra. "Budou tam moji mužové?"
"Už jsou. Cábu a tvé muže jsem vezla nejdřív."
"Budem, ještě tam duben," rozvíjela téma Gwen, zatímco se řidička snažila nesmát při couvání do silnice.
"Máj, vyženeme kozy v háj."
"Nedělej si legraci, Lydia v květnu odjede do Brightonu."
"No však."

Když lady Catherine při snídani oznámil, že s jejím laskavým svolením pobyt na Rosingsu ještě o dva týdny prodlouží, zachytil Fitzwilliamův překvapený pohled. Nedivil se mu, jejich pravidelná velikonoční návštěva málokdy přesáhla sedm dní. Sám při příjezdu nepředpokládal, že tu budou ještě v dubnu.
Oči, smích a důvtip Eliz… slečny Bennetové byly tím, co ho drželo na místě. Cit, který v něm rostl, byl nepodobný čemukoli, co dosud zažil. Nebude před ním zavírat oči. Postaví se mu, prozkoumá ho, porovná ho se svými námitkami a pak bude jednat podle svého nejlepšího svědomí.
O náklonnosti slečny Bennetové nemůže být nejmenších pochyb.

"Manžílku," cvrlikala Kitty, "jakpak ses dnes měl?" ovinula příchozímu bílé paže kolem hrudi a přitiskla se k němu. Denně děkovala osudu, že právě ji si na Longbournu vyvolil. Život bez něj by byl pustý.
"Má nejmilovanější!" otočil se k ní a vtiskl jí polibek, "Raději ani nechtěj vědět! Po celou dobu mé návštěvy na sebe ti dva chlíváci pokukovali. Už se otevřeně oslovují jmény! Chaaarlesi," pitvořil se. "Jestli se to provalí, jak k tomu přijde naše paní? Základy Rosingsu se otřesou!"
A možná se zhroutí zcela, až svitne, kde se probouzí Charlesova sestra, pomyslela si Kitty. Mlčela však, nedočkavá soumraku.

Paní Bennetová, povznesena několikátým kalíškem, rozpřádá historku o útěku prasete; skvělý epos, který má své hrdiny (prase) i poražené (pan Bennet), dramatický zvrat a řadu poetických obrazů.
„Učiněný prasečí tanec,“ vybublá smích z úst paní Bennetové.
Pan Bingley to zaslechne a zvědavě přistoupí blíž.
Jane zbledne.
„Mamá myslí... takový... místní tanec,“ vysvětluje Elizabeth překotně. Manévruje pana Bingleyho pryč, do bezpečného přístavu společensky přijatelné konverzace.
„Vskutku? Ten mě musíte naučit tančit!“ rozzáří se Bingley.
„Jaký tanec?“ přitočí se Lydie.
„Pana Bingleyho... zajímají kroky prasečího tance,“ vysvětluje Elizabeth mdle.
Lydie nezachytí zoufalé pohledy sester, ale – neznámý tanec?
„Ale ovšem!“ sebejistě se roztančí.